Čermín (Důstojné stáří z. s.): Organizace pro pomoc seniorů jen tahají z lidí peníze!

Rozhovory na zpravodajském webu jsou z 99 procent o politice, o názorech na konkrétní společenské dění u nás. Tento bude i nebude jiný. Je s jedním z čelních kandidátů hnutí SPD v říjnových komunálních volbách na Praze 8 Pavlem Čermínem. Ovšem zároveň se od politiky odchýlíme k osobním a mezilidským vztahům, což spolu sice úzce souvisí, jenže někdy jde o jedinečné příběhy, které píše život a které se vymykají z mainstreamového pojetí světa…

Co vás motivovalo k tomu, že jste se rozhodl pomáhat seniorům v rámci projektu Důstojné stáří – generace pro budoucnost z. s.? A zároveň hledat most mezi mladými a lidmi v důchodovém nebo předdůchodovém věku?

Na počátku byly mé osobní důvody, kdy jsem měl nemocné své blízké. Jeden z nich mi v roce 2017 málem zemřel. Měl infarkt. A když jsem potom viděl, jak fungují všechny vazby, vyšetření, lékařská služba a další detaily, které jsem poznal na Františku, na Bulovce, na Petříně nebo v Motole, kde jsem s ním trávil prakticky každý den osm hodin a neodcházel od něj, v mnohém mě to motivovalo. Pořád jsem se ptal doktorů, jaké má procento na přežití. Bylo mi řečeno, že 95 procent, ale zbylých pět procent je možnost, že by zemřel.

Byl to můj otčím, který mi plnohodnotně nahradil mého pravého otce, takže jsem do toho dal všechno. Snažil jsem se sehnat tu nejlepší léčbu. Do toho mi onemocněla moje pravá maminka, která začala mít problémy s myšlením. Byl tam asi nějaký náznak demence. Začínala mít bludy a viděl jsem, jak celý systém funguje, a to kvůli doktorům. Dozvěděl jsem se, že jen za umístění do Domu s pečovatelskou službou bych měl zaplatit 150 tisíc!

Do toho samozřejmě spadl rok 2020 a pandemie covid-19. Byl jsem brutálně diskriminovaný, pokud prý neukážu, že jsem očkovaný a nebudu mít roušku, tak nám neudělají ani CT. Říkal jsem, co to je za blbost: »Chcete ho zabít, on potřebuje vyšetření. To nemá nic společného s tím, jestli já mám roušku. Já ho sem vezu, protože to potřebuje.«

Takže když jsem viděl nezájem a dokonce až aroganci, tak to ve mně začalo vřít. Říkal jsem si: »Tenhle systém musím změnit.«

A potom otčím dostal po infarktu rakovinu prostaty a trvalo mi, než jsem se v tom zorientoval, protože mi nikdo nepomohl. Nikdo neřekl, jak na to. »Pavle, udělej to a to.« Bylo mi jednoduše řečeno, že VZP neproplácí ozařování přes Protonové centrum, takže jsem musel najít doktora Vobořila v Mazurské, který mně samozřejmě navedl k přechodu k pojišťovně, protože přes VZP to stojí až 700 tisíc. A je to přes břišní stěnu a jsou zasažené okolní orgány. Takže poškození těla je daleko větší, než když se to řeší přes Protonové centrum s tím, že do prostaty dají zlaté zrno a soustředí se přímo na to, aby ozářili tu prostatu přes kyčle.

Takže jsem psal sáhodlouhé dopisy a půl roku to trvalo, než přešel od VZP k OZP. A díky tomu, že jsem byl zase důrazný a neoblomný, tak jsem zjistil, že existuje něco, co otčímovi prodlouží život – injekce Eligard. Když se to píchne, rakovina se zapouzdří a nemetastázuje. Takže jsem vlastně získal půl roku na ten přechod mezi pojišťovnami. A potom jsem s ním mohl docházet do Protonového centra. Pravidelně, protože tam dávají šanci i lidem, u nichž je to jinak konečná. Existovala šance na přežití, a tak jsem opustil veškeré aktivity a věnoval se tomu, co jsem cítil: »Jo, je to správné, můj blízký je nemocný, budu se starat. Nikdo jiný není.«

A co bylo dál?

Chránil jsem ho i před tím, aby vnímal, že systém nefunguje. A zjistil jsem, že osobní kontakt s tím nemocným člověkem je nejlepší, protože on se pak necítí opuštěný a osamělý.

Jenže pak onemocněla maminka. Pomočovala se, potom přišla stolice a já jí vozil na kancelářské židli, odnesl ji do vany, vykoupal, osušil, nakrémoval… – a když jsem ji převlékl, pokračovalo to znova. Vyžadovalo to obrovské nasazení, ale neustále jsem si říkal: »Jsi syn, musíš se k tomu postavit čelem.« Takže jsem to dělal.

Jenže ona začala strašně hubnout. Pohladil jsem ji po vlasech a zůstal mi v ruce chomáč vlasů. Tak jsem viděl – a furt vidím dodneška ty oči – když mi říkala: »Pavlíku, já odcházím, nestarej se už.« Jenže já jsem odpověděl, že je moje máma, a tak ji nenechám. Tam ve mně něco dozrálo…

Měla velké bolesti a zemřela 11. března 2021 v 10 ráno, čtyři dny před mými narozeninami. Už jsem měl jen otčíma, ale bylo demotivující, jak nefunguje systém a jak trávíme hodiny a hodiny v čekárnách na Františku, přestože on má cukrovku a je objednán na přesný čas.

A pak jsem ho dopravil do Střešovické nemocnice, tam mu provedli transfuzi a udělali z něj ležáka. Byl jsem tam u něj každý den, ale potom jsem zjistil, že na to nestačím, protože mi řekli, že chytnu covid. Uzavřeli oddělení a já jsem věděl, že bych ho ztratil a že bych se o něj nemohl starat. V hlavě jsem viděl všechny ty lidi, kteří jsou takhle odložení, a není nikdo, kdo by se s nimi mohl rozloučit.

Hledal jsem pomoc, byl jsem za jedním doktorem na Petříně, ale ten mi řekl: »Pane Čermín, je tu jeden problém: nádor, který jsme objevili. Už paní doktorka na Františku pochybila. Ten nádor je už od roku 2020 a je 51 cm dlouhý. Když ho budu operovat a člověk, který má nějaký věk, bude operován, umře hned na stole, nebo pak do týdne na infekci. Ale záleží to na vás.«

Tak jsem zareagoval negativně. Blížily se Vánoce a on měl být 6. 12. 2021 operovaný. Hledal jsem pomoc, ale nikdo mi ji neposkytl. Ve Střešovicích mi řekli: »Tady máte papíry a bombardujte ty, co pro vás mohou něco udělat.« Tak jsem bombardoval Diakonii, Promedicus atd. No a zjistil jsem, že mě ty organizace zneužívají. Protože když zjistily, že mám peníze a potřebuji pomoci v sobotu a neděli, tak mi říkaly, že o víkendu nepracují, ale ať zaplatím. Tak hned chtěly 500 korun za 20 minut, potom 900 korun za 20 minut.

Takže jsem najednou zjistil, že jsem do toho dal peníze, ale stejně jsem u otčíma byl 12-14 hodin denně. Sehnal jsem domů i polohovací postel, protože v té Střešovické nemocnici ho chtěli dát do izolace – a já jsem řekl »ne«. Takže jsem si doma udělal nemocnici a staral se a staral. Bylo to hezké, protože to je má rodina!

Celý rok 2022 jsme projezdili po hradech, zámcích a kulturních akcích, abych otčímovi zpříjemnil každý den posledního roku jeho života…

Dobrá, takže abych to shrnul, vaší motivací, co se týče spolku Důstojné stáří, bylo, aby se podobné věci už neopakovaly, nebo abyste ukázal ostatním, že rodina je to nejcennější, byť je péče v poslední fázi života obtížná pro všechny strany?

Já jsem do toho šel z důvodu, že jsem si ověřil, že tyhle organizace, jako třeba Cesta domů a HEWER, nejsou to pravé ořechové. Zjistil jsem, že ti lidé jsou v mnoha případech osamělí, nevěří si, nechtějí na své problémy někde poukazovat a stydí se za to, protože stáří – jak se říká – není pro sraby.

A co je horší, že se dneska odcizily rodiny jako takové. Všichni žijí single, všichni mají úvěry, leasingy, ale už jim nezbývá čas na své rodiče, kteří je vychovali a kteří jim obětovali mnohé. A když jsem zjistil, že Cesta domů, HEWER ani Diakonie lidský přístup nezajišťují, dospěl jsem k závěru, že tady musí vzniknout něco nového.

Vůbec mi nešlo o peníze, ale aby tady bylo něco nebo někdo, kdo přijde s milým slovem, pohlazením a bude k seniorům shovívavý.

Navíc jsem potom zjistil další věci. Třeba že domy s pečovatelskou službou nejsou řešení, protože seniory dostávají do exekucí. Když máte 15-18 tisíc důchod a pečovatelské služby včetně jídla vás vyjdou na 30 až 40 tisíc, kde máte vzít peníze na život?

A tak jsem se rozhodl, že chci začít spojovat mladé a staré, byť je to možná bláhové, ale aby se se obnovila scelená a neodlidštěná rodina. Stáří, nemoci, smrt a rodina zkrátka patří k sobě a jedině péče rodiny, které věnoval svá mladší léta, je pro seniora správným řešením.

Když už jste mluvil o tom, jak se lidé v dnešní době ženou za penězi, vy byste mohl vyprávět naopak o tom, jaké je o všechno přijít, a to v souvislosti s pandemií koronaviru. Koneckonců jste na toto téma před časem mluvil i v České televizi…

Měl jsem firmu, kdy jsme dělali úklidy v bytech i pro jednotlivé společnosti. Fungovali jsme tím způsobem, že jsme se zeptali, na jak dlouho pojedou lidé pryč, jestli budou celý víkend mimo nebo si jen skočí na tři hodiny někam, a podle toho jsme nastoupili a kompletně uklidili byt na klíč – od podlah, přes kuchyňskou linku až třeba po okna. Skončilo to roky 2019-20, protože jsme hodně uklízeli školy. Ty se pozavíraly a my přišli o podnik.

Dále jsem byl léta someliér a to byla další příležitost, kterou jsem ztratil. Řadu let jsem zásoboval podniky, restaurace i třeba vietnamské večerky po celé Praze. Mohl bych jmenovat jednu restauraci po druhé, kterou ta opatření v covidové době zabila. Účinkoval jsem tehdy v pořadu paní Jílkové v České televizi, kde jsem byl představený jako zkrachovalý podnikatel, který přišel během jednoho roku o 30 podniků. Tím, jak se restaurace zavíraly, tak mně to zlomilo vaz.

A proto jste šel do politiky?

Já jsem chtěl hlavně něco dělat pro lidi. V roce 2020 jsme pomáhali živnostníkům a organizovali petiční stánky s hnutím Chcípl PES – s Jirkou Janečkem a Jakubem Olbertem.

Už mám za sebou kandidaturu do sněmovních voleb za Trikoloru, Svobodné a Soukromníky v roce 2021, ale nyní kandiduji za SPD na Praze 8. Komunální volby je něco, co je mi nejblíže, protože jsem i nejblíže konkrétním lidem.

Začal jsem malými věcmi, u kterých vím, že na ně stačím. Například jsem se na Praze 8 zasadil u příslušných lidí o to, aby se tu opravily rozbité chodníky, aby senioři, maminky s dětmi, ale i nevidomí nemuseli riskovat své zdraví. Teď mám cíl sehnat peníze na elektrický invalidní vozík pro člověka, který ve své nemoci čtyři roky loudí, aby se nad ním systém smiloval a ten vozík mu dal. Budu lobbovat za to, aby mu instituce vyhověly, nebo hledat jiné cesty, abych vozík pro dotyčnou rodinu získal, protože si nevědí rady a už jsou samozřejmě hodně unavení.

A rád bych těmito jednotlivostmi spojil mladé a staré, abychom začali zase táhnout za jeden provaz. Není například možné, aby se stavěly pečovatelské domy a rostly jako houby po dešti, když na to lidé nebudou mít hotovost. Je to možná marný pokus a boj s větrnými mlýny, ale zatím mám energie dost a chci to dělat, protože mě to naplňuje.

Spousta lidí sice říká, jak jsem bláhový, že utrácím svůj čas, ale když jsem vešel před ten barák a viděl opravené chodníky, nebo že padla na úrodnou půdu moje iniciativa s oplocením vybydleného domu na pražské Palmovce, cítil jsem se dobře.

Nebo kdybych třeba sehnal ten elektrický vozík… Pak mně to bude připadat, že jsem nežil marně, že jsem něco udělal a že si vzpomenou a řeknou: »Jo, Pavel Čermín, ten nám pomohl! Pavel Čermín se k nám dobře zachoval.« A možná si toho všimnou i jiní a budu moci dělat i větší věci a větší projekty.

Petr Kojzar

FOTO – autor a Facebook