Opozice iniciovala maratónské rokování o (ne)důvěře. Předem odsouzené k nezdaru, přesto se hlasovalo. Nula od nuly pošla. Hlavně že se něco dělo. Jako kdybyste se sousedovi, majíce v garáži jediné auto, chlubili, že ještě nevíte, kterým svým autem pojedete o víkendu na rodinný výlet… Stejná pitomost. No nic…
Zamysleli jste se někdy nad tím, co to ta OPOZICE vlastně je? NIC – bezmocné, avšak o to více ukřičené NIC. Některá ani nekřičí, ale většinou hlučné jsou, aby vykazovaly = předstíraly činnost. Nadřazeností dmoucí se většina sice není o nic menší NIC než planá opozice, ona však s gustem opírajíc se o pozice (sice nicotné, ale sakra dobře placené), fanfarónsky deklaruje vlastní nepostradatelnost. Říká si »strážce demokracie«. Bezvýznamný ryk, jdoucí jedním uchem tam, druhým ven, aniž by po sobě zanechal šlépěj, hodnou významu. Jakéhokoli. Opozice je v zodpovědnosti za výkon svého povolání přínosná jako řidič trenažéru – ten si taky jen hraje a dělá brm, brm, tutů, brmbrm… Není ovšem popotahován, ani když profrčí na červenou, vjede do zákazu nebo nezastaví na stopce – poněvadž všechno je jen JAKO. Opozice taktéž drandí na trenažéru – pracuje také jen JAKO – bez zodpovědnosti a hlavně NEMOŽNOSTI v početní menšině cokoli prosadit. Ani opozice, stejně jako řidič trenažéru, své cestující/voliče nikam nedoveze. Ona je ani neveze, natož aby je někam dovezla. Takže ona vlastně nemá jakkoli měřitelné a změřitelné konkrétní výsledky své práce. Nepočítám v to sumář toho, proti čemu všemu protestovala…
To je snad jediné zaměstnání (kromě toho řidiče na trenažéru), kde berete šílené peníze za naprosté nic, za nulu výkonů. Fór je v tom, že logicky tomu takto bylo, je a bude vždycky, protože kdyby opozice měla většinu, vládla by, nebyvši opozicí. Právě se nám totiž v plné nahotě představila tolik opěvovaná a 40 let pod »krutovládou« komunistů, kdy v bytech bylo teplo a co jíst, zašlapávaná PARLAMENTNÍ DEMOKRACIE (PD).
Otázka je nasnadě. V čem je PD prospěšná občanovi, krom toho, že občan svými daněmi nadstandardně živí (vzato dnešní Sněmovnou) 92 opozičních poslanců s pracovní výkonnosti – měřenou společenskou prospěšností – rovnající se křišťálově čisté nule. Jedině snad, že by toto byla pro občana čest. Takové demokratické Čest nepráci!
Důchodci, kteří celý život pracovali, čili jakkoli tvořili něco, co mělo měřitelnou hodnotu, si nyní za »státní odměnu« kupují žrádlo pro psy, aby v žaludku měli aspoň něco, a 92 povalečů v produktivních věcích, kteří prokazatelně nejsou přínosem ničím, v ničem a pro nikoho, krom svých rodin, žere kaviár…
Abych nebyl špatně pochopen – tímhle netvrdím, že živit těch 108 většinových je v pořádku (ani omylem), jen teď na danou problematikou nahlížím z jiného úhlu pohledu.
Opozice je definována obvykle tak, že plní důležitou úlohu kontroly a kritiky vlády. Prosím, a jak ji plní, nemajíc většinu? Když ta většina ji pokaždé smázne? Paradox, že? Bludný kruh. Bermudský trojúhelník, v němž se nám ztratil smysl opozice.
Parlamentní demokracie je klasický psí náhubek, chcete-li drátěný košík, aby občan nekousal. Štěkat může, dokonce musí, aby mu vládnoucí moc mohla neustále dávat na odiv vymoženosti právě oné demokracie a její parlamentní odnože – že totiž štěkot je základní listinné lidské právo, zakotvené mezi »štěkajícími« právy ostatními. Kousající práva v listině stvrzena nejsou. Proč? Protože mezi povoleným štěkáním a povoleným kousáním je sakra rozdíl…
Jan Čech