Škola vyžaduje trpělivost. Trh práce vyžaduje kvalifikaci. Pronajímatel požaduje vyšší nájemné. Vláda požaduje oběti. Někde mezi těmito požadavky si část mladší generace v Evropě začíná klást jednoduchou otázku: kdy přesně na ně přijde řada, aby žili lépe?
Masové demonstrace a šokující incidenty ve Francii, mobilizace v Belgii, Itálii a Albánii mají různá východiska, různý rozsah a různé politické cíle. Netvoří jednotné, koordinované evropské hnutí. Zdůrazňují však související nepohodlí: náklady na účast ve společnosti rostou, zatímco odměna za úsilí se zdá být stále nejistější.
Hněv začíná konkrétními věcmi: chybějícím učitelem, zanedbanou třídou, dochvilností, nerovnostmi a korupcí. Získává širší politickou moc, když jsou tyto věci vnímány jako důkaz, že systém požaduje více od těch, kterým nabízí méně.
Zatímco francouzští studenti protestují proti podmínkám ve třídách a Paříží a dalšími velkými městy otřásají násilné nepokoje, vládní zpráva vrhá světlo na méně viditelnou stránku financování veřejného vzdělávání.
Ve Francii začaly protesty ve školách v dělnických severních předměstích Paříže s požadavky na učitele a slušné zázemí.
Poté se rozšířily o otázky nerovnosti a veřejných služeb. Přestože ve Francii existuje část společnosti, kterou se nepodařilo integrovat, účast studentů, odborů a »žlutých vest« dala protestu širší společenský charakter. Sobotní masové pochody byly doprovázeny vážnými incidenty, žhářstvím a rabováním.
Podle zprávy agentury Reuters jde 32 % rozpočtu ministerstva školství na zvláštní penzijní účet pro státní zaměstnance. Jedná se o 28, 5 miliardy eur, které pokrývají penzijní závazky a nejsou k dispozici pro současný provoz vzdělávacích služeb, uvádějí data zveřejněná agenturou Reuters.
Zpráva, 250stránková příloha k návrhu rozpočtu, poskytuje první podrobný rozpis nákladů na důchody podle ministerstev, a to v době intenzivní debaty o veřejných výdajích.
Největší tíhu nesou vzdělávání a vnitřní záležitosti
Kromě ministerstva školství je toto procento obzvláště vysoké na ministerstvu vnitra, pod které patří francouzská národní policie: 30 % jeho rozpočtu se týká důchodů.
Průměr pro všechna ministerstva je přibližně 13 %.
Tyto částky jsou hrazeny jako příspěvky zaměstnavatele na zvláštní penzijní účet. Jejich výše se zvyšuje s rostoucím počtem důchodců a snižujícím se počtem aktivních státních zaměstnanců. To vysvětluje, proč je zátěž obzvláště vysoká v ministerstvech s velkým počtem zaměstnanců, jako je například ministerstvo školství, které zaměstnává učitele.
Více výdajů na důchody, méně na vzdělávání
Podle zprávy se mezi lety 2000 a 2023 celkové výdaje na důchody ve Francii zvýšily o 2,5 procentního bodu HDP. Ve stejném období se výdaje na vzdělávání snížily o 0,5 procentního bodu HDP.
Samotná zpráva popisuje mechanismus pro vytěsnění jiných výdajů: finanční prostředky vyčleněné na důchody v rámci ministerských rozpočtů nelze použít na financování veřejných služeb.
Ekonom Maxime Sbai z Institutu Montaigne označil data za »šokující událost« a poznamenal, že přibližně třetina národního rozpočtu na vzdělávání nefinancuje samotnou vzdělávací funkci.
Méně než jeden pracující na každého důchodce
Jádrem problému je demografická nerovnováha penzijního systému státních zaměstnanců. Zpráva uvádí, že na každého důchodce přispívá 0,94 aktivních pojištěnců, oproti 1,5 v základním povinném penzijním systému soukromého sektoru.
K pokrytí této nerovnováhy jsou vyžadovány zvýšené příspěvky zaměstnavatelů od ministerstev. Náklady na důchody tak pohlcují značnou část jejich rozpočtů, což omezuje rezervy pro jiné potřeby.
Tato data dodávají debatě o školách a veřejných službách klíčový rozměr: zvýšení ministerského rozpočtu nemusí nutně znamenat odpovídající zvýšení peněz, které se dostanou na služby, jež dnes občané využívají.
Atmosféra v Albánii zůstává nabitá – Rama vyzývá demonstranty k dialogu
Situace v Tiraně a dalších albánských městech zůstává napjatá i po protestech, které trvají pět dní po sobě. Během demonstrací došlo k násilným střetům s policií, ničení během studentských útoků a střetů s policií a žhářské útoky na podniky, banky a veřejné budovy.
Premiér Edi Rama vyzval protestující k dialogu a dodal, že »Kdo chce mluvit, jsem tady. Ti, kdo chtějí kameny a roušky, mají proti sobě stát,« a zároveň prohlásil, že se snaží nepadnout do pasti násilí, které vyžaduje krev.
Premiér argumentoval, že situace, která v posledních dnech vznikla v albánské metropoli, útoky na banky, je plánem na šíření paniky, což nezpochybňuje on, ale vstup Albánie do EU v roce 2030.
V Belgii studentské organizace protestují proti zvyšování školného a reformám, o nichž se obávají, že omezí přístup k vysokoškolskému vzdělání. Ke střetům došlo v Bruselu, kde demonstrovalo několik stovek převážně mladých lidí. Mobilizace proběhla i v Lutychu.
V Miláně začal pochod proti válkám a rostoucím životním nákladům pokojně, než se skupiny maskovaných demonstrantů střetly s policií a způsobily chaos. Starosta Giuseppe Sala označil důvody protestu za pochopitelné a násilí odsoudil.
V Albánii nespokojenost se vzděláváním a pracovními místy, spojená s obviněními z korupce, přerostla v přímý odpor vůči Edimu Ramaovi a výzvy k jeho rezignaci. Patová situace se vyostřila, sedm policistů bylo suspendováno a podrobeno disciplinárnímu řízení za zneužití pravomoci a porušení zásad proporcionality.
Protože škola je výchozím bodem
V tomto sociálním napětí hraje vzdělání obzvláště důležitou roli. Pro mladého člověka má být škola a univerzita mostem mezi rodinným domovem a lepším životem.
Když se podmínky zhorší nebo se přístup stane drahým, problém přesahuje každodenní útrapy. Zpochybňuje se samotná cesta k nezávislosti.
Slib byl relativně jasný: studujte, osvojujte si dovednosti, pracujte a budete si moci vybudovat život. Dnešní úzkost spočívá v tom, že můžete plnit všechny pokyny a stále zůstat závislí na příjmu rodiny.
Drahota se měří tím, co zbývá na konci
Diskusi o ekonomice často dominují změny: o kolik se zvýšily mzdy, o kolik se zpomalila inflace, o kolik vzrostl HDP. V běžném životě je kritérium jiné: kolik mohu zaplatit po pokrytí nezbytností?
Zpomalení inflace nevrací ceny na předchozí úroveň. A zvýšení příjmů nemusí nutně vytvářet pocit pokroku, pokud je absorbováno bydlením, energií a dopravou.
Tato otázka byla na programu už před víkendovými protesty. V průzkumu Eurobarometru pro mládež zveřejněném v únoru 2025 označilo 40 % respondentů ve věku 16–30 let rostoucí ceny a životní náklady za prioritu EU.
Data Eurostatu rovněž zdůrazňují vystavení mladých lidí ekonomické nejistotě: v roce 2025 bylo 24,2 % osob ve věku 15–29 let v EU ohroženo chudobou nebo sociálním vyloučením, oproti 20,9 % populace jako celku. Jedná se o specifický statistický ukazatel, nikoli o tvrzení, že všichni tito mladí lidé zažívají stejnou formu deprivace.
Město nabízí příležitosti. Ale kdo v něm může zůstat?
Tento rozpor je obzvláště viditelný v oblasti bydlení. Chcete-li studovat nebo si najít práci, možná se budete muset přestěhovat do města. Abyste tam mohli zůstat, potřebujete příjem, což často předpokládá, že jste již dosáhli profesního pokroku.
Evropská komise zaznamenává, že od roku 2016 ceny nemovitostí v EU rostou rychleji než příjmy. Rozdíl se během pandemie prudce prohloubil a zmenšil se jen částečně, přičemž silnější tlak je cítit v hlavních městech a městech s vysokou poptávkou.
Srovnávací evropská zpráva o bydlení pro mládež uvádí, že v roce 2024 žil více než každý desátý mladý člověk ve věku 20–29 let v domácnostech, které vynakládaly více než 40 % svého příjmu na bydlení. Zpráva také dokumentuje nedostatečné sociální bydlení a omezená cílená opatření na podporu nájemníků v mnoha zemích.
Analytická konzistence je důležitá: rodinné bohatství může ovlivnit, jak snadno někdo využije vzdělávací nebo profesní příležitosti. Dva mladí lidé s podobnou kvalifikací začínají z velmi odlišných pozic, pokud jeden má k dispozici dům a druhý musí hradit nájem ze svého prvního platu.
Diskuse o přesnosti se tak mění v diskusi o spravedlnosti.
»Platíme«: Politická síla nerovné oběti
Ekonomické potíže se stávají politicky výbušnými, pokud jsou doprovázeny přesvědčením, že oběti jsou rozdělovány nerovnoměrně.
Pocit, že chráněná elita si užívá výhod, zatímco zbytek hradí náklady, sám o sobě není úplnou ekonomickou analýzou. Pro ty, kteří se cítí vyloučeni, je to však silná politická zkušenost.
V Albánii se tento rozměr přímo projevuje obviněními z korupce. Ve Francii propojení mládeže se staršími sociálními hnutími ukazuje možnost setkávání s různými formami nespokojenosti. Le Monde popisuje propast mezi Macronem a mládeží a také snahu o sjednocení žáků, studentů a »žlutých vest«.
Častou otázkou není jen to, kolik peněz chybí. Jde o to, zda pravidla umožňují někomu bez majetku, konexí nebo finanční podpory rodiny postoupit vpřed.
Krize reprezentace ztěžuje zvládání hněvu
Je tu i druhý nedostatek: pocit, že nikdo neposlouchá.
Průzkum důvěry OECD s údaji z roku 2023, zveřejněný v publikaci »Government at a Glance 2025«, zaznamenává markantní rozdíl. Mezi těmi, kteří se domnívají, že mají vliv na vládní rozhodnutí, 69 % uvádí vysokou nebo relativně vysokou důvěru ve vládu. Mezi těmi, kteří mají pocit, že nemají vliv, toto procento klesá na 22 %.
Data pocházejí ze zemí OECD a nevysvětlují automaticky dnešní protesty. Ukazují však, jak úzce je důvěra spojena se zkušeností s politickou účastí.
Když občané věří, že oběť je spravedlivá, dočasná a lze ji napravit prostřednictvím institucí, existuje prostor pro vyjednávání. Když ji považují za trvalou a předem určenou, každé nové opatření riskuje, že bude vnímáno jako další důkaz vyloučení.
Požáry nevysvětlují celý proces
Násilí vyžaduje řešení a katastrofy mají skutečné oběti. Nenabízejí však dostatečné vysvětlení, proč jsou mobilizovány tak rozmanité sociální skupiny.
Pro vlády je obtížným úkolem současně plnit obě povinnosti: chránit bezpečnost a zajistit smysluplnou politickou reakci. Obnovení pořádku samo o sobě neobnoví rozpočet školy ani nesníží nájemné.
Slib, kterému musí být znovu dána důvěryhodnost
Je předčasné hovořit o novém evropském květnu nebo společném povstání generace. Vývoj mobilizací bude záviset na národních rozhodnutích, odolnosti jejich aliancí a jejich schopnosti proměnit hněv v konkrétní požadavky.
Varovné poselství je však širší. Sociální stabilita vyžaduje důvěryhodný vztah mezi úsilím a perspektivou. Dobrá škola, dům, který si můžete dovolit, a práce, která umožňuje nezávislost, jsou způsoby, jak se tento vztah stává každodenní zkušeností.
Evropa bude jen těžko žádat trpělivost od svých mladých lidí, dokud budou mít pocit, že dospělost je rostoucí účet. A život, který je neustále odkládán.
V Marseille po prudkých střetech mezi demonstranty a policií někteří demonstranti vtrhli do radnice. Le Monde hovoří o »klimatu vzpoury«.
Dvě Francie
Francie prochází jedním z nejdramatičtějších období své historie. Hrozba sociálního rozdělení zde existovala i v minulosti.
Situace je už dlouho mimo kontrolu: je to země na pokraji kolapsu.
Protože existují dvě Francie, které se stále více potýkají s koexistencí: první je tradiční Francie a druhá je Francie imigrantů druhé a třetí generace, produkt koloniální minulosti.
Někdy před 10 lety se objevil Emmanuel Macron a ve věku 39 let se ujal moci. Vůdce, který byl »stvořen« během pouhých několika měsíců: ředitel, který pracoval v různých finančních institucích, kterému se podařilo získat moc řadou kroků, které zpočátku přinášely řešení problémů. Chtěl vytvořit radikální ideologické centrum a omezit vzestup extremismu. Ale ve svém druhém funkčním období úplně selhal. Udělal řadu dramatických chyb, které vedly k této situaci.
El Pais výstižně píše: »Macron byl mladý, chytrý a arogantní. Ani levicový, ani pravicový. Pocházel z bankovního sektoru. Rozuměl penězům. Vyrůstal ale v Socialistické straně a také věděl, že je třeba udržovat určitou rovnováhu, zajistit sociální spravedlnost. Nic z toho se ale nestalo.«
V posledních prezidentských volbách možná získal většinu hlasů ve věkové skupině 25–34 let. Jen o pět let později, podle průzkumů Ipsos-BVA, třicátníci Macronem opovrhují a přiklánějí se k jakékoli jiné politické možnosti.
»Macronova Francie«, jak ji popisují studentské protesty, se k mladým lidem otočila zády.
Průměrný věk televizních diváků v zemi je 60 let. Reklamní narativy hlavních spotřebitelských segmentů nejsou určeny pro mladé lidi. V sobotu bylo devět z deseti osob zatčených za nepokoje nezletilých.
Na koncertě Celine Dion
Macron, jako »potomek« Marie Antoinetty, se několik hodin před mobilizací vydal na koncert Celine Dion se svou ženou. Na X dokonce napsal, že »budeme pevně stát proti rozsévačům chaosu, kteří chtějí jen svrhnout naše instituce«.
Macron, který je pouhých 10 let svého působení v Elysejském paláci, čelí »smrti macronismu«. Veřejné služby byly zrušeny, dluh se snížil o bilion eur – z 98 % HDP na současných 119 %. Francouzská centrální banka snížila svou prognózu růstu pro rok 2026 na 0, 4–0, 5 %, což je výrazně pod 1 %, který předpovídala na konci roku 2025. Zvýšila svou prognózu inflace pro letošní rok na 2,5 % – což je téměř o celý procentní bod více, než odhadovala před několika měsíci.
Nižší růst v kombinaci se zvýšenými náklady na zadlužení zvýší deficit veřejných financí na 5, 2 % HDP v roce 2026 ve srovnání s 5, 1 % v roce 2025.
Výbušná směs
Zhoršující se veřejné finance, zpomalující růst a rostoucí nezaměstnanost vytvořily explozivní směs.
Francie je rozdělenější než kdy dříve a krajní pravice, kterou se macronismus snaží marginalizovat, je na pokraji vítězství v Elysejském paláci poprvé od druhé světové války. Průzkumy veřejného mínění dávají Marine Le Penové v prvním kole voleb 35 % hlasů. Le Penová se jeví jako politička schopná obnovit pořádek a právní stát.
Jejím soupeřem není nikdo z tradiční gaullistické frakce. Ale levicová »Francie neposlušná« vedená Jeanem-Lucem Mélenchonem, který má podle průzkumů 40% podporu mezi voliči mezi lidmi mladšími 35 let.
»Krize politické důvěry«
Politolog Pascal Perino se domnívá, že Francie zažívá »krizi politické důvěry«. »Frustrace z politického systému je obrovská. Prezident láme rekordy v neoblíbenosti a premiér není schopen schválit rozpočet. Francouzi mají dojem, že od politiky nemohou nic očekávat a že systém je zcela rozbitý. Mladí lidé jsou reprezentanty nespokojenosti a požadavku na změnu, který sdílejí se svými rodiči,« říká Perino.
Protestující v Paříži s ním zřejmě souhlasí. »Za 10 let se nic nezměnilo,« říká Celine, 48letá zdravotní sestra a bývalá protestující »žlutých vest«.
»Máme pocit, že máme vládu, která si chrání jen vlastní záda a nás ostatní nechává ve slepé uličce,« říká.
Vedle ní sedí Virginie, učitelka na základní škole, která se v posledních letech nikdy neúčastnila demonstrací. »Tento měsíc mi na bankovním účtu zbývá 48 eur,« říká. »Musíme jít a obsadit Champs-Élysées,« říká. A co potom? Přemýšlí o tom a dívá se na svou dceru oblečenou jako Pikachu. »Pak,« uzavírá, »vytvoříme krásnou vládu lidu, bez lobbistů a miliardářů«…
Ioannis Sideropulos
Ty prašulky jdou jen těm nejbohatším….