Místopředseda PRO Zdeněk Cvejn: Vidím jednoho kandidáta, který může Petra Pavla porazit!

Místopředseda strany PRO Zdeněk Cvejn bude v nadcházejících komunálních volbách v Hradci Králové dvojkou společné kandidátky se Svobodnými a Přísahou. Řeč však v rozhovoru pro iportaL24.cz padla především na celostátní témata, včetně problematiky rozdělení společnosti a blížících se prezidentských voleb. »Prezident má být prezidentem všech, ne prodlouženou rukou jednoho tábora. A po zkušenosti s hlavou státu, která se s vládou soudí o místo v letadle do Ankary, bych řekl, že po někom, kdo umí spojovat, je ve společnosti docela poptávka,« říká Cvejn. A jeho tip na vyzyvatele Petra Pavla? To zjistíte v samém závěru…

Jak vznikala koalice pro obecní volby v Hradci Králové? A není chyba, že nejdete dohromady podobně jako ve sněmovních volbách po boku SPD?

Vznikala přirozeně. Se Svobodnými i Přísahou jsme si programově blízko, sdílíme důraz na svobodu, zdravý rozum a odpovědné hospodaření. A hlavně: všichni chceme spojovat národně konzervativní síly a postavit se progresivnímu proudu, který dnes Hradci vládne. Takže když jsme si sedli ke stolu, nebylo moc co řešit, velkou roli sehrál doktor Miroslav Havrda ze Svobodných.

A jestli je chyba, že nejdeme s SPD jako ve sněmovních volbách? Já to vidím přesně naopak. Komunální volby mají jinou logiku než ty sněmovní. Ve městě se nevolí Brusel ani Ukrajina, volí se stadion, parkování a rozpočet. Dvě silné vlastenecké kandidátky osloví dohromady víc Hradečáků než jedna. Vždyť si to spočítejte: každý hlas pro kteroukoliv z nich je hlas proti současné radniční partě. Pro spojování subjektů jsme udělali maximum a výsledek považuji za dobrou zprávu pro všechny, kdo chtějí změnu. Konkurovat si budeme leda v tom, kdo nabídne lepší program. A to je přesně ta konkurence, která městu prospěje.

Jaké tedy budou hlavní programové priority koalice PRO, Svobodných a Přísahy?

Kompletní program představíme v kampani, ale pilíře tajit nemusím. Náš společný cíl zní: moderní, bezpečné a funkční město. Hradec je krajské město s mimořádným urbanistickým dědictvím, silnou univerzitou a skvělým zdravotnictvím. Jenže jeho obyvatelé denně stojí v kolonách, večer desítky minut krouží sídlištěm a hledají, kde zaparkovat, a mladí se odsud stěhují, protože nedosáhnou na bydlení. To chceme změnit.

Priorita číslo jedna je proto doprava. Město musí přestat vést válku proti řidičům a začít dopravu skutečně řešit. Automobil totiž není nepřítel, pro spoustu Hradečáků je to každodenní nezbytnost. Prosadíme parkovací domy v exponovaných lokalitách, rezidentní zóny s jasnými a rozumnými pravidly, vyřešení kritické situace u fakultní nemocnice a záchytná parkoviště na okrajích města s návazností na MHD. K tomu tlak na dokončení D11 a D35, chytré řízení křižovatek a konec souběhu klíčových uzavírek. A žádné umělé zdražování parkování bez alternativ.

Druhá priorita je dostupné bydlení. Startovací byty pro mladé rodiny, využití městských pozemků a méně papírování při výstavbě. Hradec prostě nesmí být městem, odkud mladí odcházejí kvůli cenám bydlení. S tím souvisí i třetí pilíř: chceme z Hradce technologické centrum východních Čech, které propojí univerzitu s firmami a udrží tu chytré hlavy.

A konečně bezpečné město a odpovědná radnice. Pořádek v ulicích, důsledné řešení problémových lokalit a hospodaření s péčí řádného hospodáře. Žádné předražené zakázky, žádné megalomanské sny a žádné ideologické experimenty placené z veřejných peněz. Hradec má být městem, kde se dobře žije, pracuje i podniká. Tak jednoduché to je.

Když jsem po sněmovních volbách dělal rozhovor s předsedou vaší strany Jindřichem Rajchlem, ptal jsem se ho, zda se PRO neutopí v SPD, když on je součástí jejího sněmovního klubu. On řekl, že naopak teď má možnost prezentovat váš program. Jaká je tedy budoucnost vaší strany? Vždy jako součást nějaké národně-konzervativní koalice či spojenectví? Nebo má potenciál stát se lídrem vlastenecké scény?

Podepisuji, co řekl předseda, a rád to rozvedu. PRO se v žádném klubu neutopilo, naopak. Poprvé v historii máme zastoupení ve Sněmovně a poprvé můžeme svůj program prosazovat z vládních pozic, ne jen z náměstí. Značka PRO sílí a poroste dál.

Spolupráce v rámci klubu SPD je pro nás týmová záležitost. Máme férově nastavená pravidla a fungujeme jako spolehlivý partner. Přitom ale platí jedna věc: PRO má vlastní program a nikdy se ho nevzdá. Tam, kde jdeme dál než zbytek vládní koalice, ať už jde o emisní povolenky, migrační pakt nebo vztah k Bruselu jako takovému, to říkáme otevřeně a budeme to říkat i nadále. Poctivost vůči voličům je totiž víc než koaliční pohodlí.

A budoucnost? Národně konzervativní scéna lídra potřebuje a my máme ambici jím být. Ne přes noc a ne na úkor partnerů. Ale krok za krokem, prací a výsledky. Letos v Hradci, příště zase o kus dál.

Když dovolíte, zeptal bych se vás jako právníka na názor na dvě ostře sledovaná témata. Tou první je postup Ústavního soudu ve věci cesty české delegace na nedávný summit NATO do Ankary…

Právo není strnulý mechanismus. Živý systém ale neznamená, že si soud může vypomoci zkratkou. A přesně to se podle mě stalo: Ústavní soud vydal předběžné opatření a uložil vládě zařadit prezidenta do delegace dřív, než vůbec rozhodl o samotné kompetenční žalobě. Fakticky tak předjímal výsledek sporu, který teprve má posoudit. Hlavním argumentem přitom byla zavedená praxe. Jenže zavedená praxe není pramen ústavního práva. Ústava svěřuje odpovědnost za zahraniční politiku vládě, která se zodpovídá Sněmovně, a rozhodovací akty prezidenta při zastupování státu navenek podléhají kontrasignaci. Pokud tedy vláda s důvěrou Sněmovny rozhodne o složení delegace, měl by soud vážit velmi zdrženlivě, zda do toho vstoupí. Tady zdrženlivost chyběla.

Netvrdím, že prezident na summit jet nesměl. Tvrdím, že cesta přes bleskové předběžné opatření byla nešťastná a otevřela víc otázek, než zodpověděla. Ostatně kdo delegaci vlastně vedl, se z rozhodnutí nedozvěděl nikdo, včetně samotných aktérů. Počkejme si na rozhodnutí o žalobě samotné. To bude teprve ta skutečná odpověď.

A jak se díváte na smysl § 318a Trestního zákoníku – Neoprávněná činnost pro cizí moc? I v souvislosti s tím, že tu byl zatčen čínský novinář, který ale – z logiky věci – nepracoval pro cizí moc, nýbrž pro svoji vlastní zemi. Kdyby byl Čech a pracoval pro Čínu, chápu skutkovou podstatu, ale takhle mi to nějak nesedí. Uvažuji správným směrem, nebo mě opravíte?

Dovolím si vás v jednom drobně opravit, ale váš instinkt je správný. Pojem cizí moc se v trestním právu posuzuje z pohledu České republiky, ne z pohledu pachatele. Čína je pro náš právní řád cizí mocí vždy, ať pro ni pracuje Čech, nebo Číňan. Formálně tedy skutková podstata sedí i na cizince, který slouží vlastní zemi.

Jenže právě váš pocit, že něco nesedí, míří na skutečný problém. Klasická špionáž podle § 316 chrání utajované informace. Paragraf 318a dopadá na informace, které utajení vůbec nepodléhají. Trestá tedy činnost, jejíž jádro, totiž sbírání veřejně dostupných poznatků, dělá každý novinář, analytik nebo ostatně i politik. Hranici mezi legitimní prací a trestným činem pak určuje jen neurčitý úmysl v hlavě pachatele. To je z pohledu právní jistoty velmi tenký led. Nezapomínejme také, jak paragraf vznikl: přílepkem k jinému zákonu, bez řádné debaty. Já jsem o něm svého času psal jako o paragrafu 1984 a na tom hodnocení trvám.

Kauza čínského novináře to jen potvrzuje. První použití paragrafu v historii a soud obžalobu vrátil k došetření. Pokud špičkoví žalobci nedokáží gumovou normu přesvědčivě naplnit ani v takto medializované věci, co teprve v běžném životě? Naše strana od začátku volala po zrušení tohoto paragrafu a jsem rád, že v tomto je s námi zajedno i celá vládní koalice.

Sněmovní opozice stále kritizuje, že stávající koalice svými výroky zpochybňuje důvěru v justici. Je to tak? A máme skutečně nezávislé soudy?

Jsem přesvědčen, že česká justice jako instituce musí být respektována a chráněna před přímými politickými zásahy. Nezávislé soudy jsou jedním ze základních pilířů právního státu. Bez nich nemůže existovat skutečná ochrana práv občanů.

Současně však odmítám názor, že soudy nebo soudci nesmějí být předmětem veřejné kritiky. Naopak. V demokratické společnosti musí existovat možnost otevřeně diskutovat o kvalitě soudních rozhodnutí, o fungování soudní soustavy i o tom, zda některé rozsudky nepřekračují hranice soudního výkladu práva a nevstupují do prostoru, který přísluší zákonodárci. Problém dnešní doby totiž nespočívá v tom, že by vláda či opozice kritizovaly soudy. Problém spočívá v tom, že se jakákoli kritika justice často automaticky označuje za útok na právní stát. To je nesprávné. Respekt k soudům neznamená povinnost mlčet, když se občan nebo politik domnívá, že konkrétní rozhodnutí je chybné, nespravedlivé nebo motivované ideologicky.

Z pohledu národně konzervativní politiky je třeba důsledně hájit princip dělby moci. Soudce nemá tvořit politiku. Jeho úlohou je aplikovat zákon, nikoliv nahrazovat vůli občanů vyjádřenou prostřednictvím demokraticky zvoleného parlamentu. Pokud se soudní moc dostává do pozice, kdy fakticky přepisuje politická rozhodnutí, nebo vytváří nové normy bez demokratického mandátu, je legitimní o tom vést veřejnou debatu.

Máme tedy nezávislé soudy? Institucionálně ano. Ústava poskytuje soudcům velmi silné garance nezávislosti a Česká republika rozhodně nepatří mezi země, kde by vláda přímo ovládala soudní moc. To však neznamená, že je justice bezchybná nebo zcela imunní vůči společenským, ideovým či personálním vlivům. Takové tvrzení by bylo naivní. Jako advokát se dlouhodobě setkávám s tím, že občany trápí především nepředvídatelnost některých rozhodnutí, rozdílná judikatura, délka řízení a někdy i pocit, že běžný člověk nemá vůči státnímu aparátu rovné postavení. Tyto otázky nelze zametat pod koberec pouhým odvoláváním se na nezávislost soudů.

Jsem proto zastáncem postoje, že justice musí být nezávislá, ale současně odpovědná veřejnosti za kvalitu své práce. Kritika justice nesmí být tabu. Stejně jako nesmí být tabu kritika vlády, parlamentu nebo prezidenta. Skutečně silný právní stát se totiž nebojí veřejné kontroly a otevřené diskuse. Naopak z ní čerpá legitimitu. Respekt k soudům ano. Nekritická poslušnost ne. A právě v tom vidím rozdíl mezi obhajobou právního státu a jeho ideologizací.

Ptám se na to poměrně často, otázku položím i vám: stále se mluví o rozdělené společnosti. Jedna strana viní tu druhou, že za to může právě ona. Kde jsou podle vás příčiny tohoto stavu?

Nejdřív jedna poznámka: rozdílné názory společnost nerozdělují. Rozdílné názory jsou demokracie. Společnost rozděluje až to, když jedna strana upře té druhé právo na názor vůbec.

A přesně to se u nás roky dělo. Kdo měl pochybnosti o Green Dealu, byl popírač. Kdo měl výhrady k migrační politice, byl xenofob. Kdo se ptal na covidová opatření, byl dezinformátor. Vždyť pro polovinu národa se ujalo souhrnné označení dezoláti. Zkuste někomu roky říkat, že je méněcenný občan, a pak se divte, že s vámi nechce sedět u jednoho stolu. K tomu přidejte ekonomickou frustraci, kdy statisíce rodin počítaly každou korunu, zatímco jim bylo vysvětlováno, jak se máme báječně, a máte recept na rozdělenou zemi hotový.

Nebudu ale alibista. Ostrá slova padala a padají z obou stran, i z té naší. Cesta ven přitom není složitá, jen pracná: přestat nálepkovat, začít naslouchat a vrátit do veřejné debaty základní respekt. Já se o to snažím i jako advokát. S protistranou se přece také musím bavit věcně, jinak spor nikdy nevyřeším. A česká společnost je dnes bohužel jeden velký neukončený spor.

Rozdělení společnosti jistě potvrdí i prezidentské volby. Vidíte nějakého kandidáta, který by mohl porazit Petra Pavla? Měl by být nadstranický?

Nadstranickost považuji za velkou výhodu. Prezident má být prezidentem všech, ne prodlouženou rukou jednoho tábora. A po zkušenosti s hlavou státu, která se s vládou soudí o místo v letadle do Ankary, bych řekl, že po někom, kdo umí spojovat, je ve společnosti docela poptávka.

Jestli vidím kandidáta, který může Petra Pavla porazit? Vidím. Osobně bych byl velmi rád, kdyby se rozhodl kandidovat profesor Jiří Beran. Je to špičkový odborník s mezinárodním renomé, člověk mimo stranické struktury, který prokázal občanskou odvahu v době, kdy se odvaha nenosila. A hlavně umí mluvit s lidmi normálně, bez poučování. Přesně takovou osobnost by Hrad potřeboval. Jestli do toho půjde, je samozřejmě jeho rozhodnutí. Ale kdyby ano, měl by moji podporu.

Petr Kojzar

FOTO – strana PRO