Václav Musílek: Piráti jen opakují populární progresivistická hesla. Sociální demokracie na to dojela

Václav Musílek, bývalý vysoký manažer Československého rozhlasu, tiskový mluvčí ODS a starosta městské části Praha 8, si na počátku tohoto roku po odchodu z Trikolory založil vlastní politickou stranu – Česká párty. S tou nyní kandiduje do zastupitelstva na »osmičce« – po boku SPD a dalších stran – a v rozhovoru pro iportaL24.cz tvrdí: V politice neexistuje nepřítel, ale kdyby ano, byli by to Piráti a podobné strany, které »jenom opakuji populární mainstreamová progresivistická hesla«…

Když dovolíte, začnu svým oblíbeným tématem, které jsme dokonce na iportaL24.cz dvakrát rozebírali anketně. Vy se považujete za ryze pravicového politika, a proto bude odpověď velmi zajímavá: je podle vás dělení na levici a pravici v dnešní době ještě vůbec směrodatné?

Pro mě je dělení na pravici a levici podstatou politiky. Já nevím, na čem by se potom měly vymezovat jednotlivé politické proudy. Když vezmu pravici, tak vidím individualismus, práva jednotlivce proti kolektivismu, tržní ekonomiku, omezenou roli státu a tak dále, a na levici vidím přesný opak. Tato dělicí linka probíhá politikou posledních 250 až 300 let od chvíle, kdy se začalo formovat něco jako kapitalismus, který asi nejlépe definoval skotský ekonom a filozof Adam Smith ve svém Pojednání o podstatě a původu bohatství národů.

Takže pro mě to rozhodně překonané není. Naopak známý bonmot říká, že každý, kdo toto dělení popírá, je levičák.

Dobře, ale pamatuji, že v 90. letech byla na jedné straně ODS a například ODA, na druhé KSČM a ČSSD. Kdo je teď vlastně pravice? Nepřijde vám to nezřetelné?

Řekněme, že to souvisí s myšlenkovou či ideovou vyprázdněností současných stran, které nemají v podstatě žádný jasně vyhraněný program. Když si vezmeme ANO, tak to je, jak já tomu říkám, širokorozchodná trať. V angličtině je populární označení »catch-all party«. Já z mé konkrétní zkušenosti ze zastupitelstva říkám, že je to levice – přemalovaná sociální demokracie s jiným brandem.

Z ostatních stran by Motoristé zčásti pravicovou definici asi naplňovali, zejména pokud jde o Petra Macinku, ovšem jsou tam i takoví politici, u nichž bych velmi váhal, jako je třeba ministr sportu Boris Šťastný.

Naše strana nejvíce spolupracuje s SPD a tam bych řekl, že fungují některé pravicové věci, třeba pokud jde o svobodu slova nebo o práva jednotlivce, ale jsou tam i náznaky velmi levicové, takže taky to není strana úplně vyhraněná. Kdybych ji měl definovat jako celek, určitě bych neřekl, že je pravicová.

Jestli můžu odbočit do Německa, tak naše média tvrdí, že teď je tam nejpopulárnější strana AfD, kterou označují jako krajně pravicovou, což je naprostý nesmysl. Když se podívám třeba na jejich ekonomický program, tam není pravicového vůbec nic! Tam se o tržní ekonomice mluví velmi málo, naopak prosazují hodně zásahů státu.

Dneska najít stranu, o které se dá jasně říci, že je pravicová, máte opravdu složité. Já jsem určitě pravicový politik, ale neznamená to, že se nějak vymezuji proti levici. Chápu ji jako druhou stranu jedné mince. To znamená, že vnímám jako ideální stav vyváženost mezi pravicí a levicí. Samozřejmě jsem radši, když je pravice u moci a levice je opozicí. Ale mám opravdu rád a považuji za politicky prozíravé a vůči občanům fér, když se jednotlivé strany takhle přesně vymezí. Bohužel máte pravdu, že se to dneska příliš neděje.

Ale dnes se třeba o Pirátech paradoxně mluví jako o levici. Souhlasil byste?

Oni jsou přesný příklad nevyhraněnosti. Říkají, že jsou liberální, ale s liberalismem to ve skutečnosti vůbec nic společného nemá. To je taková směsice, kdy se snad ani nedá definovat, jestli je to pravice nebo levice. To je jakási podivná směsice nesourodých názorů, která jenom opakuje populární mainstreamová progresivistická hesla a snaží se měnit svět od základů, což je pro mě teď ten největší nepřítel, samozřejmě v uvozovkách, protože v politice máme být konkurenty, ne nepřáteli. Ale kdybych měl definovat toho takzvaného nepřítele, tak jsou to přesně tyhle strany jako Piráti nebo v našem hlavním městě Praha sobě, plus se líhnou nějaké další. Ani je nechci jmenovat, abych jim nedělal reklamu. Takže tohle je teď pro mě druhá strana barikády a není náhodou, že se strany, které se v minulosti etablovaly jako tradiční levice, s tímto progresivistickým proudem nedaly dohromady, naopak ho kritizovaly.

A pak si vezměte, že v sociální demokracii, která byla hlavním reprezentantem levice, na nějakou dobu v podstatě zvítězil progresivistický proud, reprezentovaný Jiřím Dienstbierem a podobnými lidmi. A jak to pro sociální demokracii dopadlo, to vidíme dneska.

Jednou z definic pravice, nebo ještě lépe řečeno jejím cílem, by měl být vyrovnaný státní rozpočet a ozdravené veřejné finance. Jak se vy, jako pravicový politik, vyrovnáváte se schodkem státního rozpočtu 386 miliard?

My jako Česká párty ten schodek tvrdě kritizujeme. Jestliže v některých věcech souhlasíme s počínáním téhle vlády, tak schodek státního rozpočtu považujeme za katastrofu. Různě se to teď omlouvá, že to s námi není zas tak špatné, když se nám chystá, už nevím která, agentura, dokonce zvýšit rating. Chápu, že nás porovnávají s ostatními zeměmi Evropy, které jsou na tom většinou ještě mnohem hůř, ale to není přece omluva.

Prostě mě mrzí, že k tomu vláda takto přistoupila. Já bych to ještě pochopil v rozpočtu na letošní rok, byť už i tam se mohly nějaké škrty či opatření udělat.

Vzpomínám si na Klausovu vládu na počátku 90. let, kdy se taky nepostupovalo tímhle způsobem, ale prostě se udělalo rozpočtové provizorium a za tři měsíce se povedlo připravit rozpočet, který byl vyrovnaný.

Chápu, že vyrovnaný rozpočet dneska udělat nejde, ale abychom v druhém roce vládnutí Babišovy vlády měli takhle obrovský deficit, to je zkrátka nepředstavitelná věc. Zejména hnutí ANO se nechce pouštět do žádných nepopulárních opatření. Rozumím tomu, oni něco naslibovali ve volbách a snaží se to plnit. A jiné finance než ty, které získají na dluh, v podstatě na realizaci těchto slibů nemají. Takže teď jsou ve dvojím ohni.

Babiš určitě není hloupý a za jeho minulé vlády se deficit dokonce dokázal výrazně snižovat. Teď na druhou stranu ví, že nechce riskovat odliv voličů, takže spíš dal přednost tomu, že bude sliby naplňovat i za cenu vysokého deficitu.

Motoristé se byli v prsa, jak ohlídají Babiše a přesvědčí ho, aby se deficit začal snižovat, což se jim nepodařilo, nebo podařilo v řádu několika miliard, které nehrají velkou roli. Teď to omlouvají tím, ať se posuzuje až po čtyřech letech vládnutí, jestli se podařilo rozpočet upravit do takové podoby, že nebude takhle deficitní, ovšem já si myslím, že to je chyba.

A pokud jste se ptal na můj nebo náš postoj, tak je jednoznačně kritický. Vládnutí není o tom, že jsem s každým kamarád a že se dělám stále hezkým. Prostě jsou chvíle, kdy člověk musí riskovat a musí říct, tohle už je nebezpečné, tohle budoucnosti ekonomiky neprospívá. Obsluha státního dluhu se dostává do astronomických částek a takhle nejde pokračovat.

My jsme spolu dělali už jeden rozhovor na jaře tohoto roku, krátce poté, co byla vaše strana zaregistrována. Uplynulo půl roku a v životě lidském platí, že půlroční mimino už něco začíná umět. Kam prozatím dospěla Česká párty?

My jsme si první půlrok dali jako základní. Etablovat se tak, že existujeme, že prvních půl roku přežijeme, že si budeme denně ověřovat, jestli to, na čem jsme tu stranu postavili, je životaschopné nebo není a jestli ty základy, které jsme si do našeho programu dali, mají nějaký ohlas nebo nemají.

Myslím, že se nám potvrdilo, že to, o čem jsme na začátku uvažovali, je správně, že v tom hodláme pokračovat, pokud jde o nějakou členskou základnu. My jsme zatím žádnou kampaň nebo jakoukoli akci na zvyšování počtu členské základny nedělali. Dneska se de facto počítáme v desítkách. Ale myslím si, že druhá fáze nastane po těchto volbách, kdy se překvapivě příští rok žádné další nekonají. Zrovna včera mi někdo říkal, že to je po 12 letech… A právě tam budeme mít větší prostor na základech strany pracovat.

Pokud jde o letošní volby, jak jsem už říkal na začátku, když jsme spolu dělali onen předchozí rozhovor, my jsme se etablovali jako primárně pražská a brněnská strana, takže kandidujeme v obou našich největších městech, ale v Praze ve spojení s SPD a v Brně s jinou formací. Neměli jsme odvahu jít do těch voleb sami, protože si myslím, že po půl roce činnosti strany, která se zatím dívá spíš dovnitř a snaží se, jak jsem říkal, si ověřit, že to, na čem jsme ji postavili, je správně, by asi nebyla velká šance.

V mé Praze 8 jdeme do voleb stejně jako před čtyřmi lety s SPD, navíc ještě s PRO a Svobodnými, kdy jsme de facto nahradili Trikoloru, protože většina jejích členů přešla k nám, plus máme nějaké nové členy. Spolu s SPD jsme na té kandidátce dominantní, co do počtu.

Vy máte letité zkušenosti s prací pro Prahu 8. Co je hlavní kámen úrazu na »osmičce«? Co chcete především změnit?

Víte, ne že bych tuto otázku neměl rád, ale já takhle neuvažuji. Praha 8 je městská část – čtvrť jako všechny ostatní. Myslím, že tam žádný zásadní problém nenajdete. Když se zeptáte 20 lidí, devatenáct z nich vám řekne něco jiného. Jsou tam samozřejmě různé lokální věci – tu nějaký most, jinde parkoviště nebo parkování obecně.

Já to ale beru tak, že komunální politika je pořád politika. A my nabízíme to, aby volič věděl, jakým směrem chceme vést politiku i na Praze 8.

Zase se trošku vracím k dělení na pravici a levici. Jestli budeme chtít, aby radnice o všem rozhodovala, aby vynakládala peníze na nové veřejné stavby a aby primárně utrácela veřejné peníze za blaho – zkrátka aby takzvaně rozhodovala téměř o všem – anebo chceme radnici, která bude úplně jiná. Vždycky říkám, že v komunální politice se strašně mluví o veřejném prostoru. To je takové zaklínadlo. Ovšem pro mě osobně jako pravicového politika je primárním naopak privátní prostor. Chci, aby lidi byli svobodní a prosperovali, to znamená, aby jim nikdo nemluvil do života, aby jim politika vytvořila takové podmínky, ať mohou vydělat peníze na uživení a na to, aby se vyhnuli existenčním problémům.

Druhá rovina jsou veřejné služby – zdravotnické, sociální, školní – a teprve třetí je veřejný prostor, který už je trošku jako třešničkou na dortu. Musí být splněny ty první dva a pak můžeme vytvářet nové parky nebo veřejná komunitní centra, ale bez nich se občan obejde. Bez těch prvních dvou ne!

Čímž neříkám, že to není podstatné, ale všichni by chtěli ten veřejný prostor dláždit zlatými kostkami, což stojí zbytečné peníze. Ale my si představujeme, že se veřejné peníze budou vynakládat velmi obezřetně. Úplně mě chytá fantas, když čtu, že se vracíme k obecnímu socialismu, který jsme zlikvidovali v 90. letech. Já nechci žádné komunální podniky, to vůbec té radnici nepřísluší. Samozřejmě není divu, že už to stálo desítky milionů a nepostavilo se vůbec nic. A určitě bych nerad, aby tohle pokračovalo. Nechci obecní socialismus! Chci, aby radnice sloužila lidem, aby měli jistotu, že co potřebují, to vyřídí bez nějakých velkých potíží a problémů. Praha je obrovská, a proto bych zřídil detašovaná pracoviště, aby lidé nemuseli například z Bohnic kvůli každé věci jezdit do Libně.

Ano, chceme, aby lidé při činnosti úřadu co nejvíce využívali umělou inteligenci a další technologie, ať je to co nejjednodušší. Na druhou stranu musí všechno fungovat pro seniory, kteří elektroniku zase tolik neovládají, a to buď papírově nebo v osobním styku. Mezi tím je třeba rozlišovat. Zkrátka udělat všem lidem maximální komfort v tom, abychom vyřídili, co je potřeba, ale abychom nebyli aktivisti, kteří si vymýšlejí nějaké nové investiční věci, které vůbec nepotřebujeme, zejména co se týče toho veřejného prostoru. Čímž neříkám, že ho nemáme udržovat. Měli bychom ho zlepšovat, ale všechno stojí obrovské peníze a ty se mají vynakládat opravdu velmi obezřetně.

Petr Kojzar

FOTO – iportaL24.cz/Marcela Špičková a Facebook