Čína je systémový rival? A zrcadlo by v Bruselu neměli?

Evropa ráda poučuje druhé. Když ji ale předběhnou, začne hledat viníka. Co kdyby místo toho prozkoumala také vlastní chyby?

Zpráva o politických vztazích mezi EU a Čínou staví do popředí »systémového rivala«. Čínské výrobky jsou příliš levné, průmysl příliš silný a naše závislost příliš velká. Seznam výhrad je dlouhý. Jenže kde je stejně důkladný účet za evropská rozhodnutí, která nás do této situace přivedla?

Označit konkurenta za problém je pohodlné. Mnohem nepříjemnější je vysvětlovat, proč dokázal využít příležitosti, které jsme viděli také — a proč dnes technologie potřebné pro vlastní plány nakupujeme právě od něj. Nadřazený tón ještě nikomu nezajistil technologický náskok.

»Dříve jsme byli o generaci napřed. Dnes jsme o deset let pozadu. Ale proč?« Tuto otázku jsem položil v úterý ve Štrasburku při rozpravě Evropského parlamentu o vztazích s Čínou. Na vystoupení jsem měl jednu minutu. Na evropskou sebereflexi bychom si měli vyhradit podstatně víc.

»Během tří generací se Čína pozvedla z nejhlubší chudoby a stala se nejproduktivnější zemí světa.«

My jsme si mezitím zvykli na pohodlnou představu: Čína bude vyrábět, Evropa vymýšlet. Jenže Číňané nezůstali čekat, až jim dodáme další návod. Dnes jejich elektromobily potkáváme na silnicích, jejich solární panely máme na střechách a jejich baterie potřebujeme pro přechod, který jsme sami vyhlásili za evropskou prioritu.

»Čína už není levnou montovnou. Prodává nám elektromobily a notebooky pro Evropský parlament, zatímco Západ jí prodává vepřové maso a sóju.«

V minutovém projevu je to ostrá zkratka, nikoli úplný seznam našeho vývozu. Vystihuje však, jak zastaralá je představa, že technologicky vyspělé výrobky patří nám a levná výroba Číně. V důležitých oborech dnes čínské firmy určují tempo a evropské se je snaží dohnat.

»Čína už není pouhým napodobovatelem — dnes podává více patentových přihlášek než EU a Spojené státy dohromady.«

Tvrdá realita čísel

Čísla jsou pro evropské sebevědomí nepříjemná. V roce 2024 přijal čínský patentový úřad přibližně 1,8 milionu přihlášek vynálezů. Americký 603 tisíc, Evropský patentový úřad 199 tisíc. Počet přihlášek není žebříčkem kvality a evropský úřad nezahrnuje všechny národní přihlášky. Rozhodně ale není vizitkou země, která umí pouze kopírovat.

A obchod? Ještě v roce 2015 připadala na každé euro našeho vývozu do Číny přibližně dvě eura dovozu. V roce 2025 už téměř tři. Nakoupili jsme za 559 miliard eur, prodali za necelých 200 miliard. Ano, vyvážíme také stroje, elektroniku a auta. Přesto se nůžky rozevírají: za deset let vzrostl dovoz o 89 procent, vývoz jen o 37 procent. Tohle je výsledek, za který by evropská hospodářská politika měla skládat účty.

Nejlépe je náš problém vidět na technologiích, na kterých jsme postavili vlastní budoucnost. Evropa chce elektromobilitu. Čína v roce 2025 vyráběla přes 80 procent světových bateriových článků. Čínští výrobci dodávali přes polovinu baterií pro elektromobily v EU a bateriové sady v Číně byly v průměru o 35 procent levnější než evropské. Vyhlásit přechod na elektromobily ještě neznamená umět na něm průmyslově vydělat.

Podobný účet máme na střechách. Výroba solárních panelů se během let přesouvala z Evropy, Japonska a USA do Číny. Zpráva Mezinárodní energetické agentury z roku 2022 ukázala, že Čína od roku 2011 investovala do nových výrobních kapacit přes 50 miliard dolarů — desetkrát více než Evropa. My jsme v solární energetice viděli příležitost. Čína ji podepřela továrnami.

Bylo by pohodlné vysvětlit všechno dotacemi. Jenže IEA u čínských baterií popisuje také silnou konkurenci, efektivnější výrobu, kvalifikované pracovníky a propojení dodavatelů. Za hotovým výrobkem stojí vývoj, materiály, stroje a lidé, kteří dokážou dostat nový nápad do výroby. Právě takové zázemí se buduje dlouhá léta.

Naše závislost tedy nevznikla přes noc. Rostla před očima politiků, kteří dnes varují, jak je nebezpečná. Kde byli, když se vytvářela? A co udělali pro to, aby evropské plány živily také evropský výzkum, výrobu a pracovní místa?

Vzdělání, věda a výzkum

Technologický náskok začíná ve škole. Čína tomu přikládá strategický význam: vzdělávání a rozvoj talentů propojuje s vědou a potřebami průmyslu. A výsledky umí ukázat. V testování PISA 2018 žáci ze čtyř zapojených čínských regionů předčili v matematice a přírodních vědách všechny ostatní zúčastněné vzdělávací systémy. Nebyl to obraz celé Číny. Byl to ale dost dobrý důvod přestat ji podceňovat.

A jak si připravujeme budoucnost my? Tady máme další nepříjemné vysvědčení. Podle výsledků PISA 2022 nezvládalo přibližně 30 procent patnáctiletých v EU základní matematické dovednosti. Zhruba čtvrtina měla potíže se čtením nebo přírodními vědami. Na tato čísla upozorňuje sama Evropská komise. Jak chceme vychovat vychovat příští generaci vývojářů a konstruktérů, když tolika dětem nedokážeme dát ani pořádné základy?

Talent se nerozvine tím, že ho zmíníme v evropské strategii. Potřebuje dobrého učitele, vybavenou školu a možnost studovat i tehdy, když rodiče nemají na drahé doučování. Pokud necháme schopné děti zapadnout, žádná pozdější dotace do průmyslu nám jejich promarněné možnosti nevrátí.

A když už vzdělání přinese vynález? Ani tehdy nemáme vyhráno. Komise ve své strategii z roku 2025 uvádí, že se komerčně využívá jen přibližně třetina patentů evropských univerzit. Máme tedy výsledky výzkumu, které dokážeme patentovat, ale příliš často je nedokážeme dostat na trh.

Tohle nám nepředhazuje Peking. Tohle o sobě píše sama Evropská komise. Chci vidět stejnou razanci při nápravě našich problémů, jakou slyším při kritice konkurenta.

Výzkumník potřebuje místo, kde vyzkouší prototyp. Podnik potřebuje peníze na další vývoj, první zákazníky a možnost rozšířit výrobu. Právě tady se rozhoduje, zda z objevu vznikne výrobek a pracovní místa. Úspěch podpory vědy bych proto měřil také tím, kolik dobrých nápadů tuto cestu skutečně dokončí.

Že to Evropa umí, ukazuje nizozemská ASML. Při vývoji zařízení pro výrobu čipů propojila firmy, výzkumné instituce i zákazníky. Dostat její technologii z laboratoře do továren trvalo dlouhá léta spolupráce a vývoje. Dnes má Evropa díky této práci mimořádné postavení v důležité části polovodičového průmyslu.

Schopné vědce a podnikatele tedy máme. Potřebujeme podmínky, aby podobných úspěchů přibývalo.

Odpovědnost politiků

Tady už se dostáváme k politice. Jak jsme mohli svůj náskok takhle promarnit? Kdo rozhoduje, komu jeho rozhodnutí slouží a kdo platí účet? V Evropském parlamentu jsem položil otázky, které se tam neposlouchají příjemně:

»Je to tím, že čínští představitelé jsou chytřejší a pracují usilovněji?«

»Nebo tím, že energetická politika EU je sabotáží vlastní ekonomiky a její hospodářská diplomacie hraničí s vlastizradou?«

»Nebo snad, nedejbože, tím, že čínský socialismus dosahuje lepších výsledků než finanční podvod Západu řízený lobbisty?«

Ani vlastní varování už nemůže Brusel přeslechnout. Mario Draghi v září 2025, rok po své zprávě, upozornil, že se evropské problémy dále prohloubily. Plyn v EU byl stále téměř čtyřikrát dražší než v USA, elektřina pro průmysl v průměru více než dvakrát. A nečinnost podle něj ohrožuje už i naši suverenitu. Diagnózu tedy máme. Kde jsou výsledky?

A komu vlastně píšeme pravidla? Podnikateli, který chce vyrábět, nebo firmě, která si může zaplatit celé oddělení lobbistů? Má o úspěchu rozhodovat lepší výrobek, nebo lepší přístup k politikům? Malá firma potřebuje dostupnou energii a srozumitelné podmínky. Nemůže zaměstnat deset lidí jen proto, aby se prokousávali předpisy a žádostmi o dotace. Pokud si konkurenceschopnost musí nejprve vyběhat po úřadech, EU něco zásadně pokazila.

»Tyto otázky si musíme klást, protože naši voliči si je určitě položí.«

A právem. Kdo léta rozhoduje o evropské energetice, průmyslu a obchodu, nemůže při každém neúspěchu ukazovat do Pekingu. Čína nám nastavuje nepříjemné zrcadlo. Rozbít je snazší než napravit to, co v něm vidíme.

»A musíme se učit. Od Číny — tím, že tam budeme jezdit, jako to dělal Marco Polo a jako to nyní dělám já. A především z vlastních chyb.«

Pokud se z nich dnešní evropští politici učit odmítají, je na voličích, aby jim vystavili účet.

Ondřej Dostál, poslanec Evropského parlamentu