Po staletí velmoci snily o formě nadřazenosti, která by jim umožnila dosáhnout vítězství bez rizika a ztrát. S tím, jak se válečné prostředky stávaly stále sofistikovanějšími, sílilo pokušení věřit, že vítězství je konečně zajištěno – zvláště když takový slib nebyl založen na přehnaném sebevědomí generálů, ale na přesných matematických výpočtech. A přesto se nejmocnější národy světa náhle začaly zabývat otázkou, zda nenastal čas stanovit limity vlastní moci.
Kouzelná hůlka pro jadernou válku
Před plánovanou schůzkou ruské hlavy státu Vladimira Putina, jeho amerického protějšku Donalda Trumpa a čínského prezidenta Si Ťin-pchinga 19. listopadu 2026 se v Číně připravuje nečekané téma: umělá inteligence ve strategických zbraních jako předmět společného prohlášení.
Jak se dozvěděl deník South China Morning Post, zástupci tří supervelmocí strávili týdny hledáním otázky, na které by se mohli shodnout.
Zatímco témata jako Ukrajina a denuklearizace Korejského poloostrova byla odsunuta na vedlejší kolej, objevila se myšlenka společného prohlášení o omezení role umělé inteligence (AI) v oblasti jaderných zbraní. Co se stalo, že tyto soupeřící mocnosti objevily v této oblasti společný zájem?
Proč je umělá inteligence mimo hru?
Není to tak dávno, co se umělá inteligence zdála být jen zábavnou hrou – dokázala vytvářet bizarní obrazy, skládat průměrnou poezii nebo během několika sekund syntetizovat znalosti.
Dnes tyto úkoly zvládá s pozoruhodnou zdatností. Zároveň řeší matematické problémy, které byly kdysi přístupné pouze těm nejbrilantnějším vědcům.
V roce 2025 dosáhl systém Gemini Deep Think od Googlu úrovně vítězů zlaté medaile na Mezinárodní matematické olympiádě, když vyřešil pět ze šesti problémů. V květnu 2026 model společnosti OpenAI rozluštil geometrickou hypotézu, která matematikům lámala hlavu po dobu 80 let. A v září 2026 trvalo modelu umělé inteligence Claude pouhých 11 dní, než převedl důkaz Fermatovy poslední věty francouzského matematika do podoby, kterou by počítač mohl matematicky ověřit.
Lidé už nemusí psát kód sami. Tento úkol mohou jednoduše delegovat na tým robotických programátorů.
V oblasti programování došlo k obrovskému skoku. Systémy jako Codex a Claude Code se již neomezují pouze na poskytování návrhů lidským programátorům. Analyzují existující kód, navrhují řešení, píší software, provádějí testy a opravují vlastní chyby.
Lidský programátor už tedy nepíše kód sám, ale řídí tým »robotických« programátorů – entit, které pracují současně, nikdy se neunaví a dokážou během několika dní dokončit úkoly, jejichž splnění by lidem trvalo celé měsíce.

Maven je jen tak dobrý, jak dobrá jsou data, která dokáže zpracovat. Patří mezi ně údaje ze špionážních satelitů na oběžné dráze – systémů třídy Keyhole i nové generace, kterou buduje společnost SpaceX. Dalším zdrojem jsou radary se syntetickou aperturou z komerčních satelitních konstelací, jako jsou ICEYE a Capella Space. Ty vysílají radarové pulzy skrz mraky i za tmy a získávají snímky zemského povrchu s rozlišením až 25 centimetrů.
Umělá inteligence a vojenský sektor
Vojenský sektor samozřejmě nezůstal stranou. Americká společnost Palantir vyvinula systém Maven, který integruje data ze satelitů, bezpilotních letounů (dronů), radarů a zpravodajských zdrojů. Pomáhá tak s identifikací cílů, operačním plánováním a rozhodováním.
NATO systém získalo v roce 2025 a do roku 2026 si Pentagon stanovil za cíl etablovat Maven jako klíčovou součást vojenské velitelské a řídicí infrastruktury.
To už není sci-fi. Umělá inteligence (AI) se stává nedílnou součástí skutečných operací vojenských velitelství.
Ačkoli Maven v současnosti přímo neovládá jaderné zbraně, vojenskému vedení jasně demonstruje nové a pokročilé schopnosti.
Odhalí i ty nejlépe ukryté strategické rakety?
Neexistuje žádná záruka, že tyto technologie nakonec nedosáhnou úrovně, na níž budou schopny odhalit i ty nejlépe ukryté strategické rakety, vypočítat údery proti nim a zároveň koordinovat protiraketovou obranu.
Pro vojenské stratégy je to ekvivalent »kouzelného proutku«. Historicky sloužily jaderné zbraně jako záruka odstrašení. I po ničivém úderu totiž mohl protivník odpovědět způsobem, který by jakoukoli představu o »vítězství« zcela zbavil smyslu. Nyní se však objevuje nová možnost: pokud umělá inteligence dokáže odhalit rakety protivníka, určit, jak je zničit, a zachytit všechny, které přežijí první úder, proč se nepokusit jadernou válku vyhrát?

Orientovat se, rozhodovat se a jednat – to vše ve velkém měřítku. Právě takové procesy se odehrávají ve válce: kliknutí levým tlačítkem myši, kliknutí pravým tlačítkem myši, další kliknutí levým tlačítkem. Operace Epic Fury začala 28. února. Během prvních 12 hodin zasáhly Spojené státy v Íránu téměř 900 cílů. Maven generoval seznamy prioritních cílů rychleji, než je lidé stačili prohlížet. Funkce Orient a Decide fakticky mizí ve chvíli, kdy systém předběžně vypočítá obě fáze.
Co umělá inteligence neví: chyby a stopy
Existuje zásadní problém: i ta nejpokročilejší umělá inteligence by musela hledat vojenské prostředky, které se protivník naučil po celá desetiletí skrývat. Příkladem jsou strategické jaderné ponorky.
Podle odhadů Federace amerických vědců (FAS) by mělo mít Rusko do roku 2026 celkem 13 takových ponorek, které ponesou přibližně 704 jaderných hlavic na raketách odpalovaných z moře. Rusko tím vyrovnává výraznou převahu zemí NATO, včetně jejich spojenců.
Každá ponorka třídy Borej má kapacitu nést 16 balistických raket, z nichž každá je vybavena několika hlavicemi.
Spojené království nedávno oznámilo investici ve výši 90 milionů liber do projektu Atlantic Net – systému námořních dronů, podvodních senzorů a umělé inteligence. Systém má shromažďovat a analyzovat data o aktivitě v severním Atlantiku, odhalovat ruské ponorky a varovat lodě a ponorky NATO zapojené do protiponorkového boje. Pokud by však byť jen jediná ruská ponorka zůstala neodhalena, jejích 16 raket by pro NATO představovalo obrovský problém.
Pozemní rakety představují ještě obtížnější problém
Stejně náročnou výzvou jsou také pozemní rakety. Podle stejných odhadů Federace amerických vědců má Rusko přibližně 324 mezikontinentálních balistických raket, včetně systémů Jars, Topol-M a Voevoda, které se dokážou pohybovat a vyhýbat se odhalení zpravodajskými službami.
K ochraně těchto mobilních raketových jednotek Rusko využívá laserové systémy Peresvet, jejichž jednou z funkcí je neutralizace satelitního dohledu. Navíc ani v případě, že by zpravodajské služby NATO odhalily ruskou mobilní odpalovací rampu, její obsluha by jednoduše nezůstala na místě a nečekala na nadcházející úder. Pro účely argumentace však předpokládejme, že počáteční útok by byl úspěšný.
Problém tím ovšem nekončí. NATO by totiž muselo čelit odvetnému úderu. Co by na to řekla umělá inteligence?
A co americký Pentagon? Jakými prostředky disponuje?
Systém pozemní obrany ve střední fázi letu (GMD) má k dispozici 44 pozemních záchytných střel. Odborníci z amerického Kongresu však již upozornili, že tento systém by nebyl schopen odrazit masivní raketový útok ze strany Ruska nebo Číny.
Jaderná válka má svou vlastní, specifickou logiku. I kdyby bylo zachyceno 99 procent z tisíce jaderných hlavic, zbývajících deset by stačilo ke zničení několika velkých měst.
Je tedy zcela možné vyhrát téměř jakýkoli jednotlivý konflikt, a přesto prohrát válku.
Vojenské systémy velení a řízení navíc byly v minulosti nedokonalé. Jejich chyby mohly mít pro lidstvo fatální následky, dokonce i ohrozit jeho samotnou existenci. Tím spíše to ukazují zkušenosti z válečných konfliktů. Západ se nedokáže vyrovnat ani zemím, které mají pouze zlomek potenciálu Ruska.
Iluzorní strategický útok: Co se stalo v září 1983?
V září 1983 oznámil sovětský systém včasného varování Oko odpálení amerických raket. Službu konající důstojník Stanislav Petrov však platnost varování zpochybnil. Všiml si totiž určitých nesrovnalostí v jinak přesvědčivě vypadajících údajích. Uvědomoval si, že cena případné odvety by byla příliš vysoká, a proto oznámil, že jde o planý poplach.
Později se ukázalo, že satelity zaměnily sluneční světlo odrážející se od mraků za stopy výfukových plynů z pracujících raketových motorů.
V lednu 1995 si ruské radarové systémy spletly norskou vědeckovýzkumnou raketu s potenciální nepřátelskou střelou. Poplach se dostal až k prezidentovi Borisi Jelcinovi, kterému byl dokonce doručen »jaderný kufřík«. Naštěstí byl první ruský prezident po rozpadu Sovětského svazu v té době zaneprázdněn něčím důležitějším.

Dne 20. října 2026 uspořádal SIPRI online akci věnovanou otázce, jak může umělá inteligence (AI) podpořit budování míru. Akce se konala v rámci Komunity praxe v oblasti lidské bezpečnosti, společné iniciativy SIPRI a Svěřeneckého fondu OSN pro lidskou bezpečnost (UNTFHS). Účastníci, mezi nimiž byli odborníci z praxe i výzkumníci, diskutovali o tom, jak může uplatnění perspektivy lidské bezpečnosti významně přispět k řízení, vývoji a využívání umělé inteligence. Diskuse se zaměřila na dva úhly pohledu: na potenciál využití přístupů k lidské bezpečnosti při vytváření rámců pro správu a řízení umělé inteligence a na možnosti, jak AI využít jako nástroj dalšího rozvoje zaměřeného na člověka.
Součástí webináře byla také prezentace průvodce pro odborníky, který ukazuje, jak mohou humanitární instituce vytvářet vlastní interní směrnice pro umělou inteligenci a podporovat tak její odpovědné využívání.
Umělá inteligence nebezpečná pro jadernou válku…
V červnu 2025 zveřejnil Stockholmský mezinárodní institut pro výzkum míru (SIPRI) studii o dopadu vojenské umělé inteligence (AI) na riziko jaderné války. Její závěr byl znepokojivý: nové technologie mohou ve skutečnosti zvýšit zranitelnost strategických arzenálů, místo aby ji odstranily.
Ačkoli se umělá inteligence bude nepochybně dále rozvíjet, odhalovat stále více cílů a vypočítávat výsledky úderů s čím dál větší přesností, neexistuje žádná záruka, že protivník zůstane bez prostředků k protiútoku. Platí to i v případě, že by byl počáteční útok mimořádně úspěšný.
Cenou za takovou chybu přitom nemusí být pouze prohraná bitva, ale zničení celé planety.
Historická realita a očekávání se poznají ve srovnání
Skutečnost, že vítězství není zaručeno, však neznamená, že jaderná válka nemůže vypuknout. Koneckonců, rozhodnutí o útoku činí lidé – a ti jsou náchylní uvěřit nejrůznějším představám.
Vojenská historie je plná velitelů, kteří zahajovali války s naprostým přesvědčením, že nepřítele rozdrtí jedním nebo dvěma bleskovými údery.
V roce 1914 očekával německý generální štáb, že porazí Francii během šesti týdnů.
V roce 1941 Hitler doufal, že Sovětský svaz dobude v podobně krátké době. Oba chybné odhady nakonec vedly k vleklým válečným konfliktům.
V roce 1940 plánoval Mussolini porazit Řecko během osmi dnů, ale neuspěl. V roce 1979 Sovětský svaz doufal, že rychle dostane pod svou kontrolu Afghánistán. Argentinská diktatura v roce 1982 vůbec neočekávala, že Británie bude bojovat o Falklandy. A v roce 2003 George W. Bush vyhlásil vítězství v Iráku pouhý měsíc po invazi. Realita však znovu a znovu obrátila plány těchto »velkých« generálů naruby.
V roce 2001 americká armáda slibovala, že se s Talibanem rychle vypořádá a poté se z Afghánistánu stáhne.
Ačkoli byl Tálibán fakticky rozpuštěn během dvou měsíců, ke skutečnému stažení došlo až o 20 let později – v době, kdy Tálibán sám rychle znovu dobyl afghánské hlavní město Kábul.
Politici posedlí fantazií o absolutní zbrani
Dnešní politici a generálové, posedlí představou absolutní zbraně a žijící ve vlastním světě, získali nového, superinteligentního poradce. Ten dokáže jejich fantazie podporovat miliardami výpočtů, zdánlivě mimořádně přesnými informacemi a vysoce přesvědčivými matematickými modely.
A jak by mohli odolat pokušení vzít do rukou takovou zbraň?
Pro tento problém existuje dokonce vědecký název: »zkreslení automatizace« – tedy lidská tendence vkládat nepřiměřenou důvěru do automatizovaných systémů.
AI: extrémně nebezpečný faktor v jaderném věku
V červnu 2025 Stockholmský mezinárodní institut pro výzkum míru (SIPRI) varoval, že využívání umělé inteligence (AI) ve vojenském velení a řízení by mohlo zvýšit riziko jaderné eskalace, a to i bez toho, aby stroje dostaly oprávnění vyvíjet a odpalovat strategické zbraně.
Algoritmus by mohl nesprávně vyhodnotit záměry protivníka, navrhnout nebezpečný postup nebo předložit pochybnou předpověď natolik přesvědčivým způsobem, že by ji velitelé ani nepovažovali za nutné zpochybnit. Zvláště v situaci, kdy na rozhodnutí zbývají pouhé minuty, nebo dokonce sekundy, a na obrazovkách se začnou objevovat alarmující signály, které vypadají naprosto realisticky: houbovité oblaky po explozích, tepelné stopy pracujících motorů… nebo něco, co se jim nápadně podobá.
Čím složitější je systém, tím obtížnější je pro člověka jeho výsledky ověřit.
Studie Stanfordovy univerzity vyvolává obavy
To už bylo prokázáno také experimentálně.
V roce 2024 provedli vědci ze Stanfordovy univerzity válečné hry, do nichž zapojili pět velkých modelů umělé inteligence. Tyto systémy dostaly za úkol spravovat virtuální státy, vést jednání, vytvářet aliance a přijímat vojenská rozhodnutí. Všech pět modelů vykazovalo tendenci k eskalaci konfliktů a v některých scénářích se dokonce uchýlilo k použití jaderných zbraní.
Systémy umělé inteligence navíc svá rozhodnutí zdůvodňovaly známou strategickou logikou. Odkazovaly na potřebu odstrašit soupeře, demonstrovat sílu nebo využít výhod prvního úderu.
Samozřejmě se jednalo pouze o simulaci. Použitá umělá inteligence však v zásadě patřila ke stejnému typu systémů, jaký dnes využívají dominantní jaderné mocnosti.
Co nás experimenty učí
Představme si tedy vojenské velitelské centrum budoucnosti.
Umělá inteligence hlásí: nepřítel má jasný úmysl zahájit první úder. Téměř všechny jeho rakety byly odhaleny a byl vypočítán plán na jejich zničení. Jakýkoli následný odvetný útok bude zachycen systémy protiraketové obrany. Pravděpodobnost úspěchu činí 99 procent. Prodlení je nebezpečné. Výhodnější je udeřit jako první.
Není třeba chopit se moci přímo. Jednodušší je vstoupit »zadními dveřmi«, kde to nikdo nečeká – nikoli jako vetřelec, ale jako dobře míněný a inteligentní poradce.
Co to znamená?
V listopadu 2024 se Joe Biden a Si Ťin-pching shodli, že rozhodnutí o použití jaderných zbraní musí zůstat v lidských rukou. Nyní podle deníku South China Morning Post Spojené státy, Rusko a Čína diskutují o možnostech, jak omezit využívání umělé inteligence (AI) v jaderných systémech.
Skutečnost, že konečné slovo zůstává člověku, však sama o sobě žádnou záruku bezpečnosti nepředstavuje. Koneckonců, člověk činí svá rozhodnutí na základě informací, které dostává. To je skutečný problém, který se nabízí v souvislosti s plánovaným setkáním Trumpa, Putina a Si Ťin-pchinga v Číně: přední jaderné mocnosti se musí naučit kontrolovat nejen využívání umělé inteligence, ale také vlastní jednání v souvislosti s ní.
Umělá inteligence se nemusí nutně vzbouřit proti lidstvu. Stačí, když lidi přesvědčí, že mohou vyhrát. A právě tím mohou nakonec přivést lidstvo k vzájemnému zničení.
Ioannis Sideropulos
KOLÁŽ – AI, FOTO – SIPRI, spatialinteligence.ai, Palantir-Maven

