Nejen Austrálie, která už legislativně zasáhla proti nové metle lidstva, ale i velcí světoví tvůrci platforem sami stanovují přísné limity ve svých domovech. A naskýtá se otázka pro ostatní rodiče, která se stává neúprosnou: Kdy už zrušíme tento nebezpečný po mnoha stránkách digitální dudlík pro mladou generaci?
Na faktu, že lidé, kteří navrhli, vyvinuli a uvedli na trh nejnávykovější digitální platformy na planetě, nedovolují svým dětem je používat bez přísných omezení, je něco hluboce odhalujícího – ale i poněkud znepokojivého.
A přesto se přesně to děje podle jejich vlastních slov:
Generální ředitel YouTube Neal Mohan je jen dalším v dlouhé řadě technologických manažerů, kteří otevřeně přiznávají, že monitorují – a často drasticky omezují – používání sociálních médií doma u svých potomků. »Omezujeme jejich čas. Ve všední dny jsme přísnější, o víkendech méně,« říká. Ne z důvodu morální paniky, ale ze zkušenosti. Vím, že čas, který tráví na YouTube nebo jinde v digitálním světě, je čas, který jim uniká při hraní, socializaci – kontaktech – chatování, místo cvičení – pohybu nebo čtení a práce s tištěným slovem – s knihou.
Samozřejmě, že na sociálních sítích není všechno špatně. Ale mezi tím dobrým je i toxicita, projekce – reklama a honba za tělesnou dokonalostí, která se v reálném světě nenachází. Mladí se tak vystavují stálému nekontrolovanému předvádění »vzorů« od samého rána a to teenagery oslňuje, ale i zároveň stresuje – nebo dokonce zdrcuje, protože oni tomu »úspěchu« sami často nekorespondují…
Potřebu přísných omezení v minulosti zdůrazňují také: Susan Wojcická, bývalá generální ředitelka YouTube, Bill Gates a Mark Cuban. Jiní zakázali chytré telefony svým dětem do 14 let. Další zavedli technické »brány« pro monitorování aplikací a času stráveného dětí u obrazovky. Nikdo z nich nemluví o »svobodě volby« dětí. Všichni mluví o nutných limitech. Koneckonců, je to jeden z nejzákladnějších úkolů rodičů – a upřímně řečeno, jeden z nejobtížnějších.
Otázkou tedy není, zda sociální média mohou být pro děti a dospívající nebezpečná při neustálém sledování. Jejich tvůrci sami odpovídají: ano, mohou! Následující otázkou je, proč zbytek společnosti stále předstírá, že to nevidí, nebo se jen konstatují často úděsná fakta. I to je potřeba, ale to nestačí.
Úzkostlivá generace
V posledních letech se vědecká varování ohledně »nových medií« a videománií množí. Jonathan Haidt hovoří o »úzkostlivé generaci« a doporučuje povolit chytré telefony po 14 letech věku a sociální média po 16 letech. Země jako Austrálie přišly k institucionálním zákazům pro nezletilé. Doporučují se i časová omezení.
Přesto v každodenním životě rodin PC, tablety a mobilní telefony často fungují jako digitální dudlíky: je to snadné řešení a »klid« bez potřeby dozoru.
Panuje zde nepříjemná asymetrie stráveného času. Mediální digitální platformy hovoří o »nástrojích rodičovské kontroly«, o »rodičovské zodpovědnosti«, o »moderování« využívání digitálních technologií dětmi a mladistvými. Avšak samy o sobě jsou ale postaveny na algoritmech, které odměňují dobu setrvání, nadměrnou stimulaci a nekonečné rolování. Lidé, kteří vědí lépe než kdokoli jiný, jak tento systém funguje, se rozhodli držet své děti v odstupu a veřejně se s tím netají.
To není pokrytectví. To je poznání. A možná i tiché přiznání: že technologie, se kterou se jako dospělí »nemůžeme rozloučit«, je pro děti příliš těžká na to, aby ji zvládly spolu se sledováním výuky a studia. Tady se neobejdeme bez filtrů, hranic a skutečnému rodičovskému a pedagogickému mentoringu.
Otázka se tedy vrací rodičům a školám s výzvou: pokud si architekti digitálního věku sami omezují u svých potomku nekontrolované používání mediální masáže a her, proč my držíme nohu na plynovém pedálu a myslíme si, že naše děti drží takt s dobou a že jim to nakonec pomůže? Pravý opak je bohužel pravdou.
Ioannis Sideropulos