Výběr soudců v ČR je málo transparentní, pro uchazeče náročný a klade velký důraz na schopnost memorování právních předpisů. Méně se pak řeší další profesní a sociální schopnosti adeptů. Na rozdíl od zahraničí chybí také průběžné hodnocení soudců ve výkonu funkce.
Zjistil to mezinárodní projekt Metropolitní univerzity Praha »The Portrait of a Judge«, který ve spolupráci s Univerzitou Mykolase Romerise ve Vilniusu, Nejvyšším soudem Albánie a Univerzitou v Oslu srovnával výběr, hodnocení a povyšování soudců v jednotlivých evropských zemích. Projekt byl financován s podporou norských fondů.
»Cílem projektu bylo na základě zkoumání výběru, hodnocení a povyšování soudců v různých zemích zjistit, které vlastnosti a schopnosti adeptů jsou v těchto procedurách měřeny a hodnoceny a načerpat inspiraci i pro české prostředí,« uvedla koordinátorka projektu Jana Odehnalová z Metropolitní univerzity Praha.
»U nás je například systémová odlišnost, že soudcem se může člověk stát ihned po skončení právnických studií, jinde je obvyklá předchozí praxe mimo justici. To považuji za vhodnější přístup, protože pracovní i životní zkušenosti jsou pro soudce klíčové. Po jmenování pak nejsou soudci ve své činnosti dále hodnoceni, což je další velký rozdíl oproti jiným státům,« dodala.
Podle ní může vhodné kandidáty na soudce odradit pro ně komplikovaný proces výběru a náročná justiční zkouška. »Uchazeči se musí naučit zpaměti velké množství právních předpisů, už méně se pak zkoumají jejich další profesní, osobnostní a sociální schopnosti. Tím myslím například analytické a logické myšlení, komunikační schopnosti, jestli zvládají práci ve stresu nebo umí pracovat se svými předsudky,« vysvětlila Odehnalová.
»Uchazeči o post soudce procházejí psychotesty, ale ty nejsou všeobjímající. Lidi, co nemají pro tuto práci předpoklady, nepoznáte jen při testech, ale hlavně v praxi,« doplnil místopředseda Vrchního soudu v Praze Roman Horáček, další řešitel projektu za Metropolitní univerzitu Praha.
Řešení by podle něj mohlo být například zřízení pozice mentora, který by adepty provázel celým výběrovým řízením. »Je to jedna z věcí, ve které bychom se mohli inspirovat od jiných států. U nás s uchazeči mentor, např. zkušený soudce, nepracuje kontinuálně. Ne všichni dokážou náročnou práci soudce zvládnout, někdo se například neumí rychle rozhodovat, další nezvládá práci pod stresem. Mentor by mohl odhalit slabá místa a dál s nimi pracovat,« řekl Horáček.
Sám v rámci projektu zpracoval anketu, kde zjišťoval, které vlastnosti soudců připadají důležité veřejnosti a které samotným soudcům. »Obě skupiny se shodnou, že soudci by měli být objektivní. Ale zatímco soudci jmenují na prvních místech neúplatnost, morální integritu a soběstačnost, lidem záleží především na tom, aby k nim soudci přistupovali bez předsudků, byli empatičtí, obecně měli k lidem dobrý vztah a byli schopni srozumitelně formulovat svá rozhodnutí,« uvedl Horáček.
Podle něj česká justice právě v komunikaci velmi zaostává. »Když veřejnost odůvodnění rozsudků nerozumí, podrývá to důvěru v soudy,« konstatoval.
»Na podzim loňského proběhla na Metropolitní univerzitě Praha konference, které se účastnili i zástupci ministerstva spravedlnosti a Vrchního soudu v Praze. Přednesli jsme tam výsledky projektu včetně konkrétních doporučení. Nicméně přes veškeré kritické pohledy na český systém výběru, hodnocení a povyšování soudců, náš systém funguje, a těší se velké důvěře společnosti. Není tak aktuálně zájem o větší reformu, a jestli k nějakým změnám dojde, budou to spíše menší a postupné,« uzavřela Odehnalová.
(zmk)
Diskuze je uzavřena.