Vánoce, oslava narození Ježíše Krista, jsou největší oslavou křesťanství a představují dny radosti pro celý křesťanský svět. Samozřejmě, kvůli »ekonomickému vykořisťování« a obrovskému »ekonomickému obratu svátků« se Vánoce nyní slaví téměř po celém světě.
Ve starověkých Aténách zahrnoval každý měsíc attického kalendáře alespoň jeden oficiální svátek. Tisíce let před Kristem slavili Řekové, Egypťané a další starověké národy podobná symbolická výročí s různými názvy.
V době, kdy byly znalosti astronomie vzácné, lidé věřili, že to, co se děje uprostřed zimy, kdy se noc náhle začne zkracovat a den se odpovídajícím způsobem prodlužovat, tedy zimní slunovrat, souvisí s návratem Slunce na Zemi. Interpretovali proto tento jev jako znovuzrození Slunce, a proto ustanovili výročí narození boha Slunce, den narození božského dítěte. Stejně jako světlo, Slunce, z hlubin temnoty, symbolicky se v noci rodí i velcí bohové, v nějaké jeskyni, v jeslích, a zprávu »Panna porodila! Světlo zazářilo!« slyší všechny národy země ve všech jazycích po staletí. Ve starověkém Řecku se božské dítě nazývalo Zeus, Hélios, Dionýsos a Orfeus. V starověkém Egyptě mu říkali Osiris, Horus a později Aeon. Ale v Persii a Římě mu říkali také Mithras. A pak přišel náš Ježíš.
V raných dobách křesťanství se narození božského dítěte slavilo dvanáct dní po zimním slunovratu, tedy 6. ledna spolu se Zjevením Páně. Ve stejnou dobu, přesně ve stejný den, se v egyptské Alexandrii slavilo narození Aeona řeckou Korou (Aeon je pozdější název Osirise a řecká Kore je ztotožňována s Isis, jejímž souhvězdím byl Sírius). Po mnoho let ve stejnou dobu Egypťané pozorovali Síria vycházejícího na obzoru, který oznamoval narození Osirise neboli Hóra a zároveň rozvodnění životodárné řeky Nil.
Znamenalo to dlouho očekávanou potopu, která přinesla život žíznivému Egyptu a zajistila věčný život a prosperitu.
Vánoce – křesťanský svátek
V letech 336-352 n. l. byly ustanoveny v římské církvi papežem Juliem a poté sv. Janem Zlatoústým – tj. patriarchou Chrysostomem vánoční oslavy. V církvi Východu byl ustanoven svátek »Metropole svátků« – jak nazývali Vánoce – 25. prosince, bezprostředně po zimním slunovratu, kdy se den začíná prodlužovat. Výpočty byly založeny především na frázi Předchůdce – Ioanna Prodroma (s odkazem na Krista): »On vidí, že to roste…« (Jan 3:30). V důsledku toho bylo narození Bohočlověka umístěno tam, kde se minuty dne začínají prodlužovat. A přesně to se shoduje se znovuzrozením Slunce, které nazývali »Sol Invictus«, tedy »Neporažené Slunce«, přezdívka připisovaná Mithrovi a samozřejmě Ježíši Kristu. Zejména pro Řeky připomíná narození Krista velmi starou historii. Kromě Dárce života Hélia, Orfea, Dionýsa a Adonise, těchto velkých bohů starověkých Řeků – kteří se rodí, umírají a znovu se rodí a symbolizují koloběh života – »Zeus je vzduch, nebe, země a všechno a to, co je nade vším«.
Podle starořecké mytologie je Zeus dalším Božským dítětem, narozeným v noci v jeskyni na hoře Dikti na Krétě. O novorozence se starají nymfy, společnice kurétů, spolu s Amaltheou, milující kozou, která malého boha krmí svým drahocenným mlékem. Holubice přinášejí z Olympu nektar a ambrosii. Celá příroda tak přispívá k péči a teplu božského dítěte Dia. Kromě toho malý Zeus také přijímá oběti.
Zajímavý je dar maloasijské bohyně Adrastey: zlatá kolébka a zlatá koule, které symbolizují a předpovídají budoucí nadvládu novorozence.
Podle textů z helénistické éry každý rok v den Dia vycházel z jeskyně, kde se bůh narodil, velký, zářivý plamen. Pro nás Řeky je tedy narození boha starověkým příběhem ztraceným v hlubinách staletí. Je to zároveň naděje na znovuzrození života a země, na vegetaci a plodnost.
V Řecku se během zimního slunovratu slavilo také narození boha slunce a Dionýsa. Dionýsos byl nazýván »spasitelem« a božským »dítětem«. Narodil se panně Semele v jeskyni a byl dobrým »Pastýřem«, jehož kněží drží pastýřskou hůl! Zatímco kněžky vyšplhaly na vrchol hory a s novorozeným dítětem v náručí křičely: »Dionýsos se znovu narodil, Dionýsos žije!«
Nápis z té doby věnovaný Dionýsovi zní: »Já jsem ten, kdo tě chrání a vede, já jsem Alfa i Omega.« V dávných dobách byly jeskyně podle mytologie považovány za Matku Země a zrodilo se v nich přes 30 starověkých bohů! Starověcí Řekové přirovnávali slunce k Apollónovi, nositeli světla, který rozdával světlo světu ze svého létajícího vozu! Postupně se tedy narozeniny boha Slunce proměnily v narozeniny Syna Božího. Od té doby je Kristus ztotožňován se sluncem, »tím, kdo dává světlo světu«! Tyto starověké řecké svátky byly později přeneseny do starověkého Říma a sloučeny se Saturnáliemi. Vánoce ve skutečnosti nejsou zahrnuty mezi prvními oslavami křesťanské církve.
Tento svátek se také dostal do starověkého Říma s populárními oslavami Saturnálií, na počest Saturna v prosinci a bohyně Démétér, pro které obětovali prasata – pro úrodnost země. Saturnálie patřily k nejdůležitějším a nazývaly se »DIES INVICTI SOLIS«, což znamená »Den neporazitelného slunce«. Oslava, která byla samozřejmě převzata z oslavy Apollóna, Nositele světla – Hélia! Ve starověkém Římě začínal festival 17. prosince a trval sedm dní. Během tohoto svátku se vyměňovaly dárky, obvykle svíčky a děti dostávaly hliněné panenky a sladkosti ve tvaru miminek, které jim připomínaly Saturna, jenž jí své děti…
Kréta si udržuje bohatou a živou vánoční tradici se zvyky, které kombinují náboženské prvky, rodinné zvyky a lidové víry.
Mezi nejcharakterističtější patří zabíječka selete, vánoční chléb, tradiční sladkosti, chléb z nohou, a také koledy, které děti zpívají v předvečer každého svátku a chodí od domu k domu s triangly, lyrami a loutnami. V krétském dialektu připomínají události svátků a končí přáními pro hlavu domu.
Předchůdcem vánočního stromku ve starověkém Řecku nebyla jedle, ani cypřiš, ale olivová ratolest. Tato konkrétní větev se nazývala »Eiresione« – Iresioni a je spojována s Théseem, Krétou a starověkou Athénou. Děti zpívaly »kalendy« s »eiresioni« v rukou. Málokdo také ví, že dnešní vánoční koledy souvisí s hymnou, kterou děti zpívaly ve starověku během »pyanepsie«, když s sebou nesly »eiresione«.
Slovo »eiresione« pochází ze slova eiros (erion=vlna). Podle mnoha zmínek ve starověkých textech se jednalo o olivovou nebo divokou olivovou ratolest ozdobenou girlandami z bílé a červené vlny, na které visely první podzimní plody (fíky, vlašské ořechy, mandle, kaštany, obiloviny, kromě jablek a hrušek). Také se na ní nosily lahve s olejem a medem.
Postupně se v průběhu času narozeniny boha Slunce proměnily v narozeniny Syna Božího. Je také třeba poznamenat, že »pohané« nazývali první den v týdnu Dnem Páně, boha Slunce, což je terminologie, kterou později používali církevní otcové, snad z důvodu účelnosti. Něco, co se dodnes zachovalo v angličtině jako SUN-DAY, v němčině SONN-TAG…
Ioannis Sideropulos