Proces odnárodnění nastal, lituje Petr Vašát z Galerie Joži Uprky

Petr Vašát je místopředsedou správní rady Nadace Moravské Slovácko a spoluzakladatel Galerie Joži Uprky. Dílo tohoto malíře a grafika, představitele plenérového realismu, impresionismu a secesního dekorativismu, je národopisným dokumentem folklóru jižní Moravy. A kdy jindy si vazbu k národu a jeho tradicím připomínat více než právě o Velikonocích. Bohužel i ty se tak trochu vytrácejí v přetechnizované, uspěchané a hlavně globalizované době. I o tom je následující rozhovor, jímž snad dnes, o Velikonočním pondělí, na stránkách iportaL24.cz nepohrdnete…

Jste představitelem Galerie Joži Uprky v Uherském Hradišti, žijete ale v Praze. Jak se to rýmuje?

Nejen, že se to rýmuje, ale ono to i funguje. Jsem Moravák žijící v Praze. Narodil jsem se v Bílovicích, což je vesnice na Slovácku typická, mezi Uherským Hradištěm a Zlínem, známá třeba i tím, že zde Josef Mánes namaloval obraz místní krasavice Verony Čudové. Prožil jsem tam krásné dětství, na které rád vzpomínám. To byla ještě doba, kdy neexistovala televize, počítače či mobily, kdy měli lidé k sobě blíž. Už tehdy mne uhranuly pestrobarevné slovácké kroje. Slovácký kroj nesměl chybět snad v žádné rodině. Byl nedílnou součástí kultury odívání. Kdo neměl kroj, nebyl »in«. Kroj se dodnes v některých místech dědí z generace na generaci. I tím se daří udržovat bohaté tradice našich předků, protože ke kroji patří tanec a pěkná písnička. Přesto, že už více než čtyřicet let žiju v Praze, Slovácko je mi způsobem života, kulturou a tradicemi velmi blízké a rád se sem vracím. Kromě toho, že tu mám hodně dobrých přátel, spojil jsem život s malířem Jožou Uprkou a spolu se Zdenkem Zemkem, patriotem Slovácka, jsme vybudovali v roce 2012 rozsáhlou stálou expozici tomuto svébytnému malíři v revitalizovaných prostorách památkově chráněné barokní budovy bývalé jezuitské koleje v Uherském Hradišti. Jde o dlouhodobý projekt, který se setkal se zájmem široké veřejnosti.

Když už jste to zmínil, co vlastně nabízí vaše galerie? Nač byste především nalákal?

Galerie Joži Uprky v Uherském Hradišti se stala trvalou součástí kulturně-společenského života, důležitým výchovně vzdělávacím centrem ve Zlínském kraji. Uprkovy obrazy kromě výtvarné kvality jsou i důležitým dokladem o životě našich předků. Takzvaně pod jednu střechu se nám podařilo soustředit 160 obrazů Uprky, z nichž některé patří mezi stěžejní díla české a evropské výtvarné scény 19. a 20. století. Expozice je současně muzeem s celou řadou zajímavých artefaktů ze života tohoto fenoména, který spolu s Tomášem Baťou je největší osobností Slovácka a celého Zlínského kraje. Podle všech dostupných indicií je zřejmé, že galerie je co do počtu vystavených exponátů, výstavní plochy 1200 m², kterou tvoří dvanáct výstavních sálů s prostornou chodbou a zázemím, největší stálou expozicí jednoho malíře 19. a 20. století v Evropě. Hosté oceňují i to, že na prostorných chodbách jsou v chronologickém uspořádání prezentovány ve velkých formátech autentické fotografie z Památníku národního písemnictví ze života tohoto umělce. Obrazy vhodně doplňuje dvacet plastik bratra Joži Uprky, sochaře Franty.

Těší nás, že ten kdo expozici navštíví, se zpravidla rád vrací. Pro náročnější obdivovatele díla Uprky a tohoto překrásného místa naší země nabízíme možnost navštívit i další naši početnou sbírku děl malířů Slovácka ve Veselí nad Moravou, kde jsou vystaveny práce z pozdějšího období Uprkovy tvorby a autorů, kteří malovali pod jeho vlivem. Každý z návštěvníků obou galerií má prostřednictvím vystavených obrazů možnost vidět Slovácko v celé své kráse.

Jsou Velikonoce. Uprka byl spojen s lidovou kulturou. Co vlastně chtěl v době, kdy se malíři vydávali do světa a hledali tam své motivy, svým dílem říct? Nebylo to staromilství?

Ano. Uprka byl bytostně spjat s tradiční lidovou kulturou, ale jako svébytný autentický umělec se dostal podstatně dál, překročil hranice svého regionu. Uprka miloval svou vlast, své rodné Slovácko. Odmítl dokonce nabídky a výzvy odejít do velkého světa za lepším životem a kariérou. Tím, že zůstal na Slovácku, žil s lidmi, maloval pro ně, tak už za svého života byl velmi populární. Jeho dílo uznávala široká veřejnost. Přitom v životě to neměl vůbec jednoduché, musel překonat řadu překážek. Je jedním z mála českých malířů, který se nenechal nějak výrazně ovlivnit cizími vzory. Šel svojí cestou. Jeho dílo nebylo a není o dobývání světa, ale o hledání domova. Tím se výrazně liší od řady svých vrstevníků, kteří na rozdíl od něj hledali své uplatnění právě v některé z evropských metropolí, zejména v samém centru světového výtvarného umění, v Paříži. Kupka, Toyen, Štýrský a jiní vynikající umělci přizpůsobovali svůj malířský rukopis tehdejším trendům a novým směrům ve světovém výtvarném umění. Stali se úspěšní, jejich obrazy se prodávají za vysoké částky, ale jejich tvorba nemá s češstvím nic společného.

Uprka jako silná svérázná osobnost šel jasně za svým cílem bez přešlapování a tápání. Velmi rychle pochopil, že krásu není nutné složitě hledat, vymýšlet, ale že krása je ve skutečnosti všude kolem něj. Své kompozice nacházel v blízkém okolí. Stal se jedním z našich nejlepších figuralistů, který si přes realistickou malbu, naturalistický plenér a secesi osvojil jako jeden z prvních českých autorů prvky francouzských impresionistů. Bohužel méně známé jsou obrazy z vrcholného období jeho tvorby, to je kolem přelomu 19. a 20. století. Uprkův způsob života a pohled na svět, vyhraněný názor na historii, úcta k tradicím, nebylo staromilství v pravém slova smyslu, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ostatně se domnívám, že to ani není něco, za co by se měl člověk stydět. Tím, že někdo miluje svůj rodný kraj, zůstává věrný tradicím, nemění názory, neustále se vrací jako Uprka k jistotám trvale přitažlivého domova, to neznamená, že je staromil. Nostalgii prožívá čas od času každý z nás.

Vraťme se k velikonočním tématům. Jak vy, jako Moravák z přesvědčení a Pražák životem, vnímáte folklór? A lidové zvyky?

Odpověď na tuto otázku by bylo možné hledat už v tom, co bylo řečeno. Začátky mého vnímání tradic na Slovácku, folklóru a Uprky začínají v mém dětství. Kromě toho, co jsem již uvedl, neustále se mi i nyní v mém věku vrací například vzpomínky na velikonoční svátky, kdy jsem jako kluk s dalšími kamarády každý rok procházel vesnicí křížem krážem jako vrkač, klepač, vybaven odpovídající vrkačkou nebo řechtačkou. To byl důležitý nástroj, který vydával ostré hlasité zvuky. Na velikonoční vrkání jsme se těšili snad víc než na Vánoce. To je tradice, která se v některých vesnicích na Slovácku dodržuje i dodnes, ale už tomu schází ta správná atmosféra, která zde panovala už za života Uprky.

Dokonce o tom vypovídá i jeden z obrazů Joži Uprky, chlapec v kožuchu s vrkačkou, vystavený v naší expozici pod název Vrzgač. Každý správný kluk měl v té době  několik pomlázek, na Slovácku tatarů a mrskal děvčata, kde se dalo. Za to jsme dostali malovaná vajíčka, nějakou korunu či jiný dárek jako výslužku. Nejpilnější mrskači měli často problém výslužku unést. To vše dnes bohužel pomalu mizí, ale vzpomínky nás, kteří prožili tuto dobu, jsou stále intenzívní.

Myslíte, že je současná mladá generace, na rozdíl od té, která vyrůstala po druhé světové válce, schopna vnímat lidové tradice? Třeba ty, které jsou spojeny právě s Velikonocemi?

I v kontextu s tou předcházející otázkou jsem tak trochu skeptický. Vývoj jde rychle dopředu, mění se výrazně způsob života, který je stále víc konzumní. Jsou nastaveny jiné hodnoty. Smyslem života pro mladé lidi, často pod vlivem svých rodičů, se stává kariéra, rychlé zbohatnutí a pohodlný život. Škola už rovněž není tou školou, jako za starých časů. To ale není možné zazlívat mladým lidem. Ti nežijí ve vzduchoprázdnu, současné prostředí je determinuje. Je ale řada příkladů, a to i právě na Slovácku, že děti a mladí lidé, když jsou dobře vedeni a motivováni, jsou nejen schopni vnímat lidové tradice, ale aktivně se do jejich udržování zapojují. Přesto, že ze strany státu dnes v tomto směru neexistuje žádná finanční podpora, tak desítky dětských a mládežnických folklorních a jiných kulturních souborů jsou zásluhou vedení obcí a rodičů velmi aktivní. Jde o početné skupiny mladých lidí, které to opravdu baví a tím pozitivně působí i na své další vrstevníky. Tak, jak znám situaci, dalo by se v tomto směru dělat daleko víc, ale to by bylo na samostatný rozhovor.

Neprozradím žádné tajemství, že s několika přáteli, kterým není lhostejné, co bude dál z hlediska zájmové činnosti dětí, připravujeme po dohodě s MK ČR projekt, který by v celostátním měřítku vytvořil ucelenou koncepci, systémový přístup k podpoře všem těmto aktivitám v místech, kde žijí mladí lidé. Měla by vzniknout celostátní platforma, organizační struktura, která by za podpory státu tak, jak je tomu např. ve sportu, výrazně zlepšila podmínky pro účelné využití volného času dětí a mládeže. Když jsou v naší zemi peníze na jiné často pochybné aktivity, tak proč by děti a mládež měli v tomto směru strádat. Za několik dnů se na Žofíně uskuteční již tradiční, letos 65. Moravský ples, jenž já považuji vždy za velký svátek folkloru, který nabízí taneční a hudební bohatství moravské lidové kultury. Tam každý, kdo není snob nebo namyšlený Pražák, nejlépe pochopí, o čem je náš rozhovor.

Nezdá se vám, že se odnárodňujeme? Co bychom proti tomu měli dělat?

Dokázal bych si představit, že poslední otázka našeho rozhovoru bude laděna spíš pozitivně. Ale jsem rád, že mi ji pokládáte. Bohužel proces vzniku Spojených států evropských, nebo jak se to bude jmenovat, se podle všech indicií stává realitou, a pokud budou stát v čele Evropské unie a jednotlivých států nevýrazné, spíš slabé osobnosti, představitelé globalistické moci, jak je tomu nyní, nebude dlouho trvat a naše děti, zejména vnuci nebudou vědět, kam patří, nepoznají bohaté tradice naší země, na které můžeme být právem hrdí. Jsem si vědom, že tato moje obava je možná předčasná a příliš pesimistická, ale ten, kdo dokáže číst mezi řádky a chápe věci v širších souvislostech a je hrdý na to, že je Čech nebo Moravák, tomu nemůže nechat volný průběh s tím, že to nějak dopadne. Lhostejnost, naivita, servilnost a nezájem hájit skutečné zájmy svých občanů se nám v minulosti nejedenkrát vymstilo. Neměli bychom připustit, aby někdo rozhodoval o nás bez nás. To, že jsme malá země a Evropa nás ochrání, je spíš zbožné přání neodpovědných politiků. Jak vidíme, tak už dnes se stále více mluví nahlas o tom, že malé země by do toho v Evropské unii těm velkým neměly mluvit.

Ano, proces odnárodnění nastal, ale je jen na nás, jak dlouho potrvá. Já touto úvahou končím tradiční komentované prohlídky v Galerii Joži Uprky vždy poslední sobotu v měsíci a připomínám přítomným hostům, že právě Uprka byl příkladem vlastence, hrdého na to, že je Čech a Moravák. Galerie Joži Uprky vznikla zejména proto, abychom mu aspoň částečně vrátili to, co on udělal pro výtvarné umění a svoji vlast. Právě jeho obrazy ze života našich předků by měly být zachovány pro další generace a měly by co nejvíce napomoci, aby úplné odnárodnění trvalo co nejdéle. Osobně si nedokážu představit, že by naše země neměla svoji historii, tradice, svůj jazyk a kulturu. Myslím, že pamětní kniha v naší galerii, kde návštěvníci píší své názory, dojmy a pocity, nejlépe dokládá, že Uprkova stálá expozice toho proti odnárodnění dělá hodně. Budeme rádi, pokud i náš rozhovor přispěje k návštěvě vašich čtenářů a sympatizantů této unikátní galerie v samém srdci Moravského Slovácka v Uherském Hradišti.

Petr Kojzar

FOTO – jozauprka.cz