Na vítězném snímku České astrofotografie měsíce za srpen 2024 můžeme vidět velkou škálu jevů, které jsou viditelné ve vrstvě Slunce zvané chromosféra. Ta se nachází nad fotosférou, která je viditelná pouhým okem. Na pozorování chromosféry se však musí použít filtry, které ze světla Slunce »vyříznou« velmi úzkou část okolo spektrální čáry vodíku H-alfa s vlnovou délkou 656,7 nanometru. Je to velmi tenká vrstva s tloušťkou asi 3 až 5 tisíc kilometrů.
Známe jej všichni. Ráno, zosobněné bohem Slunce Heliem, vyráží se svým spřežením od východu na západ a přináší Zemi blahodárné světlo. Na západě se jeho koně napojí a napasou a Hélios nasedá do člunu, který mu postavil bůh Héfaistos. V něm se pak oceánem vrací zpět a ráno opět vyráží na svou nebeskou pouť. Tak alespoň praví starořecké legendy.
Můžeme jej ovšem popsat také mnohem méně romanticky. 1 392 020 kilometrů průměr, 1,9891×1030 kilogramů hmotnost, teplota téměř 6000 stupňů Celsia na povrchu a téměř 16×106 stupňů Celsia uvnitř. Stáří 4,6 miliard let. Tak to jsou hlavní charakteristiky našeho Slunce, centrálního tělesa Sluneční soustavy.
Jeho portrét pořízený specializovaným chromosferickým dalekohledem do fotografické soutěže Česká astrofotografie měsíce zaslal astrofotograf Jakub Lieder. A je opravdu na co se dívat. Slunce se totiž blíží do maxima své činnosti, které se opakuje přibližně po 11 letech. Tato perioda není samozřejmě přesná, pohybuje se mezi 9 a 14 lety. Proto zatím v tomto cyklu nemůžeme říct, zda jsme již v maximu nebo se do něho teprve blížíme. To vše se vědci dozvědí až za několik měsíců, až budou k dispozici zpracovaná napozorovaná data a budeme si jisti, že pokles aktivity není nějaká náhodná fluktuace v činnosti Slunce. Cyklus sluneční aktivity byl objeven v roce 1843 německým astronomem Heinrichem Schwabem. Po něm je též pojmenován jako Schwabeův nebo také Schwabe-Wolfův sluneční cyklus. Archeologické objevy ukazují dle studia letokruhů starověkých stromů, že fungoval již před nejméně 290 milióny let.
Na vítězném astrofotografii můžeme vidět velkou škálu jevů, které jsou viditelné ve vrstvě Slunce zvané chromosféra. Ta se nachází nad fotosférou, která je viditelná pouhým okem. Na pozorování chromosféry se však musí použít filtry, které ze světla Slunce »vyříznou« velmi úzkou část okolo spektrální čáry vodíku H-alfa s vlnovou délkou 656,7 nanometru. Je to velmi tenká vrstva s tloušťkou asi 3 až 5 tisíc kilometrů. Kromě pozorování specializovanými »chromosférickými« dalekohledy ji můžeme pozorovat například během úplného zatmění Slunce.
A kde začneme s popisem vítězného snímku? Třeba pohledem na útvary nad slunečním okrajem, které nazýváme sluneční protuberance. Ty nejvyšší na snímku dosahují až do výšky 50 tisíc kilometrů, schovali by se do nich téměř čtyři Země. Hustota protuberancí je o několik řádů vyšší, než okolní sluneční atmosféra, kterou nazýváme koróna. Do té totiž z chromosféry vystupují. Naopak teplota je mnohem nižší – astronomové totiž zjistili, že téměř dvě třetiny hmoty v protuberanci mívá teplotu nižší než 15 tisíc stupňů Celsia.
Protuberance můžeme však pozorovat nejen nad slunečním okrajem, ale i na slunečním disku. Vzhledem k faktu, že jsou chladnější než chromosféra zde zachycená, vidíme je jako tmavé hádkovité útvary (na snímku světlé, neboť je reprodukován v negativu). Stejně tak nás zaujmou světlé (zde tmavé) oblasti aktivního Slunce a magnetické smyčky, které zviditelňují komplikované magnetické pole aktivních oblastí na Slunci. No a nezapomeňme ani na jemné vějířovité chomáčky, takzvané »solar mottles«.
Na závěr děkujeme autorovi Jakubovi Liederovi za hezký pohled na poněkud »špinavou« tvář našeho Slunce, a hlavně zaslání snímku do soutěže, díky níž se tímto pohledem může pokochat i širší veřejnost.
(mac, Pavel Suchan)
FOTO – Česká astronomická společnost/Jakub Lieder