Motovýlet generála v.v., jehož portrét máme na aršíku ve stylu Andy Warhola, směřoval do německého Selbu, kde se konaly Bavorsko-české dny přátelství, se pomalu dostává do sféry zapomnění. Šlo však o průlom. Takový, jaký nikdo nečekal. Od Havlovy ještě málo smělé omluvy za odsun, po Bělobrádkově a Hermannově vstřícnosti dokonce při spolkové akci, jsme se tak dostali až k oficiálnímu uznání Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který se nezbavil svých Dvaceti bodů, jež urážejí český národ a jež jsou dodnes programem posthenleinovského hnutí. Náš nejvyšší představitel totiž v motoristickém obleku poděkoval jeho předsedovi Berndtu Posseltovi a potřásl si s ním rukou. Přitom od doby, kdy se po válce v západních zónách oficiálně ustavil landsmanšaft a byl přijat jeho program, u jehož vytvoření stáli bývalí významní představitelé NSDAP a henleinovského SdP, se nic na cílech hnutí nezměnilo.
Připomněl jsem si onu motocyklovou návštěvu, když jsem se znovu probíral událostmi ze září 1938. Stačily prvé dny onoho jinak osudového měsíce, týdne, který také dnes už v klidu prožíváme. Při tom paměť by nás měla varovat. Nejen před thymolinovými úsměvy a smlouvami, které se v případě potřeby přestanou plnit, ale i před »falešnými proroky«, ať již momentálně mají jakoukoli funkci.
Ono září, od něhož nás minulo osmdesát pět let, se sešel Adolf Hitler se svými generály a nařídil jim vypracovat urychleně plán na obsazení Československa (9.-10. 9.) a dr. Beneš se svým vládním týmem už tehdy pod tlakem vypracoval již »čtvrtý plán«, který měl řešit konflikt mezi Čechy a Slováky na jedné straně a Němci na straně druhé. Ten se už blížil tomu, co henleinovci požadovali na svém dubnovém Karlovarském sjezdu. Německo a henleinovci se cítili zaskočeni. Kdyby nyní předložili další požadavky, muselo by jít jen o likvidaci Československa a na to svět ještě připraven nebyl. Chyběly tři týdny k dovršení zrady. Proto bylo nutné zorganizovat akci, jež by umožnila henleinovcům neztratit tvář, přerušit se záminkou brutálního postupu československých orgánů vůči německému obyvatelstvu jednání s vládou a vlastně otevřít si cestu k boji proti republice. Navíc dodat Hitlerovi před norimberským sjezdem střelivo pro štvavý protičeskoslovenský projev. Prostě řečeno, bylo třeba všechno obrátit na ruby.
A tak 7. září, před osmdesáti pěti lety, došlo v Ostravě k incidentu. Narychlo sehnaných na pět set henleinovců se shromáždilo před budovou ostravského soudu pod záminkou, že v budově jsou zadržováni nevinní Němci, kteří jsou mučeni. Zadržení zde opravdu byli, ale proto, že byli chyceni při pašování zbraní. K žádnému mučení nedocházelo. Demonstranti se snažili proniknout dovnitř. Proti nim stáli policisté a bránili vchod. Později chtěli demonstranty vytlačit od budovy. Mezi nimi však byli němečtí poslanci. Patřili k nejradikálnějším. Při přímém střetu byl jeden z nich jedním z policistů uhozen. Tento moment byl využit jako záminka a Henleinovci okamžitě přestali jednat s vládou. V sudetoněmeckém pohraničním území vypuklo povstání proti údajné československé zvůli. Události, přestože sám prosudetsky naladěný Runciman přičetl vinu za »ostravský incident« henleinovcům, nabraly rychlý spád k Mnichovu.
Ptáte se, proč jsem spojil cestu generála v.v. s cílem pozdravit pana Posselta a poděkovat mu za dosavadní práci jím vedeného sdružení s událostmi roku 1938? Protože jsem nepochopil, proč se hlava našeho státu přijela poklonit potomkům těch, kteří napomohli podstatným způsobem ke zničení Československa v roce 1938, jež bylo prvním aktem Druhé světové války? V postavě Berndta Posselta poklonit těm, pro něž nadále platí např. tyto programové cíle (Citováno ze Stanoviska sudetoněmecké rady k sudetské otázce – zkráceně »20 bodů« z roku 1961, jež bylo schváleno Sudetoněmeckou radou):
8. Expanzivní český nacionalismus využil ve spolku se sovětským imperialismem v r. 1945 zhroucení Německé říše k tomu, aby vyhnal sudetské Němce z jejich rodové sídelní oblasti a okradl je o jejich národní majetek. Tento postup je – s odhlédnutím od tehdejších tragických událostí a vražd – porušením základních lidských práv a svobod milionů lidí.
14. Naše politické úsilí se zakládá na právu na domov (»Heimat«) a na sebeurčovacím právu národů v rámci evropské integrace, a sice nezávisle na sporné (všimněte si: nikoli tedy odsouzeníhodné) Mnichovské dohodě z r. 1938.
16. Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.