Konec posouvání hodinek je znovu v nedohlednu. Česká vláda počítá s tím, že se letní a standardní čas budou střídat i v letech 2027 až 2031. Návrh nařízení ministerstva práce a sociálních věcí v podstatě zachovává dosavadní režim: poslední neděli v březnu se hodiny posunou dopředu, poslední neděli v říjnu se vrátí zpět. Přitom právě střídání času už roky patří k opatřením, která si lidé přejí zrušit.
Pokud vláda podle předpokladů nařízení schválí, v příštích pěti letech žádný konec známého rituálu nehrozí. V roce 2027 začne letní čas 28. března a skončí 31. října. O rok později se hodiny posunou 26. března a zpět 29. října, v roce 2029 připadnou změny na 25. března a 28. října. V roce 2030 se bude čas měnit 31. března a 27. října a v roce 2031 pak 30. března a 26. října. Jde přitom především o převedení evropských pravidel do českého právního řádu – unijní systém nadále počítá s letním časem od poslední neděle v březnu do poslední neděle v říjnu.
Český návrh ovšem neznamená, že by se debata o konci střídání času definitivně uzavřela. Právě naopak. Proti současnému systému se v připomínkovém řízení postavil ministr pro prevenci a sport Boris Šťastný (Motoristé), který požaduje, aby Česko na evropské úrovni prosazovalo trvalé zavedení standardního, tedy takzvaného zimního času. Argumentuje především biologickými hodinami člověka, které jsou přirozeně synchronizovány se slunečním světlem. Posun na letní čas podle něj části populace narušuje spánek, může snižovat výkonnost a zvyšovat zdravotní rizika.
Češi už rozhodli. Jen nevědí, který čas si nechat
Zajímavý je pohled samotných Čechů. Podle průzkumu STEM/MARK z roku 2023 by střídání letního a zimního času zrušily dvě třetiny lidí. Přesněji se pro jeho konec vyslovilo 67 procent respondentů. U lidí starších 45 let byl odpor ještě výraznější – pro zrušení se jich vyslovilo více než 80 procent.
Jenže ve chvíli, kdy mají lidé říct, co by mělo následovat, už taková shoda neexistuje. Přibližně 40 procent dotázaných by si ponechalo letní čas, 31 procent standardní čas a zbytku na tom příliš nezáleželo. Pouze přibližně třetina Čechů tedy současné střídání považuje za vyhovující. Zajímavé přitom je, že s rostoucím věkem roste i nechuť k pravidelnému posouvání hodin. Podle STEM/MARK to může souviset s tím, že starším lidem trvá adaptace organismu na změnu déle.
Problém tedy není ani tak v otázce, zda střídání času zrušit, ale především v otázce, který čas potom ponechat. A právě tady se evropská debata před lety zasekla.
Vymyslela ho válka. Hodina navíc měla šetřit palivo
Je přitom trochu paradoxní, že opatření, které dnes řešíme kvůli spánku, zdraví, dopravě nebo pohodlí lidí, vzniklo především z velmi praktického důvodu: šetřit energii v době války.
První celostátní zavedení letního času přišlo v Německu během první světové války. Dne 30. dubna 1916 posunula německá říše hodiny o hodinu dopředu. Cílem bylo lépe využít denní světlo a omezit spotřebu umělého osvětlení, a tím šetřit drahocenné palivo. Brzy se přidaly další evropské země včetně Rakouska-Uherska, Británie a Francie. Pokusy s letním časem se ovšem objevily ještě dříve – například v kanadském Port Arthuru už v roce 1908.
Jenže po skončení první světové války nadšení poměrně rychle opadlo. Německo letní čas v roce 1919 zrušilo, Rakousko v roce 1921 a řada dalších evropských zemí se k běžnému času vrátila. Změna hodin byla totiž úzce spojena s válečnou ekonomikou a po návratu k míru přestával být důvod k jejímu používání tak přesvědčivý.
Pak přišla druhá světová válka a s ní další velký návrat letního času. Německo jej zavedlo znovu a systém se rozšířil i do řady dalších evropských zemí. Po válce však mnohé státy opět přešly na standardní čas. Důvod byl tentokrát nejen ekonomický, ale také symbolický – letní čas byl v některých zemích spojován s válečným obdobím a německou okupací.
A pak přišla další energetická krize. Ropný šok v 70. letech znovu obrátil pozornost k otázce, zda by se dalo denní světlo využít efektivněji. Po prudkém růstu cen ropy začaly evropské země letní čas znovu zavádět a postupně se z něj stal běžný evropský standard. V Československu byl pravidelný letní čas zaveden v roce 1979, přičemž první tehdejší nařízení vlády stanovilo jeho používání pro roky 1979 a 1980.
Jenže svět se od té doby změnil. Domácnosti už dávno nesvítí petrolejkami a energetické úspory, které byly kdysi hlavním argumentem, dnes nejsou zdaleka tak přesvědčivé. Evropská komise ostatně v roce 2018 uvedla, že význam změny času z hlediska úspor energie se výrazně zmenšil. Současně sílily argumenty týkající se zdraví a narušení lidského biorytmu.
Evropa už jednou řekla: dost. Jenže pak se zasekla
A právě tady začíná příběh, který vysvětluje, proč si budeme hodinky posouvat ještě nejméně dalších pět let.
Evropská komise v roce 2018 uspořádala rozsáhlou veřejnou konzultaci. Zapojilo se do ní přibližně 4,6 milionu lidí, což byl v té době rekordní počet odpovědí v unijní veřejné konzultaci. A výsledek byl jednoznačný: 84 procent účastníků chtělo střídání času ukončit.
Evropský parlament pak v roce 2019 podpořil návrh na ukončení pravidelných změn času. Původně se počítalo s tím, že poslední změna proběhne v roce 2021. Jenže evropské státy se nedokázaly shodnout na zásadní otázce: co bude potom?
Některé země preferovaly trvale letní čas, jiné standardní. A rozdíl není pouze otázkou toho, zda chceme mít v létě světlo ještě večer. Trvalý letní čas by například znamenal výrazně pozdější východy slunce v zimních měsících. Naopak trvalý standardní čas by v létě znamenal dřívější západy slunce. A protože Evropa tvoří propojený prostor, zejména v dopravě a přeshraničním provozu, rozdílná rozhodnutí jednotlivých států by mohla vytvořit další komplikace.
Výsledek? Střídání času se nikdy nezrušilo. Evropská komise sice návrh předložila a Evropský parlament jej podpořil, ale členské státy jako celek nedospěly k finální dohodě. Mimo jiné i proto, že přišla pandemie covid-19 a členské státy měly jiné starosti než posuny času. Současná pravidla proto dál platí.
A tak se hodiny budou posouvat dál. Ne proto, že by po tom většina lidí volala. Ne proto, že by původní důvod – šetření energie ve válečných dobách – měl dnes stejnou váhu. Ale jednoduše proto, že Evropa zatím nedokázala odpovědět na jednu zdánlivě prostou otázku: Když už přestaneme čas měnit, který čas vlastně chceme?
A právě na této otázce může celý příběh střídání hodin zůstat viset ještě dlouho.
(pk)