Je výročí, ale trochu jiné, než jaká se dostávají do novin a jaká si obyčejně připomínáme. Takové, které by člověk jen přelétl a ani se ho nesnažil uložit v hlavě. Přitom to je také výročí a může být velmi významné. Třeba »jen« proto, že den, který se »to« stalo, byl začátkem pro »něco«, co otevřelo novou cestu či ukázalo směr, jakým se dále rozvíjet. Tak to bylo s rentgenovými paprsky, s inzulinem, s transplantacemi orgánů, ale i s lodním šroubem, první lokomotivou, automobilem i raketou směřující do Vesmíru. Prostě první byl a bude navždycky dr. Wilhelm Conrad Röntgen, Jurij Gagarin či Neil Armstrong. To je případ Jana Evangelisty Purkyně, profesora Jana Janského, Jaroslava Heyrovského či prvního ateliéru fotografa Jindřicha Eckerta.
Ale ptáte se: Co znamená takový fotoateliér oproti kontaktním čočkám profesora Wichterleho? Správná otázka, ale nebýt takových průkopníků, jako byl Jindřich Eckert, neměli bychom zmapovanou Prahu, která začala mizet před očima, a nebylo by ani mnoho z jeho následovníků, kteří svými fotografiemi také proslavili naši malou zemi uprostřed Evropy a napomohli vysoko zvednout prapor nově vznikajícího uměleckého, a jak se ukázalo, nejen uměleckého, oboru.
Namítnete: Byli i jiní, kteří se nadchli pro fotoaparát a zachycování skutečnosti a sami by fotografování dovedli dál i bez Ecketrta a jeho současníků. Není to pravda. Na počátku vždy musí být lidé, jako byl on. Vždy je nutné napřed prošlapat cestu. Teprve postupně se rodí Mistři okamžiku, jak kdosi nazval fotografy. To bylo v době, kdy nebylo ani vidu, ani slechu o filmu a televizi. Nebýt však prvních fotografů, průkopníků fotografie, nebylo by nic, co známe dnes anebo by cesta k pokroku byla nepoměrně složitější. A to v čemkoli.
Když slýchávám podceňování minulých generací od těch, kteří zatím nic nedokázali a jen se přiživují na odkazu předků, není mně právě dobře. Dnešní mocní však ke splnění svých plánů potřebují tvrdá individua, která půjdou cestou, jež jim, aniž si to uvědomují, byla vnucena, a to bez ohledu na kohokoli. Proto nehledí dozadu. Cílem má být postavení, majetek, moc, peníze, na což prý každý může dosáhnout svou pílí a tvrdými lokty. Jenže jen málokterý se dostane k tomuto cíli. Většina to nikdy nebude. Budou sloužit a sloužit a hnát se za nesplnitelným snem. Tak to ostatně potřebuje současný globální kapitalismus.
Jindřich Eckert, bylo mu tehdy třicet, si 15. července 1863, tedy před sto šedesát lety, otevřel svůj první ateliér. Tady nejen fotografoval měšťanské dívky a rodiny pánů radních, ale brzy už kohokoli, protože nové technologie, k nimž sám přispěl, umožňovaly otevřít se všem. Pro nás však, pro budoucnost, z jeho ateliéru, tedy fotoaparátu, vyšly snímky, které nám v počtu více než šesti set padesáti, jež věnoval Muzeu města Prahy, zachytily měnící se metropoli českého království. Zachytil v nich nejen tvář mizejícího města a život v našich tehdejších ulicích, ale zároveň zmapoval i staré části a to dokonce i ty, které svou stavební krásou a atmosférou doby zmizely nenávratně. Ostatně o tom jsme už psali – pamatujete? Vilím Mrštík, malířka Braunerová a Bestia triumphans. Tehdy spisovatel vykřikl to své J’accuse – Žaluji – směrované na vedení pražské radnice, které rozhodlo o likvidaci toho, co udržovalo pražský kolorit a to bez ohledu na to, zda to bylo všude potřeba. Při tom mizely i neopakovatelné stavební hodnoty, Genius loci Starého Města.
Eckert nám alespoň ve fotografiích toto město zachoval. Na počátku ovšem muselo být otevření jeho prvního fotoateliéru, tedy slavný den, tehdy pro Eckerta. Dnes víme, že i pro celé generace fotografů a nás milovníků fotografií, a tím dnem byl 15. červenec 1863.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.