Bubeník, textař, moderátor (moderoval na Radiu Sázava, Radiu Hey a Radiu Beat), herec. Scenárista ve společnosti Strašnické divadlo. Jako herce Martina Simandla možná ne každý hned zařadí, ale podle fotky si mnozí vzpomenou třeba na Ulici. Je autorem divadelní hry PRESIDENTI. Nejen o tom je tento rozhovor pro iportaL24.cz.
Na profilu na Facebooku máte napsáno mnoho profesí. Kým jste nejraději?
Na to je těžká odpověď. Každá profese, které se věnuji, má něco do sebe. Psaní je samotářská záležitost, ale já umím být sám a docela rád. Uzavřu se do svého světa a jsem úplně mimo reálný svět. Herectví je pro mě neustálé objevování, neboť každá role je jiná. A velmi rád pozoruji ostatní herce, pořád se od nich učím. Moderování se už téměř nevěnuji, v radiích jsem asi už skončil. Ale nikdy neříkej nikdy, že? Zajímavou nabídku bych určitě zvážil.
Takže, kdybych měl vyhodnotit vaši otázku, určitě jsem nejraději byl bubeníkem. Ta chvíle, kdy s kapelou hrajete nějakou skladbu, ta je k nezaplacení. A pokud máte na svojí straně i diváky, zažíváte euforii. Jednoznačně je to tedy muzika.
Kterou roli považujete za nejlepší vy sám?
Netroufnu si sebe hodnotit a už vůbec ne svoje role. Já jsem k herectví přišel jako »slepej k houslím«. Ani jsem po tom nikdy netoužil. Ale náhoda tomu chtěla a obsadili mě do Ulice a pak už se to začalo nabalovat. Prošel jsem asi šesti seriály a hrál ve čtyřech filmech.
Co se týče diváckého úspěchu některých z filmů, kde jsem hrál, tak to byl jednoznačně Revival režisérky Alice Nellis. Na něj se vždycky rád podívám. Hrál jsem tam kámoše Karla Heřmánka. Bylo to fajn natáčení, i když jsem si ho trochu protrpěl, anžto jsem měl horečku. Bylo skvělé být na place s Karlem Heřmánkem, Bolkem Polívkou, Mariánem Geišbergem a Vojtou Dykem. A dobrý parťák byl také Jirka Helekal.
Čtenáři iportaL24.cz měli možnost přečíst si několik článků o divadelní hře PRESIDENTI. Co vás vedlo k jejímu napsání?
K napsání hry PRESIDENTI mě přivedl svým způsobem David Matásek. Byl jedním z kmotrů naší dětské knihy Básnička a říkadla pro maličká kukadla, která je společným dílem mojí manželky (ilustrace) a mě.
David nás pozval do divadla V Celetné na jedno svoje představení a po jeho konci jsme poseděli a já mu nastínil svůj námět. David povídá: »Napiš to!« A já to o prázdninách za tři týdny napsal. Dal jsem to Davidovi přečíst, ale sdělil mi, že nemá čas, že má práci na dva roky dopředu. Zavolal jsem svému kamarádovi, režisérovi Josefovi Hervertovi, jemu se to líbilo, přišel s tím za ředitelkou a majitelkou Strašnického divadla Adverte Álou Šebkovou a loni na podzim se začalo zkoušet.
Premiéra byla 10. března, den po prezidentských volbách. A musím říct, že v obsazení měl režisér Hervert opravdu šťastnou ruku. Zdeněk Žák, Míša Dolinová, Petr Vondráček, Šárka Vaňková a Radomír Švec za mě ty postavy vyšperkovali a jsou velmi autentičtí. Stejně tak jsem rád, že hudbu ke hře napsal můj kamarád Varhan Orchestrovič Bauer, nejhranější žijící český autor v zahraničí.
PRESIDENTI nejsou žádná politická satira, je to normální hra, kde je láska, naštvání, pomluvy, masírka, prostě všechno to, co obsahuje reálný život. Mohl jsem hru zasadit klidně i do jiného prostředí, ale protože politiku sleduji a mám mezi politiky i přátele, zasadil jsem to právě do politiky. A vlastně se ve hře ukazuje, jaká je politika svým způsobem svinstvo a jak může i slušného člověka semlít. PRESIDENTI jsou komedie, ale konec hry zase taková legrace není.
A tady bych se zeptal na něco originálního, na co se vás ještě nikdo »určitě nezeptal«: Měl jste nějakou předlohu, psal jste hru podle někoho konkrétního?
Podle nikoho konkrétního jsem to nepsal, ale pokud někdo někoho pozná, je to možné.
Ale není to má první napsaná hra. Předcházela jí hra Dva na lavičce, kterou jsem napsal pro Kateřinou Macháčkovou a sebe. Aktuálně ji zkoušíme, je o dvou bezdomovcích, kteří se náhodně potkají v parku.
Pojďme k muzice. Čím jste prošel v této branži?
Po vojně jsem nastoupil do kapely Akcent, hráli jsme tancovačky, hodně převzatých skladeb, ale byly tam i pokusy o vlastní skladby. Později jsem hrál v bluesové kapele Torzet, jejím lídrem byl dnes již zesnulý bluesman a kytarář Peter Jurkovič. Po roce 1990 jsem začal pracovat jako hudební producent. Produkoval jsem kolem 40 alb českého rocku a popu. Za album Viléma Čoka 12 fláků jsem byl nominován na Gramy (dnes Anděl) v kategorii Producent roku. Z další práce rád vzpomínám na natáčení alba Michala Pavlíčka Big Heads, B.S.P. Nesmím opomenout album Franty Sahuly Blues pro Hitchcocka, které jsem i nabubnoval. Po Naganu jsem hrál i v doprovodné kapele Michala Davida.
Od muziky je to jen krůček k textování. Na Facebooku jste »prozradil«, čemu se teď věnujete – nová deska Bohouše Josefa. Můžete k tomu říct něco víc?
Desku tvoříme ve třech. Hudbu píše kytarista Standa Jelínek (mj. Petr Spálený, ex – Čok, Střihavka), já texty a Bohouš to celé zpívá. Zatím máme pět písní a nespěcháme, nic nás nehoní, nemáme žádný termín. Ale neflákáme se. Předpokládáme, že album vyjde příští rok. Je to taková výpověď šedesátníků. Jsme všichni tři šedesátníci, narozeni v rozmezí jednoho roku. Zatím to vypadá, že děláme hodně dobrou desku. Možná je to tím, že už si nepotřebujeme nic dokazovat. Všichni tři jsme zažili úspěchy a taky pády. A ty životní zkušenosti se nějak promítají i do těch písní.
Ale nedělám jen Bohouše. Píšu texty také pro klávesistu Jirku Valentu (ex – Olympic) a jeho novou formaci Blastery. To je hard/heavy.
A abych nezapomněl. Občas napíšu text pro Maxíky, protože to jsou moji kamarádi a kamarádům se neodmítá.
Vlastně všichni, pro které píši, jsou moji kamarádi. Mně se špatně píše pro lidi, které buďto neznám, nebo jen povrchně. Já potřebuji vědět, jaký ten člověk, pro kterého píši, je. Jaké má nálady, jaké názory, jaké postoje atd. Pak mi to jde celkem snadno. Jak ho ale neznám, neumím se do něj vcítit a většinou se mi ten text nepovede.
Ještě bych prozradil, že mě a Bohouše Josefa čeká příští rok práce na novém muzikálu. Ovšem, nejdříve musím do konce září dopsat dvě divadelní hry. Na ten muzikál se ale moc těším. Byla to vlastně úplná náhoda. Vyprávěl jsem Bohoušovi námět a Bohouš na mě zůstal koukat s otevřenou pusou a pamatuju si, jak mi řekl: »Tvl, to je námět jako blázen!« Takže máme na příští rok co dělat. Protože to bude opravdu rok práce.
Mám těch aktivit vícero, ale to je to, co mě baví. Právě ta pestrost. Dělat pořád to samé, to by mě asi zabilo.
Musím přiznat, že právě na vašem Facebooku se často pobavím – třeba »odpolední káva nebo tak něco« nebo »to jsou festivaly« 🙂
»Tvl, to jsou festivaly!« je hláška, kterou jsme používali s vynikajícím baskytaristou, klávesistou, skladatelem a zpěvákem Aramem Delanem, už je bohužel po smrti, když jsme spolu hráli. Vždycky, když nás něco překvapilo, řekli jsme »Tvl, to jsou festivaly!«
Odpolední káva nebo tak něco vzniklo naprosto spontánně, když jsem kdysi viděl hezkou fotku hezké ženy s kávou, byla lehce obnažena, ale žádná pornografie – prostě ženské krásno. Sdílel jsem ji na profilu a napsal k tomu »Čas na odpolední kávu. Nebo tak něco.« A najednou se začali lidi ptát, kdy bude další káva? Od té doby se z toho tedy stala taková tradice, a když objevím hezkou fotku hezké ženy, dám ji na profil. Je to ideální kombinace – krásná žena a dobrá káva, asi neznám lepší.
Na Facebooku občas komentuju i politiku, protože mě zajímá už vlastně od »týnejdžrovských« let a zůstalo mi to dodnes – bohužel… Kdybych se od toho dokázal oprostit, asi bych měl život lehčí. Ale tak tomu není a čas od času něco okomentuju. Že bych byl zrovna nadšen vývojem v posledních letech, to tedy nejsem. Pro mne osobně byly nejšťastnější »devadesátky«, protože jsem za á byl mladší a za bé bylo na lidech vidět to nadšení, že se mohou do něčeho pustit. To dnes už zdaleka není, dnes jsou lidé většinou naštvaní. A to mě mrzí.
Chyba je primárně ve způsobu, kam se politika dostala. Pro mne by bylo ideální, kdyby politika vůbec nevstupovala lidem do života a starala se jenom o to základní, co má obsáhnout – fungování státu a fungování infrastruktury. Lidi by byli určitě daleko šťastnější, kdyby si zaplatili daně a tím to pro ně vlastně skončilo, a věděli by, že stát je nebude nějakým způsobem vydírat, nějak je nepřekvapí, nezaskočí – ale to se dnes bohužel děje denně…
Zbyšek Kupský
FOTO – Facebook
Diskuze je uzavřena.