Byl nešťastný »pátek třináctého«. Dnes je to sedm set patnáct let od onoho dne. Tehdy byl skutečně pátek a pro pět tisíc rytířů řádu šlo skutečně o den nešťastný. Co se vlastně stalo ten den, jenž nám zřejmě zanechal pověrečný strach ze spojení zmíněných dvou slov? Vraťme se proto do onoho pátku 13. října roku 1307. Ale napřed ještě o několik století zpět.
Někdy kolem roku 1120 byl založen řád se jménem Chudí rytíři Krista a Šalamounova chrámu, slovo templ (chrám) mu dalo název templáři. Tehdy skupina rytířů, kteří se chtěli v Jerusalemě usadit a vést mnišský způsob života. Tak to stručně nalezneme v dějepisných učebnicích. Dali se dohromady, aby jako povinnost přijali ochranu poutníků přicházejících do biblické země a zvláště pak peněz, které z křesťanské Evropy směřovaly do Jerusalema. Během let se templáři stali velmi bohatým řádem, a když je tlak muslimů donutil opustit Palestinu, zaměřili své aktivity na západ.
Stali se vlastně s velmi dobře promyšleným systémem i prvními skutečnými bankéři Evropy, tedy předchůdci židovských bankéřů z pozdního středověku. Zabývali se dokonce vědou a zřejmě některými svými pokusy předstihli svou dobu. Preferovali vzdělání. Boje proti heretikům se neúčastnili, zda o to byli požádáni a odmítli, nevíme. To všechno vyvolalo závist a od závisti je jen krok k nenávisti.
Nechci vzbudit lítost nad jedním z církevních řádů, i když se vymykal ostatním církevním organizacím své doby. Dnes je poněkud velebíme a vytváříme kolem nich dokonce jakousi gloriolu. Je to ošidné, nelišili se totiž myšlením od doby, v níž žili. Křesťanské učení i je limitovalo, přesto uzavřený kruh dokázali občas také překročit. Mohli se, kdyby chtěli, postavit i králům.
Zdálo se, že není síly, která by se jim dokázala postavit a zničit je a přesto se taková síla našla. Nejvíce komend (sídel) měli ve Francii a tady vládl rod kapetovců. Králem byl Filip IV. Sličný. Nákladný život, války na všech stranách, dvůr plný parazitů a radovánek, vysoké daně, občasný odpor poddaných a… peníze nebyly. Půjčovalo se u těch, kteří byli ochotni půjčovat. Zda dost půjčili templáři, nevím. Jisté je, že jejich bohatství krále lákalo. Jak se však k němu dostat? Znevážením řádu, který odchodem z Jerusalema a Palestiny ztratil hodně politického vlivu? Jenže bylo nutné získat i papeže, protože templáři byli podřízení přímo jemu. Papež Bonifác XI. byl proti jakémukoli útoku na templáře. Král však neustoupil.
Začalo období lží, pomluv, báchorek. Ani Benedikt XI. na papežském stolci, i když v mnohém ustupoval francouzskému králi a francouzským kardinálům, ve věci templářů neustoupil tlaku. Proto »propagandisté« z Filipova dvora přitvrdili. Historky o kacířství templářů, tajemném Bafonetovi, jenž jim měl nahradit Krista, spojení s ďáblem, homosexuálních praktikách, se šířily nejen Francií. Do této atmosféry zemřel Benedikt. Půl roku trvalo, než byl vybrán nový papež. Stal se jím Klement V. Francouz, jenž zřejmě ani do Říma nepřijel a usídlil se v dominikánském klášteru v Avignonu. Přesně, jak si přál král Filip. Začátek dvojpapežství byl na světě. Nám jde však o ty templáře, o jejich majetek.
Klement přesně podle předpokladu nečinil překážky »konečnému řešení«. A tak šlo jenom o zdůvodnění prvního rozhodujícího kroku. Tím podle Filipa bylo odmítnutí finanční podpory jeho »bohulibým« válkám. Papež »k řešení« připojil svůj souhlas. 13. října roku 1307 francouzští ozbrojenci pronikli do komend a zajali na pět tisíc rytířů a dokonce i velmistra Jacquese de Molay. Zbytek se rozprchl nebo se mu podařilo utéct především do Skotska, kam je nebylo možné pronásledovat. Začalo vyšetřování jejich kacířství. Útrpné právo udělalo své. Mnozí mučení nevydrželi a přiznali to, co chtěli vyšetřovatelé. Filip dosáhl svého. Až dvacetitisícový řád přestal existovat. Oficiálně ho pak papež Klement svou bulou zrušil v roce 1312.
A rytíři? Velmistr s několika dalšími představiteli řádu, ač odsouzen »jen« na doživotí, byl rozhodnutím Filipa plného nenávisti k těm, kteří se postavili proti němu, upálen na hranici. Při jejím zapálení měl však vykřiknout známé proroctví o tom, že dlouho ho Filip a jeho synové nepřečkají. A skutečně. Dynastie Kapetovců během příštích patnácti let přestala existovat. Majetek templářů (u nás to byly komendy u kostela sv. Vavřince v Praze, v Uhříněvsi, v Čejkovicích, na hradě Templštejn a na Vsetínsku) si rozebral král Filip a církev. Zničeno při tom bylo mnoho hodnotných věcí, spálena díla významných mistrů, zlikvidovány mnohé poznatky, které mohly lidstvu sloužit dál. Hlavně však, že byl zlikvidován i první »bankovní systém« zahrnující celou Evropu. Teprve mnohem později židovští Fuggerové a další mohli na tento systém navázat.
Proč však tolik slov o konci templářů, kteří přece byli jen součástí tehdejšího církevního centralismu, jenž Evropu brzdil v rozvoji pokroku? Protože tato epizoda z dějin má mnoho společného se současným děním. Jsou totiž státy, které jsou pouze ve svém zájmu schopny zlikvidovat jakýkoli pokrok, jsou »vůdci národů«, kterým jde jen o svůj osobní prospěch a nemyslí na ty, jichž se důsledky jejich rozhodnutí budou týkat. Jsou šířeny propagandistické lži bez prostoru na odpověď, jež vytvářejí bariéru svobodě a demokracii, které si prý lidstvo 21. století tak cení.
Filip a Kliment by skončili v zapomnění nebo jen v přehledu králů a papežů, kdyby nezlikvidovali templáře a nezničili i jistý v té době fungující bankovní systém, vědecké poznatky a další progresívní nápady. Pro nás z 21. století jsou ovšem především varováním.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.