Na Ukrajině přišlo, co přijít muselo

Premiér Fiala hovoří o eskalaci války na Ukrajině Ruskem. Je to otázka, co byla příčina a co následek konfliktu Ruska a Západu na Ukrajině. Připomeňme si, že před 24. únorem, kdy Rusové zahájili invazi na Ukrajinu, ruští emisaři létali po Evropě a čelní evropští politici létali do Kremlu. A Rusové měli vlastně jediný čitelný požadavek. Ten požadavek zněl, aby se Ukrajina nestala členskou zemí NATO, cítili to jako hrozbu pro bezpečnost Ruska.

Jens Stoltenberg, generální tajemník NATO, mluvil tehdy cosi o tom, že si každá země, a tedy i Ukrajina, může pro sebe zvolit řešení, jaké chce. Představme si tedy, že by Mexiko chtělo uzavřít spojeneckou smlouvu o vojenské spolupráci s Čínou nebo s Ruskem. Nemyslím, že by to Spojené státy připustily. Tak, jako svého času nepřipustili sovětské rakety s jadernými hlavicemi na Kubě, namířené na americká velkoměsta. Samozřejmě, že invaze Ruska na Ukrajinu je agresí podle mezinárodního práva. Ale podobným porušením mezinárodního práva jsou i jednostranné sankce vyhlášené vůči Rusku bez schválení Rady bezpečnosti.

Západ krátce po zahájení konfliktu začal masivně dodávat Ukrajině zbraně. Postupně se zvyšovala palebná síla ukrajinské armády, kterou v posledních letech cvičili britští a američtí instruktoři. Ukrajinská armáda mohla ve svých vojenských operacích využívat v plném rozsahu zpravodajských informací dodávaných z amerických satelitů, z výzvědných letounů AWACS, které se pohybují těsně za ukrajinskou hranicí. A z jiných zdrojů. Řekněme si otevřeně, že Západ přispěl k internacionalizaci konfliktu. Ze států Západu nedodávají na Ukrajinu zbraně jen Maďarsko a Izrael.

Expediční sbor Ruska na Ukrajině čítá 150 tisíc bojovníků plus dalších 50 tisíc vojáků, kteří jim zajišťují servis. Proti nim stojí ukrajinská armáda v počtu 600–700 tisíc vojáků. Při ústupu ruských vojáků z Charkovské oblasti, byla převaha Ukrajinců nad Rusy v poměru 8:1. Ruský prezident Putin, který dlouho trval na omezeném, lokálním charakteru operace, v dnešním projevu k ruskému národu oznámil, že k 21. září bude povoláno v částečné mobilizaci 300 tisíc záložníků.

Protože v Rusku nebyla prezenční vojenská služba zrušena a trvá nejméně jeden rok, nebudou tito záložníci po krátkém zacvičení postrádat bojeschopnost. Charakterizovat je, jak to dnes činí některá západní média, jako »špatně vyzbrojené a vycvičené«, je formulace, kde vítězí přání nad realitou. Ministr obrany Ruska Šojgu dále sdělil, že potenciál ruské armády představuje cca 25 mil. vojáků.

Ruské zbrojovky kromě toho dostaly od prezidenta příkaz, aby pracovaly s plnou intenzitou na dodávkách zbraní. Očekávat tedy, že ukrajinská ofenziva zažene Rusy na třináct set kilometrů dlouhé ukrajinské frontě do Černého moře, je v nastalé situaci nerozumné.

Prezident Putin také projevil vůli připojit po lidových referendech Doněckou, Luhanskou, Záporožskou a Chersonskou oblast k Ruské federaci.

I když nemusíme brát úplně vážně bývalého prezidenta a premiéra Ruska Medveděva, že Rusko pak útoky na své území (tedy to původní rozšířené o čtyři další oblasti) může brát jako důvod k nasazení jaderných zbraní, tak bych tato slova vůbec nepodceňoval. Prostě Rusko dává najevo, že si nemůže dovolit tuto válku prohrát a že použije všech dostupných prostředků pro to, aby svého cíle dosáhlo. Na druhé straně Medveděv již není ani prezidentem, ani premiérem a o eventuálním nasazení jaderných zbraní rozhoduje v Rusku prezident. V žádném případě bych však toto vyjádření zcela neignoroval, stejně tak jako neignoruji vyjádření nynější britské premiérky Trussové, že by neváhala nasadit v eventuálním konfliktu jaderné zbraně. Dobře, tato její slova padla v nějakém kontextu a možná v zápalu boje v rámci primárních voleb o vůdcovství britské konzervativní strany. Ale nikdo z jejích předchůdců od skončení studené války taková slova nepoužil. Bylo by špatné, kdybychom dnes balancovali na pokraji jaderného konfliktu…

Putinovo dnešní vyhlášení se okamžitě projevilo na poklesu kurzu eura ve vztahu k dolaru, na poklesu koruny, na růstu cen ropy a cen plynových futures pro Evropu, jež stouply okamžitě o 6,6 %.

Rusko tedy velmi rázně odpovědělo na aktivity zemí Západu, podporující Ukrajinu dodávkami zbraní, a to často i té nejmodernější techniky, která pochopitelně může změnit poměry sil na ukrajinské frontě.

A co dál?

Rusko podle očitých svědků, s nimiž jsem měl možnost hovořit, nyní nezažívá na svém vnitřním trhu situaci, že by ruské obyvatelstvo pociťovalo nedostatek nějakých podstatnějších druhů zboží. Do Ruska proudí dodávky mj. také západního zboží přes Čínu, Indii, Turecko. Ruský rubl je pevný, obchodní bilance Ruska je v přebytku, příjmy státního rozpočtu převyšují výdaje.

Prostě, pokud »stratégové« a politici Západu předpokládali, že se ruská ekonomika a Rusko zhroutí během několik týdnů a dojde k palácovému převratu v Kremlu, při němž bude vystřídán Putin někým povolnějším, tak tyto předpovědi zatím nevycházejí a obávám se, že ani nevyjdou…

Zejména také proto, že Rusko má vlastně k dispozici všechny potřebné suroviny pro svou existenci, včetně ropy, plynu, pšenice, kterou vyveze v letošním roce v rekordním objemu. A řekněme to otevřeně, ropovody a plynovody nesměřují ze západu Evropy na východ, ale z východu Evropy na západ. Otázkou také je, kolik bude stát plyn, který Evropa bude dovážet z jiných zemí nežli z Ruska. Je možné odhadnout, že tento plyn bude zhruba pětinásobně dražší, nežli byla cena ruského plynu před covidovou krizí. A to vše bude muset evropské a tedy i české obyvatelstvo zaplatit. Podle mého názoru nastal čas k jednání o míru.

Je také potřeba dodat, že provoz Ukrajiny něco stojí. Hovoří se o 5 až 9 mld. dolarů měsíčně. Ukrajinská ekonomika spadla pod polovinu svého běžného výkonu. A statisícovou armádu, chod státu a další nutné výdaje, je potřeba pravidelně platit. Zatím to vesměs hradí Spojené státy. Je otázka, kdy Spojené státy požádají EU, aby se na těchto platbách více účastnila.

Hlavní ale je, že v celé Evropě se projevuje zejména v důsledku války na Ukrajině vysoká inflace. V průměru kolem 10 %, v Česku je to oficiálně něco nad 17 %. Ale pokud bychom brali nějakých 30 až 40 položek skutečně základních potravin a zboží plus plyn a elektrickou energii, teplo a nájemné, došli bychom k číslu inflace mezi 20–25 %. Jistě, dochází také k růstu nominálních mezd i důchodů, ale zdaleka ne v rozsahu té faktické, reálné inflace.

Prostě české obyvatelstvo bude strádat drahotou a pokud budou zastaveny dodávky ruského plynu a ropy, bude situace ještě vážnější.

Česká republika, momentálně předsedající země EU, by tedy měla spíše začít mluvit o míru než o podpoře války. Pokračování války na Ukrajině nic dobrého nikomu nepřinese.

Rusko ukázalo dnešním rozhodnutím svého prezidenta, že je ochotno a schopno v případě potřeby zapojit do konfliktu na Ukrajině větší počty vojáků a nasadit více zbraní nežli dosud. A na jeho hospodářské vyčerpání to zatím nevypadá.

Jiří Paroubek