Na konferenci tří vítězných mocností v Postupimi na zámku Cecilienhof v srpnu 1945 došlo k dohodě, která obsahovala nejdůležitější ustanovení o zničení militarismu a nacismu. Vedle trestních sankcí, občanských i majetkových ztrát, došlo i k ustanovení zákazu výkonu povolání těchto nacistů. To se však v poválečném období prakticky nedodržovalo. Vojenský tribunál v Norimberku soudil 24 hlavních válečných zločinců. Následovaly i další německé lokální soudy v intencích tohoto tribunálu. Ale i tak stovky tisíc nacistických zločinců, ne-li více, zůstaly na svobodě. Například z 3500 krutých až sadistických dozorkyň koncentračních táborů – zrůd v sukních – bylo odsouzeno jen 77 a z nich pouze 25 dostalo trest smrti. Ostatní dostaly trest odnětí svobody, ale nakonec byly předčasně propuštěny. Přizpůsobily se novému poválečnému životu, ale nelitovaly svého chování za nacistického Německa a některé z nich se dokonce vyjádřily, že by své činy zopakovaly. I tyto nacistické zrůdy potvrdily, že drtivá většina nacistických zločinců patří k nepoučitelným. Tito nacisté ve své zvrácenosti mohli volně působit na mladou generaci ve jménu nacismu a Übermensch, což povýšilo německou rasu v »Nadčlověka«. Proto řádná a důsledná denacifikace v Německu neproběhla. Důsledkem je, že se dnes v Německu nalézá řada pohrobků německého nacismu. Mnozí z nich by rádi ponovu zopakovali Drang nach Osten. Výrok typu, že tuto expanzi mají Němci v genech je sice přehnaný, ale na druhé straně to do značné míry koinciduje s dnešní realitou německých mocipánů snažících se o revanš.
Zvlášť se o laxní přístup k denacifikaci přičinil první kancléř Západního Německa, kterým se stal dne 15. 9. 1949 Konrad Adenauer. Nebyl přímo zkompromitovaný nacistickým režimem, ale přesto byl kontroverzním kancléřem. Jeho hlavním poradcem a spolupracovníkem byl bývalý významný nacistický právník Hans Globke, který se podílel na norimberských zákonech proti Židům. Proto se kancléř snažil ovlivnit proces proti nacistickému zločinci Eichmannovi v Izraeli, aby se nepřetřásala Globkeho nacistická minulost. Adenauer v roce 1946 požadoval ukončení denacifikace, která podle jeho slov způsobila jen mnoho neštěstí a mnoho škod. Dokonce lživě prohlásil, že drtivá většina německého národa patřila k odpůrcům nacismu. Osobně zneužíval zpravodajskou službu BND ke sledování či přímo ke špiclování politické opozice.
Nacisté v strukturách NATO i u zrodu EU
V roce 1951 západoněmecká vláda vyhlásila rozsáhlou amnestii. Z věznic bylo propuštěno 792 176 vězňů, přičemž tisíce z nich byly důstojníci a funkcionáři SA, SS a nacistické strany NSDAP. Následně došlo k opětnému začlenění německých nacistů do německé společnosti, průmyslu, politiky, a dokonce i do německé armády a vysokých velitelských struktur NATO.
V roce 1953 představoval počet bývalých nacistů v německé státní správě asi 30 % všech těchto zaměstnanců. Německá média stála na straně obžalovaných nacistů a popisovala je jako nevinné oběti poválečné hysterie proti Němcům. I na zrodu EU se podíleli nacisté. Doporučuji těm, co se o tuto problematiku zajímají přečíst knihu »Hell‘s cartel« (Pekelný kartel) od D. Jeffreyse.
Přesto si asi nikdo nedovede představit, že by se našel někdo z oficiálních německých kruhů, kdo by si dovolil veřejně velebit některého nacistického zločince nebo ho dokonce prohlásit za národního hrdinu, jak se nedávno stalo na Ukrajině. Ten, kdo podporuje systém, který velebí nacistické zločince a dokonce z nich dělá novodobé hrdiny, pak se i on stává obhajovatelem nacistických myšlenek. To vrhá špatné světlo na celou EU, která tyto ukrajinské zvrhlé aktivity neodsoudila. Ozvalo se pouze Polsko, protože nezapomnělo na ukrajinské brutální zločiny na Volyni vůči obrovskému počtu polských obětí, včetně dětí. Říká se, že šlo až o sto tisíc obětí. Podobně kriticky se ozval i izraelský velvyslanec v Kyjevě, protože tito přisluhovači nacismu páchali zločiny i na židovském obyvatelstvu. Těmto ukrajinským hrdlořezům podlehla i řada Čechů, v počtu asi 800, kteří byli bestiálním způsobem zavražděni. Přesto se česká vláda neozvala a neprotestovala. Těžko říci, proč k tomu mlčela. Je docela možné, že ti, co podlehli bruselské politické demagogii, která si plete demokracii s totalitarismem, jim nakonec tak zatemnila mozky, že dotyční ztratili i elementární soudnost, což bývá předzvěstí vlastního sebezničení.
»Strašák« AfD a falešná demokracie
Ale snad se konečně v Německu blýská na lepší časy, když po nedávných zemských volbách v Sasku-Anhaltsku a v Meklenbursku-Předním Pomořansku s výrazným náskokem zvítězila AfD, v čele s Weidelovou. Stalo se tak díky reálné politice, kterou AfD prosazuje – např. nesouhlasí s Green Dealem, který drtí průmysl a konkurenceschopnost EU, zásadně odmítá ilegální migraci a chce tyto migranty deportovat zpět, nemíní podporovat zbraněmi ani finančně zkorumpovaný fašistický režim na Ukrajině, nechtějí znásilňovat ekonomiku politikou atd. To samozřejmě štve všechny politické gaunery a omezence, kteří propadli sebezničujícím výplodům bruselského doupěte. Přitom vedení AfD nepřichází se žádnými novotami, pouze hájí zdravý rozum a oprášilo ověřené principy z doby nedávno minulé, kdy německý hospodářský model prosperoval a byl tahounem pro celou Evropu. A to díky také tomu, že se rozvíjely oboustranně výhodné obchodní a energetické vztahy s Ruskem. Bruselská žvanírna svoji činností a chováním mění demokracii v totalitarismus. Ale obrovské vítězství AfD v zemských volbách v Sasku-Anhatsku a Meklenbursku-Pomořansku se stalo lakmusovým papírkem této situace. A tak se bruselští mocipáni začínají jejich potenciálního vítězství bát, a proto se snaží kout pikle proti AfD. Označuji ji za extremistickou pravicovou stranu a objevují se snahy, aby se zakázala, či jinak se omezil její přístup k regulárním volbám. Ale zapomíná se, že už v únoru 2026 správní soud v Kolíně nad Rýnem vydal předběžné opatření, kterým se toto označení vůči AfD zakazuje. Jinak řečeno německý soud potvrdil nepravdivost tohoto tvrzení. Celoněmecké volby by tato strana mohla s vysokou pravděpodobností vyhrát, protože pohár nechutenství občanů k stávajícímu vládnímu systému v Německu i vůči Bruselu se zcela naplnil a dokonce hrozí jeho přetečení. A tak nastupují totalitářské metody proti AfD, aby se předešlo jejímu celkovému vítězství. Volby v demokracii jsou často zprofanované. Projevuje se to manipulací s výsledky voleb nebo přímým vyřazením nežádoucího potenciálního vítěze AfD z voleb na základě vylhané záminky. Každý totalitní systém tyto volební manipulace umožňuje, a proto se vládnoucí politici neštítí žádné z podpásovek nebo lživých osočování s pomocí mainstreamových médií. Pokud by v EU fungovala skutečná demokracie, pak by tyto volební čachry nebyly možné.
V totalitarismu vždy jde o politický systém, jehož vládnoucí skupiny se chovají bez jakýchkoliv omezení svých pravomocí a regulují úhly pohledu ve veřejném i soukromém životě. Existence totalitních systémů není podmíněna jen násilím, ale také vzdáním se svobody velké části obyvatel ve prospěch oficiálního názoru politického a vládního centra. Jde o důsledek cílevědomé manipulace, kterou lze přirovnat k masové psychóze. Dnešní vládní unijní politici nejsou hlupáci, až na výjimky, ale veškerá jejich činnost je motivovaná touhou po moci a hmotných statcích. Touhu po moci lze srovnat s účinky drogy. Jednou ji okusíš, a už se jí nezbavíš. Právě o této »elitě politiků« mluvil již Platón, který upozorňoval, že každou demokracii tito politici přivedou k nejhorší formě vlády, k totalitě. Tuto elitu lze považovat za hrobníky skutečné demokracie. Bohužel, EU převzala tento vzorec chování za vlastní.
Co by asi Rusko získalo napadením západní Evropy?
Dnes se prosperita Evropy vyměnila za lež, že Rusko chce napadnout západní Evropu, a to bez validních argumentů. Tímto dennodenním klamným oznamováním se z Ruska vytvořil úhlavní nepřítel. Jde o manipulaci nejhrubšího zrna, kterou se maskují pravé cíle EU a odvádí se pozornost veřejnosti od skutečných unijních problémů. A není jich vůbec málo. Co by Rusko, největší stát na světě, tímto válečným konfliktem získalo? Odpověď je prostá, vůbec NIC. Evropa nemá nerostné zdroje, ale Rusko je má, včetně nezbytně důležitých pro moderní technologie. Evropa je přeplněná ilegálními migranty, převážně muslimy, kteří přináší bídu, nízkou sociální a hygienickou úroveň, náboženskou (islámskou) nesnášenlivost až nenávist, celou škálu rizik, nekompatibilní hodnotový systém s demokracií, odlišnou kulturu života v mnohém na úrovni středověku, kriminalitu, násilí při prosazování svých zájmů apod. Rusko tyto problémy nemá a nezná. Vzhledem k protiruské fobii ze strany EU se Rusko ekonomicky i vojensky propojuje s Čínou a Asii a Evropa už není prioritou.
Navíc by tento vojenský konflikt s EU či evropskou části NATO byl od počátku nukleární nebo by se stal nukleárním v okamžiku, kdyby jedna z bojujících stran začala v konvenční válce prohrávat. Co by se pak po skončení nukleární války dalo asi v Evropě dělat? Přeživší by mohli závidět mrtvým a čekat dvacet nebo i více let, až radioaktivita klesne na neškodnou úroveň. Vyprovokovat takový konflikt může jen západní politická svoloč nebo touha Němců po revanši s opakováním Drang nach Osten v naději, že tentokrát budou úspěšní.
Ursula von der Leyenová prokázala svoji neschopnost již jako ministryně obrany, když namísto aby řešila špatný stav armádní techniky, tak raději zaváděla těhotenské uniformy a záchody pro třetí pohlaví. Tuto funkci opustila v roce 2019 za velké úlevy Němců. A jak je zvykem v EU, tak místo řešení její neschopnosti, byla vykopnuta do bruselské žumpy, kde se stala předsedkyní Evropské komise. V této funkci kráčí ve stejných šlépějích, ale tentokrát svou činností zneschopňuje celou EU. K tomuto konání má dobré unijní zázemí v EP, který až na výjimky oplývá členy nevalné názorové úrovně.
Americký viceprezident J. D. Vance a český premiér Babiš při svém společném vystoupení v Praze použili ostrých kritických slov na adresu současných rozhodovacích procesů a regulačních zásahů vůči unijním zemím řízených přímo bruselským doupětem. Zdůraznili, že toto zasahování do vnitřních záležitostí suverénních členských států ohrožuje demokratické principy a hospodářský růst unijních zemí. Tato jejich sdělení rezonují s velkou částí veřejnosti, která je dlouhodobě nespokojená s konáním Bruselu. Praha se tak připojuje k unijním nespokojencům. To vyvolalo znepokojení u mainstreamových politických stran v členských zemích EU. Americká přítomnost dodala celému konfliktu vážnosti na mezinárodní úrovni. Oba dva řečníci se věnovali také otázkám svobody slova a kontroly informací. Jinak řečeno rostoucím snahám Bruselu o cenzuru pod záminkou boje proti tzv. dezinformacím. Toto pražské setkání také zdůraznilo výzvu k reformě EU. Bylo také jasnou ukázkou, že éra bezvýhradného přijímání bruselských rozhodnutí začala narážet na limity.
Zkorumpovaná Ukrajina jako beranidlo v cestě na východ
Ale vraťme se k Ukrajině. Ukrajina je nejenom nejzkorumpovanější zemí v Evropě, možná i na světě. Bývalý britský elitní diplomat Ian Proud sdělil v pořadu norského politologa Glenna Diesena, že Zelenský je nejzkorumpovanější prezident v historii. Navíc ukrajinský režim oslavuje své zločinné nacistické přisluhovače z období 2. světové války, kdy skandál střídá skandál, jak říká bývalý vrchní soudce z New Jersey, Andrew Napolitano. Nejde jen o zlaté záchodky, o přestřelku mezi ukrajinskou bezpečnostní službou a zpravodajskými agenturami, o brutální odvody civilistů na frontu (people hunters), o podporu neonacismu apod. Ukrajinské vedení si možná uvědomuje, že jeho dny jsou sečteny, a proto více kope kolem sebe. Tomu odpovídá i jeho výhrůžka vůči ruské komerční letecké dopravě, která představuje válečný zločin, protože jde výhradně o civilisty.
Mezinárodní soud odmítl uznat Doněckou a Luganskou lidovou republiku jako teroristické entity, čímž devalvoval a zrušil pokusy Kyjeva charakterizovat svou válku proti vlastním občanům jako protiteroristickou operaci. Soud rozhodl, že ani Doněck, ani Luhanská lidová republika nepředstavují teroristickou organizaci. To potvrzuje legitimitu rozhodnutí lidu Donbasu a Luhanska ve prospěch nezávislosti a následné integrace do Ruské federace.
Když se Kosovo chtělo odtrhnout od Srbska, tak Západ bez referenda jednostranně vyhlásil jeho nezávislost s tím, že jde o právo národů na sebeurčení. Ale na Krymu, přestože zde proběhlo referendum o nezávislosti, tak najednou nešlo o právo národů na sebeurčení a musí se dodržet princip územní celistvosti Ukrajiny.
Ať se na Ukrajině děje cokoliv špatného, tak dnešní podporovatelé stávajícího ukrajinského režimu i nadále zůstávají neústupní. Proto se mnohé negativní ukrajinské události na Západě nekomentují a mnohdy se ani nezveřejňují. Západní mainstreamová média jdou ruku v ruce s myšlenkou využít Ukrajinu jako beranidlo proti Rusku. Západ se tak vrací k období studené války. Aby i nadále politici získávali podporu veřejnosti, musí chování a cíle Ukrajinců bagatelizovat nebo zamlčovat. Cílem tohoto úmyslného zkreslování situace je hrubá až lživá manipulace veřejného mínění.
Zatímco se šíří panika ohledně napětí mezi Ruskem a Británií, tak Francie i Británie jednají o výrobě jejich raket dlouhého doletu přímo na Ukrajině. Pochopitelně i s přítomností týmů civilních i vojenských odborníků z těchto zemí. To znamená další přímé zapojení NATO do války proti Rusku. Londýn už předal Kyjevu plány k výrobě těchto raketových komponentů. Kam až tato podpora bude směřovat? Ukazuje se, že vojenská podpora ze strany těchto zemí se zrychluje. Jde o poslední zoufalý pokus některých zemí NATO zabránit nevyhnutelnému dosažení cílů ze strany Ruska, ke kterým v první řadě patří vojenské oslabení Ukrajiny tak, aby tam NATO nikdy nemohlo vkročit a ohrozit Rusko a zabezpečit stabilní a nerušený život rusky mluvících občanů na Ukrajině. To druhé bylo už do značné míry dosaženo, ale cíl o nevstupu NATO na Ukrajinu lze dosáhnout, až skončí Zelenského vláda, včetně aktivit nacisticky smýšlejících Ukrajinců. Toho lze asi dosáhnout jen vojenským vítězstvím Ruska. Proto dnes tak trpí Kyjev.
Typické farizejské chování Západu
K válce na Ukrajině vůbec nemuselo dojít. Navíc v březnu 2022 byly v Istambulu přijaty návrhy pro urovnání situace na Ukrajině. S těmito principy souhlasila i ruská strana. Vedoucí ukrajinské delegace David Arachamia sdělil: »Rusko je ochotno ukončit válku, pokud se zavážeme nevstoupit do NATO.« Později při svém televizním vystoupení řekl, že tehdejší britský premiér Boris Johnson přišel k Ukrajincům a řekl jim, aby na tyto návrhy nepřistoupili. Turecký prezident Erdogan k tomu sdělil: »Upřímně jsme se snažili v těchto jednáních udělat každý krok k mírovému řešení … Pracovali jsme společně na dohodě, dokud Johnson neopustil toto mírové úsilí.« Tím bylo diplomaticky jasně sděleno, jakou skutečnou roli v té době sehrál britský premiér. V podstatě utvrdil Zelenského v přesvědčení, že se Ukrajina nemusí obávat vojenského střetnutí s Ruskem, neboť Západ jim bude pomáhat finančně, vojensky i na mezinárodním fóru.
To se pro Rusko stalo velkým problémem, neboť po vstupu Ukrajiny do NATO by se okamžitě začaly budovat vojenské i raketové základny NATO v bezprostřední blízkosti hranic Ruska. A NATO je ruskou stranou, zcela oprávněně, považováno za hlavního nepřítele. Připustit tuto variantu by pro Rusko znamenalo sebevražedný krok. Rusko reagovalo stejně tak, jako by reagovali Američané v případě dohody Ruska s Mexikem o výstavbě ruských raketových základen na jejím území. Američané tuto svoji reakci předvedli již v roce 1962, kdy Sovětský svaz byl přinucen reagovat na rozmístění amerických raket Jupiter na tureckém území v bezprostřední blízkosti hranic SSSR. Proto Sověti začali budovat základny pro 60 raket středního doletu s jadernými hlavicemi na Kubě.
Obě tehdejší supervelmoci svedly vyčerpávající psychologickou válku, jejímž výsledkem byl kompromis, který zachránil svět před nukleární katastrofou. Kennedy i Chruščov nakonec prokázali státnickou moudrost. Sovětský svaz demontoval již nainstalované rakety. Spojené státy se zavázaly, že nenapadnou Kubu a stáhly svoje rakety středního doletu z Turecka. Významným důsledkem bylo také zavedení »horké linky« mezi Bílým domem a Kremlem v roce 1963.
Otázkou je, zda existuje hrozba, že by Rusko zaútočilo na Británii či jinou zemi z NATO? Napolitano se domnívá, že Putin do této doby prokázal až zlatou trpělivost a shovívavost. Nechce válku proti NATO, ale podle mezinárodního práva má plné právo zaútočit na zbrojní továrny a vojenské cíle v zemích, které dodávají zbraně Ukrajině pro ničení cílů a civilistů hluboko v ruském území. O této alternativě Putin a jeho vojenští odborníci jistě už uvažovali. Pravděpodobně dosavadní Putinovo chování vyvolalo rozčarování u jeho podporovatelů, zvláště v řadách ruského velení. Ale zatím se mu daří tyto horlivce držet na uzdě. Ale pokud si Rusko vyhodnotí, že západní Evropa překročila červenou linii a rozhodla pod vedením Británie a Německa zrealizovat svůj zveřejněný plán vojenské konfrontace s Ruskem, datovaný nejpozději do roku 2030, pak logicky nebudou čekat, až je NATO napadne a Rusko zaútočí jako první, protože nejlepší obranou je útok. Západ chce vyprovokovat Rusko k tomuto rozhodnutí, aby mohl ospravedlnit dopředu plánovanou válku Západu proti Rusku. Jedná se o stejný modus operandi, jako v případě vynuceného vstupu ruské armády na Ukrajinu. Rusko je na tuto alternativu připraveno. V důsledku konfliktu na Ukrajině se ruský průmysl už téměř převedl do válečného režimu. Přitom Západu vůbec nevadí mnoho amerických agresí vůči jiným zemím, které neohrožovaly USA. Nevadí ani neomluvitelná genocida Izraele vůči Palestincům v Pásmu Gazy apod. Jedná se o typické farizejské chování Západu. Tato brutalita je v pořádku, neboť jde o normu západní demokracie.
Evropská unie na křižovatce
Evropa se hroutí ekonomicky v důsledku trvale se zvyšujícího zadlužení, neřešením ilegální migrace, drahotou energie, ropy a plynu atd. Z toho všeho plyne nespokojenosti občanů zvláště v Německu, Francii a Itálii. V Německu se to projevuje obrovskou podporou AfD a prohlubujícím se poklesem Merzovy vlády (asi na 10 %). Ve Francii se do popředí opět dostala Marine Le Penová pod heslem »Přestaňme financovat Ukrajinu«. V prvním kole vede s 30% podporou. Italská premiérka Georgia Meloni přitvrzuje proti ilegální migraci a nemíní bezvýhradně podporovat bruselské nápady.
EU už za Ukrajinu utratila 226 miliard dolarů, dál se zadlužuje 90 miliardami eur ve formě půjčky, ale to tím nekončí. To vše zpomaluje unijní ekonomiku, způsobuje nárůst inflace, zvyšuje energetickou krizi, která způsobuje zavírání podniků nebo jejich přesun do zahraničí, hlavně do Číny a USA. Rusko, pokud nebude vyprovokované evropskými politickými grázly, nemusí bojovat s Evropou, protože Evropa je na cestě zničit sama sebe. Jde o důsledek eurounijní idiocie v rozhodovacích procesech. Proto lze očekávat jen dva vývojové scénáře. V prvním eurounijní politici vyprovokují vojenský konflikt s Ruskem, aby se tím zapomnělo na veškeré bruselské nedostatečnosti, chyby i zadlužení evropských států, neboť vše bude smazáno válečným utrpením. Války začínají politici, ne vojáci. V tomto případě Západ obětuje mír ve prospěch udržení moci stávajících politických darebáků. Nebo nastane druhá varianta, kdy se najde dostatečný počet lidí, který jasně a důrazně sdělí bruselskému doupěti: »A dost!« To se pravděpodobně dnes děje hlavně v Německu.
Tito naštvaní lidé budou schopni se domluvit s Kremlem, protože pochopí, že důležitější než válečná katastrofa je prosperita společnosti a válečnou rétoriku nahradí opět diplomacií. Lidé, kteří neztratili kritiku rozumu, nebudou chtít ověřit Einsteinův vzkaz, který zní: »Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny.« Rychle si také uvědomí, že chytrý člověk dokáže vyřešit problém, ale moudrý člověk se mu dokáže vyhnout. Je evidentní, že stávající způsob bruselského myšlení a rozhodování se musí zásadně změnit a vrátit se k principům demokracie. Pokud to však nenastane, pak existence EU v dnešní podobě už nemá opodstatnění, musí se zrušit nebo z ní vystoupit. Můžeme se poohlédnout po jiných uskupeních, jako BRICS, SCO (Shanghai Cooperation Organisation), Africká unie, CSLAC (Společenství latinskoamerických a karibských států) nebo zvolit tzv. politiku všech azimutů.
František Krincvaj