Bylo, nebylo? Bylo a byla to zamotaná historie, která do dějin vešla jako Sixtova aféra. Měla odeznít v utajení, ale když se někdo nezasvěcený dozví něco zajímavého, myslíte, že »udrží jazyk mezi zuby«? Nebo, když vlastně jsou tvrzeny lži? A takové to bylo také v tomto případě.
Ale nezdržujme. Vraťme se do roku 1918 a zastavme se v 2. dubnu. Kupme si noviny a… Ještě nic bychom v nich nenašli. Abychom zachytili počátek vznikající aféry, pak bychom museli být přítomni jednání vídeňské obecní rady, kde vystoupil ministr zahraničí, příslušník staré české šlechty hrabě Černín. Ještě tentýž den se jeho slova dostala na sazečské stoly, a tak bychom si druhého dne mohli přečíst v Národních listech a několika dalších denících:Bůh je mi svědkem, že jsme zkusili všechno, co bylo možné, abychom zamezili novou ofensivu. Dohoda tomu nechtěla. Pan Clémenceau poptával se nějakou dobu před počátkem západní ofensivy u mne, jsem-li ochoten k vyjednávání a na jakém podkladě. Odpověděl jsem ihned v dohodě s Berlínem, že jsem k tomu ochoten a že vůči Francii nemohu viděti jiné překážky míru, leč přání Francie po Elsasku-Lotrinsku. Z Paříže se odpovědělo, že se na tomto podkladě nedá vyjednávati. Pak nebylo už jiné volby.
Jenže ono to všechno bylo jinak. Na rozhraní let 1916 a 1917 se obě strany války cítily vyčerpány. Proto shodně začaly sondovat možnosti jejího zakončení. Také státy Dohody si přály totéž. Iniciativy se chopila Vídeň, kde tradicionalistického Franze Josepha I. nahradil v listopadu 1916 synovec Karel. Podle první varianty zprostředkovatelem měl být prezident USA Wilson. Jednání ještě před prvními kontakty dostalo název Mír bez vítězství.
Napřed byly »na stole vyloženy karty«. Německo by navrátilo Alsasko a Lotrinsko Francii, Rakousko by souhlasilo se znovuobnovením Srbska. Jen italského severu se Vídeň nechtěla vzdát. Tolik o hlavních stručných záměrech. Jenže bylo tu neústupné Německo věřící v konečné vítězství. V březnu 1917 se jasně vyjádřilo: o návratu Saska a Lotrinska nemůže být řeč.
A jsme u Sixtovy aféry, jak celé následující dění bylo nazváno. Iniciativy se totiž chopil samotný císař Karel. Požádal švagry, belgické prince Sixta Ferdinanda a Františka Xavera Bourbonsko-Parmského, aby francouzskému prezidentovi předali jeho dopis. V něm Karel prohlašoval, že svým osobním vlivem bude podporovat oprávněné nároky na navrácení území Alsaska-Lotrinska Francii. To bylo 24. března 1917. Dopis pochopitelně francouzský prezident postoupil anglickému králi. Byl tedy čas začít velmi tajné jednání, protože i hlavní představitelé Dohody měli na skončení války eminentní zájem. Ta jednání probíhala po celé letní období. Jenže situace na bojištích se změnila. Trojspolek začal mít jisté válečné úspěchy. Navíc hlavní požadavek francouzského vyjednavače na separátní mír alespoň s Rakousko-Uherskem Karel odmítal.
O dopise hrabě Černín věděl, jeho obsah mu však zůstal neznámý. Jako přesvědčený stoupenec spolupráce s Německem spíše brzdil jednání a věřil, že nepovedou nikam. Proto jeho dubnové vystoupení na zasedání vídeňské obecní rady. Tak dal zároveň signál Němcům, že ve Vídni je chtějí obejít. Válka podle této militantní části společnosti měla pokračovat. Na východě totiž nová vláda podepsala Brest-Litevský mír, jenž umožnil stáhnout většinu armády na západní frontu a tím, jak se Berlín domníval, vznikla naděje na konečné vítězství.
Jenže ve zmíněném vystoupení ministr zahraničí Rakouska tvrdil nepravdy. Proto premiér Francie Clemanceau týden poté zareagoval. Nechal zveřejnit obsah prvého Karlova dopisu obsahujícího i některé ústupkové návrhy se svým komentářem. Ty se především týkaly navrácení Alsaska a Lotrinska Francii. Bylo to gesto. Někteří si i tehdy mysleli, že zbytečné.
A císař Karel? Zahnán do kouta, popřel části týkající se Alsaska a Lotrinska. Rakousko se tím ocitlo na kolenou. Němci převzali veškerou iniciativu a plně si ho podřídili. Sice Černín byl odvolán, ale to byla jen snaha smýt z Karla »jeho vinu«. Válka pokračovala dál. Mrtví přibývali, Evropa dál trpěla.
Až 11. listopad 1918 otázku vítězů rozřešil. Rakousko-Uhersko přestalo existovat a v případě českých zemí a »Horních Uher« dokonce už před tímto datem.
Jaké poučení vyvodit ze situace, kterou jsem vám vylíčil? Je jich víc. Především to, že další trvání války a odvrhnutí mírových řešení znamenalo smrt dalších tisíců vojáků, tisíců nových vdov, tisíců sirotků a zničení dalších a dalších materiálních hodnot. Jen Krupp a majitelé dalších zbrojních závodů v dohodových či protidohodových zemích si mohli připisovat na svá konta další a další výdělky. V některých zemích však i ty poválečná inflace zlikvidovala. Vyčerpaná Evropa se dlouho musela vzpamatovávat. I když »tančila kankán«, hladověla a otřásala se v základech.
A Rakousko-Uhersko? Ten »žalář národů«? Rozpadlo se. Potvrdilo se, jak protinárodní, pokud jde o nás a další podřízené národy, a prohnilá to byla monarchie.
Jsme však o sto pět let dále. Opět se v Evropě válčí. Znovu umírají lidé. Sednout si za jednací stůl je jedinou možnou cestou. Za každého mrtvého navíc, protože neústupné síly podporují další boje, by někdo měl být souzen. Ale tím se Haagský tribunál zřejmě zabývat nebude. A tak zůstáváme jen u vzpomínky na událost, která se udála dávno a jejíž výsledek zůstává jen u zmíněných poučení.
Na východě dál budou umírat lidé, vojáci a civilisté, obyčejní občané nejen tam si dál budou utahovat opasky a akcionáři zbrojovek dál připisovat čísla na svá konta.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.