Dnes uplyne sto šest let od Velké říjnové socialistické revoluce. Vlastně události, jež ovlivnila dění po celé následující století, ale spíše se hodí použít slova amerického novináře Johna Reeda známého po celých USA z mexických válek. On v oněch »deseti dnech, které otřásly světem«, v revolučním Petrohradu byl osobně. Tak tedy Deset dnů, které otřásly světem! Jeho kniha mnohé osvětlila nejen nám, ale budou-li chtít a nepodlehnou-li jednostranné propagandě, i příštím generacím. Škoda, že se zabývá jen zmíněnými deseti dny, i ty následující by potřebovaly mít takového kronikáře. Dnes je Říjnová revoluce vysmívána novináři a propagandisty, kteří se chtějí zavděčit moci, znevažován její vůdce a připisovány mu vlastnosti, jež se hodí na ty, kteří byli prapříčinou tehdejších událostí. Stojí za to si proto připomenout, jak tuto revoluci viděl František Soukup ve své knize 28. říjen, II. díl, str. 587-588…
»Ruské sověty napsaly na své prapory tři hesla: 1. okamžitý mír, 2. rozdělení veškeré velkostatkářské půdy sedlákům bez náhrady a 3. odevzdání veškeré moci ve státě radám sedláků, dělníků a vojáků. S tímto programem vystoupili a s ním také rázem zvítězili. Touha ruského lidu po míru a ruských mužiků po půdě byla taková, že nic na světě ji nemohlo zadržet.
Problém půdy byl největším problémem Ruska. Miliony mužiků šly hájit velikou svatou Rus. Na pět milionů jich padlo, na šest milionů jich bylo zmrzačeno. Carismu je hnal na smrt, ale tentýž carismus nedovedl připravit ani válku a nedal mužikovi ani desjatinu půdy. Ruský mužik dával svůj život, ale dával jej jenom pro několik tisíc uchvatitelů Ruska. Carský dvůr hýřil pohádkovým bohatství a ruská šlechta ukazovala po světě přepych, jenž zastiňoval vše, čím lidská rozmařilost dovedla ve své fantazii oslňovat. Miliony ruských mužiků platily vše svými mozoly, svým potem a svou krví. Temné masy němých lidských tváří hynuly a umíraly na nesmírných šlechtických latifundiích. To strašné ruské hoře nemělo konce a nemělo vykoupení. Francie provedla svou pozemkovou reformu už před sto lety, ale v Rusku vládly do poslední doby poměry, nad něž nebylo hroznějších v barbarství starověku.
Slavný ruský spisovatel Čirikov líčil prameny ruských revolucí. Celých 40 procent půdy evropského Ruska náleželo jediné rodině, dynastii Romanovců. Tak se starali báťuškové carové o své národy a o svůj zbědovaný ruský lid! Báťuška car měl sám tolik půdy, že by se bylo na ni vešlo 30 takových oblastí, jako jsou celé Čechy. Co nenáleželo carovi, náleželo ruské šlechtě, ruským klášterům a rozličným církevním fondům. Car, šlechta a církev – to byli vládcové Ruska. Nesčetným milionům ruského lidu zemědělského náležela sotva pětina ruské půdy. Revoluce hořela v hlavách milionů. Ruští bolševici ji jen vyslovili a dali jí směr. V několika dnech jim celá svatá Rus vletěla do náručí. A když dne 16. července 1918 byla celá carská rodina v Jekatěrinburku povražděna, nehnula se pro ni na širé svaté Rusi ani jediná ruka.
Revoluční výbor rad dělníků a vojáků svrhl vojenské velitelství ruské, zmocnil se nekrvavou revolucí Petrohradu, uvěznil pět ministrů a vydal zatykač na Kerenského, jemuž se podařilo uprchnout. V proklamacích vyzval vojáky, aby bděli nad chováním velitelstev a pozatýkali důstojníky, kteří se nepřidali bez výhrad k revoluci, zrušil trest smrti, otevřel žaláře a ohlásil kongres dělnických a vojenských rad, k němuž mělo každých 25 000 vojáků vyslati svého delegáta.
Prvním krokem sovětské vlády byl návrh na neprodlené příměří a zahájení mírového jednání. Bylo to 29. listopadu, kdy vláda dělníků a sedláků rozeslala z Carského sěla jiskrový telegram národům válčících zemí, v němž prohlásila: ‚Mír, který jsme navrhli, má býti mírem národů. Má býti čestným mírem dorozumění, který zajistí jednomu každému národu svobodu hospodářského a kulturního rozvoje…‘«
Tolik František Soukup. Kdo byl tento muž a jakým právem si dovoluje napsat výše zmíněná slova? Právník, člen sociálně demokratického vedení, před Velkou válkou zasedal v Říšské radě, člen Národního výboru, v době převratu jeden z pětice mužů, kteří se postavili do čela převratového dění (»Muži 28. října«), ministr spravedlnosti československé vlády, poslanec, senátor, místopředseda Senátu (z té doby pochází jeho kniha) a později dokonce jeho předseda, člen vedení Socialistické dělnické internacionály. K jeho slovům není třeba přidávat komentář.
Jaroslav Kojzar

Diskuze je uzavřena.