Politici nám dlouhé roky vysvětlovali, že bezpečnost, zbrojení a podpora Ukrajiny jsou předpokladem naší prosperity. Jenže zatímco výdaje na obranu dosahují astronomických částek, desetitisíce mimořádných sociálních dávek odhalují jinou tvář České republiky. Komu vlastně slibovaná prosperita slouží?
Rekordní pomoc. Rekordní úspěch (a)sociální politiky?
Česká republika se ocitá před nepříjemným paradoxem. Politici hovoří o ekonomickém rozvoji, bezpečnosti a investicích do budoucnosti. Jenže mnohé domácnosti řeší mnohem důležitější otázku: jak zaplatit bydlení, energie, dětem kroužky nebo základní životní potřeby.
Podle údajů Úřadu práce, které zveřejnily Seznam Zprávy, bylo v srpnu 2026 vyplaceno 17 500 dávek mimořádné okamžité pomoci. V září následovalo dalších přibližně 15 500 dávek. Celkem tedy 33 tisíc výplat během pouhých dvou měsíců.
Pro srovnání: během září a října 2024, kdy Českou republiku zasáhly ničivé povodně, stát vyplatil přibližně 8400 těchto dávek.
Jde o mimořádně vysoká čísla. Neznamenají ovšem automaticky stejný počet jednotlivých příjemců ani tolik nových lidí v chudobě. Určitou roli sehrává také přechod na takzvanou superdávku, její nastavení a problémy s vyplácením.
Prosperita podle Fialy, Lipavského a Černochové
Připomeňme si nyní několik konkrétních výroků politiků, kteří spojovali bezpečnostní výdaje s ekonomickou prosperitou.
Bývalý premiér Petr Fiala 5. března 2025 při oznámení záměru zvyšovat obranné výdaje prohlásil: »Je to také příležitost pro českou ekonomiku.« Hovořil přitom o vyšších investicích do obrany, výzkumu a inovací, od nichž očekával také hospodářský přínos.
Tehdejší ministr zahraničí Jan Lipavský zašel v březnu 2025 ještě dál: »Podpora Ukrajiny je neoddělitelná od naší bezpečnosti, a tedy i naší prosperity.«
A bývalá ministryně obrany Jana Černochová v prioritách stínového ministerstva obrany ODS zveřejněných v říjnu 2026 požaduje zapojení domácího průmyslu tak, aby se peníze vracely do české ekonomiky a know-how zůstávalo doma.
Na první pohled krásná představa. Investujeme do zbraní, podpoříme české podniky, vytvoříme pracovní místa a všichni budeme prosperovat. Jenže ekonomika má jednu nepříjemnou vlastnost. Prosperitu nelze měřit pouze tím, kolik peněz stát utratí a kolik zakázek získá vybrané průmyslové odvětví.
Je potřeba také zkoumat, kdo na těchto výdajích skutečně vydělává, jaká část prostředků zůstává v tuzemsku a zda jejich ekonomický přínos převyšuje náklady. Prosperita zbrojařské společnosti totiž automaticky neznamená prosperitu české domácnosti.
Miliardy na obranu, milion lidí ohrožených chudobou
Podívejme se na další konkrétní čísla. Schválený státní rozpočet na rok 2026 vyčlenil pro ministerstvo obrany přibližně 154,8 miliardy korun. Vládní návrh rozpočtu na rok 2027 počítá dokonce s částkou 190,9 miliardy korun. Pokud by byl návrh schválen v této podobě, představovalo by to meziroční zvýšení rozpočtu ministerstva o více než 36 miliard korun.
A nyní druhá strana téže republiky. Český statistický úřad uvádí, že v roce 2025 žilo pod hranicí příjmové chudoby přibližně 9,6 % obyvatel, tedy kolem jednoho milionu lidí!
Zvlášť alarmující jsou údaje o domácnostech samoživitelů. Příjmovou chudobou bylo ohroženo 34,1 % těchto domácností.
Dalších 18,7 % obyvatel žilo v domácnostech, které si z finančních důvodů nemohly dovolit zaplatit neočekávaný výdaj ve výši 16 800 korun.
Na jedné straně stát plánuje další desítky miliard do obrany. Na straně druhé žije milion obyvatel pod hranicí příjmové chudoby a část nejzranitelnějších musí žádat o mimořádnou pomoc, aby nepřišla o střechu nad hlavou.
Je zde pádný důvod ptát se, zda stát při stanovování svých priorit přikládá sociální bezpečnosti občanů stejnou váhu jako bezpečnosti vojenské.
Kdo skutečně bohatne?
Zbrojní průmysl může vytvářet pracovní místa, technologické inovace i daňové příjmy. Bylo by ekonomicky nesprávné tyto přínosy popírat. Stejně nesprávné je ale tvrdit, že každá miliarda vynaložená na vojenskou techniku automaticky představuje miliardu prosperity pro celou společnost.
Velké zbrojní zakázky přinášejí tržby konkrétním dodavatelům. Jejich společenský přínos přitom závisí na domácí výrobě, zaměstnanosti, přidané hodnotě, daňových výnosech a dlouhodobých nákladech. Stejné veřejné prostředky mohou mít alternativní využití například v dostupném bydlení, zdravotnictví, infrastruktuře nebo vzdělávání.
Nejde o to mechanicky postavit každou nemocnici proti každému tanku. Jde o požadavek, aby stát stejně důsledně vyhodnocoval účelnost vojenských i sociálních výdajů.
Jestliže politici tvrdí, že zbrojení přináší prosperitu, měli by dokázat předložit konkrétní výsledky. Kolik skutečně vzniklo pracovních míst? Jaký čistý ekonomický přínos přinesly jednotlivé zakázky? Kolik peněz zůstalo českým firmám a zaměstnancům? A jaké alternativní investice byly kvůli těmto prioritám odloženy? Bez těchto odpovědí se z ekonomického argumentu snadno stává pouhé politické heslo.
Bezpečnost začíná také u plné lednice
Největším problémem současné debaty je zúžené pojetí bezpečnosti. Bezpečný stát přece není pouze ten, který má moderní letadla, obrněnou techniku a rostoucí vojenský rozpočet.
Bezpečný stát je také takový, v němž se pracující člověk nemusí obávat, že přijde o bydlení. Kde samoživitelka nemusí vybírat mezi zaplacením nájmu a potřebami svých dětí. Kde důchodce není nucen rozhodovat, zda si koupí léky, nebo zaplatí energie.
Sociální stabilita totiž není překážkou obranyschopnosti. Je jedním z předpokladů skutečně odolné společnosti.
A odpovědnost neleží pouze na bývalé vládě Petra Fialy, která prosazovala neoliberální reformu dávek a rozšiřování obranných výdajů. Současná vláda Andreje Babiše nese odpovědnost za to, aby nefunkční části sociálního systému napravila a aby ve svých rozpočtových prioritách dokázala obhájit potřeby celé společnosti.
Když politici dokážou naplánovat vojenské výdaje na mnoho let dopředu, měli by se stejnou důsledností předložit plán dostupného bydlení, účinné ochrany nízkopříjmových domácností a snižování pracující chudoby.
Čí prosperita se vlastně počítá?
Výroky o bezpečnosti a prosperitě znějí na konferencích přesvědčivě. Přicházejí však do tvrdého střetu s každodenní zkušeností části obyvatel.
Ekonomická prosperita nemůže být jen položkou ve výročních zprávách zbrojních společností ani součtem státních zakázek. Musí se projevit v dostupném bydlení, důstojných příjmech, kvalitních veřejných službách a skutečné životní jistotě občanů.
Jestliže stát dokáže přesně spočítat, kolik miliard vydá na obranu, ale nedokáže zajistit, aby jeho sociální systém včas pomohl nejchudším a rizikovým skupinám, pak má problém s vlastní definicí bezpečnosti.
Až tedy příště někdo z politiků začne vysvětlovat, že zbrojení znamená prosperitu, stojí za to položit jednoduchou otázku: Prosperitu pro koho? Pro ty, kteří dodávají zbraně, nebo také pro ty, kteří dnes žádají o mimořádnou pomoc, aby měli kde bydlet?
Protože skutečná prosperita země se nepozná jen podle toho, kolik dokáže vydat na armádu.
Pozná se také podle toho, kolik jejích občanů nemusí žádat o pomoc, aby vůbec důstojně žili.
Jan Klán