Četl jsem v jedné agenturní zprávě, že »Německo je pobouřeno, že tři země odmítly přijmout záruku za úroky z půjčky Ukrajině«. Měl to napsat italský list Politico. Tedy odhalit. Těmi zeměmi jsou Maďarsko, Slovensko a Česko.
Informace, kterou znám především ze zahraničních médií, dává ovšem pochopit rozčilení Petra Pavla v jeho svátečním projevu 28. října. Vlastně také některé další souvislosti. Například to, proč do Prahy přijel na skok premiér Slovenska Fico a proč Babišova vláda jednala v Praze s celou Magyarovou. Poprvé ve své existenci vůbec.
Vše tedy souvisí se vším (Lenin). I když vůdce sovětské revoluce je dnes v nemilosti, uznávám, že měl pravdu. Také zmíněná informace to dokazuje.
Přiznávám, že v tomto případě mě Babiš příjemně překvapil. Ocenil jsem, že jako národovec konečně dokázal udělat krok, jenž na první místo posunul zájem České republiky. Ta totiž prostředky, jež by byly přesunuty na Ukrajinu, sama potřebuje. Jinak by se země musela ještě více zadlužit. O to větší nenávist však Babiš sklízí z kruhu kosmopolitních »milionářů«, poražených politických strana od natovského generála zatím sídlícího na Pražském hradě. Závazek, který prosazuje Brusel, má totiž daleko k pouhému ručitelství. Je plnohodnotným potvrzením, že signatářské země půjčené prostředky nakonec zaplatí, protože Ukrajina nikdy nebude mít na to, aby při zdejší chobotnicové korupci a dohodě, že polovina nerostného bohatství, jež by jinak umožnilo plnit závazky, se přesune do Spojených států, to udělala sama.
V Bruselu postoj tří zmíněných zemí nazývají nebezpečným nacionalismem. Narušuje cíl, jenž kdysi bruselští byrokraté sepsali do eurounijní ústavy. Ta neprošla. Jen malý posun k eurovládě znamenala Lisabonská smlouva, jíž Brusel členským státům podstrčil a kterou se po velkém propagandistickém úsilí podařilo přijmout. Pro národní země to ovšem byl nebezpečný posun. Pro stoupence bezbřehé integrace a odnárodnění je to však stále málo. Proto prostřednictvím svých koní v národních státech začali prosazovat myšlenku na evropskou federaci, na jakési Evropské spojené státy, v nichž časem ono národní by smyly cílená výchova a prointegrační sdělovací prostředky. Proto už nyní existuje evropský dokument, v němž se určuje, jaké myšlenky je třeba prosazovat, jaké odmítat. Podle něj mají být vypracovávány školní osnovy, vychovávána inteligence a pracovat základní média. Nemohu za to, ale Trumpova myšlenka vyslovená po té, co opětně nastoupil do funkce, že v Evropě je omezována svoboda slova, odpovídá pravdě.
Také tady hledejme důvody, proč probruselské strany a proeurounijní aktivisté svolávají demonstrace za demokracii a svobodu, u nás za placení poplatků pro veřejnoprávní média, nebo v obecnější poloze za svobodu slova, proti vládám, které nejsou dostatečně probruselské nebo dostatečně protiruské a vsugerovávají lidem, že onou svobodou jsou ony a jejich pravda.
Podpora Ukrajiny v její válce s Ruskem má prioritu i před zájmem vlastních zemí. Ten, kdo se odklání, je proto nepřítelem, trollem, proruským švábem, sv*ní, primitivem, brzdou rozvoje mladých, bolševikem, populistou, ne-li idiotem.
V probruselském táboře jistě zavládla panika. Co kdyby k těm třem se připojila Itálie, Řecko, Bulharsko, Španělsko, Portugalsko? Přitom se neví, co bude po volbách v bouřící se Francii. V zemských volbách v Německu. Chápu, že Brusel má strach. Přitom komise plánuje nárůst svého aparátu o pět set pracovníků a tedy zvýšení výdajů na provoz a mzdy. Má dalekosáhlé reformní plány, jež utvrdí integraci a zároveň záměr porazit Rusko. Kde by na to všechno von der Leyenová vzala, kdyby se všichni začali vzpěčovat? Cíl je jasný. Zbavit se navždy místních opozičníků a vytvořit jednotnou Evropu bez národních zájmů. Ty jen komplikují plnění velkolepých myšlenek! Je proto třeba udělat vše, aby ti tři, případně další, byli zpacifikováni! Pokud jde o Česko a Slovensko, blíží se 17. listopad. Co kdyby se zopakoval devětaosmdesátý?
Jaroslav Kojzar