Anketa iportaL24.cz: Je dělení na levici a pravici překonané? Co si myslí prezidenti, ministr či poslanci?

Je dělení na levici a pravici v dnešní době již překonané? Takovou anketní otázku jsme položili 10+1 osobnostem před více než dvěma lety. A protože uplynula nějaká voda v řekách a na tuto problematiku mají lidé různé názory, rozhodli jsme se navázat dalšími jedenácti respondenty. Ale odpovědí bude 11+1, protože se ctěným dovolením opakujeme názor exprezidenta Miloše Zemana, který do kontextu (a možná i do kontrastu) tak nějak samo sebou zapadá…

Miloš Zeman – třetí prezident České republiky

Podle mého názoru to není překonaný rozdíl a myslím si, že se vrátíme dříve nebo později k tomu schématu levice-pravice, které je koneckonců prověřeno staletími. To není žádná efemérní záležitost, na rozdíl od různých progresivistů, teoretiků, devadesáti devíti pohlaví a podobně. A důvod, proč to zatím neexistuje, je, že jak na levici, tak na pravici, bohužel, vymizely výrazné osobnosti, objevily se tam šedivé nuly a šedivým nulám je daleko příjemnější a přijatelnější tvrdit o sobě, že nejsou levicoví ani pravicoví, protože tím pádem se domnívají, že získají voliče z obou stran.

Václav Klaus – druhý prezident České republiky

Vaše otázka není anketní otázkou, je to jedno z vážných témat dnešní doby. Dělení na levici a pravici dnes platí, stejně jako platilo před sto lety nebo dvě stě lety. Nic překonaného na tom není a nemůže být, to jen levičáci se za svou levicovost stydí a byli by rádi, kdyby tak nebyli nálepkováni. Každý, kdo popírá dělení na levici a pravici, je levičák. K tomu se skoro nedá nic dodávat. Oni to sice budou karikovat jako zesměšňování tohoto problému, ale tak jednoduché to skutečně je. Že dnešní politici žádné výrazné názory toho či onoho směru nezastávají, je věc úplně jiná. Dnešní vláda je údajně pravicová, ale na Babišovi a na Okamurovi určitě nic pravicového není a nikdy nebylo. Macinka je možná ideově pravicový, ale politicky toho zatím moc pravicového neudělal. Je škoda, že není ministrem životního prostředí. Tam by se to dalo více demonstrovat. Jeho nominant na ministra nic pravicového nedělá.

Boris Šťastný – ministr pro sport, prevenci a zdraví (Motoristé sobě)

Dělení na pravici a levici rozhodně nepovažuji za překonané. Překonaná je podle mne spíš představa některých politiků minulosti, že právě oni jednou provždy definovali, co pravice a levice znamená, a že jejich následovníci už mohou pouze skládat zkoušku z ideologické čistoty. Dějiny ale neskončily s generací politiků devadesátých let.

Skutečný spor pravice a levice je podle mne mnohem praktičtější. Jde o to, zda více věříme svobodnému a odpovědnému člověku, nebo státu; zda chceme nižší daně, méně přerozdělování a regulací, nebo stále větší veřejný sektor, který rozhoduje za občana. A k tomu dnes přibyl také spor o míru svobody, zdravého rozumu a odpor proti progresivistickému sociálnímu inženýrství.

Pravice, ke které se hlásím, proto nepotřebuje ani samozvaného doživotního arbitra pravicovosti permanentně kopajícího do nové generace politiků, ani návrat kultu velkých politických osobností. Potřebuje odvahu dělat pravicovou politiku i za cenu koaličních kompromisů.

O tom, kdo je dnes pravicový a kdo politicky relevantní, totiž nerozhodují zásluhy z devadesátých let ani ostrost bonmotů, ale současné činy a nakonec samozřejmě voliči.

Ondřej Dostál – poslanec Evropského parlamentu (SD-SN)

Dělení na levici a pravici je stále aktuální, ale bohužel došlo ke zmatení pojmů. Dnešní strany, označované za »levici«, nezastupují zájmy pracujících, lidí tvořících hodnoty. Dnešní levice jsou progresivisté, aktivisti, co nikdy nepracovali, věční studenti, děcka bohatých rodičů z velkoměst. Jejich nápady pracujícím škodí, neboť jim zavírají fabriky hloupými regulacemi, zdražují jim životy a zatěžují je tisíci zbytečnými povinnostmi. V nejhorším případě je chtějí nahradit levnějšími pracovníky z řad migrantů. Proto lidé práce paradoxně volí »krajní pravici«, neboť zastání najdou spíše tam. To není chyba voličů, ale důsledek vymizení konzervativní levice, tvrdě hájící zájmy pracujících. Lidem nejde o nálepku, ale o obsah.

Zuzana Majerová – předsedkyně Trikolory a poslankyně

Dělení na pravici a levici zcela jistě překonané není, jen v poslední době trochu ustoupilo do pozadí, protože na politické mapě se objevilo i jiné dělení, v dnešní době možná důležitější, totiž globální versus národní.

Libor Vondráček – předseda Svobodných a poslanec

Ano, dělení stále platí. Levice chce stále velký stát, hodně moci pro politiky, vysoké daně, regulace a přerozdělování. Pravice chce zase malý stát, hodně svobody jednotlivce a nízké daně. Kdo to popírá, většinou jen zakrývá posun doleva. Problém dneška je ten, že ti, kteří vyhrávali volby s pravicovým programem, se už mnohokrát chovali levicově a často dokonce ještě levicověji než ti, které označují za levičáky. Lidé se tak logicky cítí zmatení z těchto pojmů a pochybují o existenci tohoto dělení.

Tomáš Doležal – poslanec (SPD)

Podle mě je současná debata často příliš zjednodušená a redukovaná pouze na ekonomickou politiku. Některé strany, především ODS, TOP 09 a někdy i lidovci, bývají označovány za jedinou skutečnou pravici. Z historického i politologického hlediska je ale takové pojetí nepřesné.

Pravice a levice není totéž co konzervatismus, liberalismus nebo socialismus. Já osobně proto dávám přednost dělení podle politických ideologií. Konzervatismus, liberalismus a socialismus představují tři základní ideové proudy, vedle nichž samozřejmě existují i další, například komunistické, zelené či nacionalistické směry.

Rozdělení na pravici a levici má v politické vědě své místo, ale musí se používat správně. Za typický prvek pravicového pohledu považuji důraz na konzervativní hodnoty, národ a národní suverenitu. Naopak levice je historicky více spojena s revolučními změnami a zpochybňováním tradičních hodnot.

Proto si myslím, že strana, která například prosazuje zrušení práva veta jednotlivých států v Evropské unii, nebo podporuje některé výrazné společenské změny, nemůže být automaticky označována za pravicovou jen podle svého postoje k daním nebo státním výdajům. Politické zařazení je zkrátka složitější a nelze ho redukovat pouze na ekonomickou osu.

Roman Roun – předseda KSČM

Dělení na pravici a levici rozhodně překonané není, protože jasně ukazuje, že levice stojí na straně pracujících, zatímco pravice hájí zájmy kapitálu. Nové kulturní konflikty tento základní ekonomický spor pouze překrývají, ale nijak neruší jeho trvalou platnost.

Jiří Nedvěd – předseda SOCDEM

Říkat, že je to překonané dělení, podle mě znamená tvrdit to, že je překonaná demokratická politika ve smyslu nástroje k řešení společenských konfliktů jako taková. Vidíme, kam tahle rozšířená představa vede: ke zbytnění středu, kde jsou tak nějak všichni, k pocitu, že vlastně žádná alternativa neexistuje, a k vyprázdnění politiky na soutěž o pouhou lepší administraci a souboj marketingových strategií. Myslím, že odtud pochází i velká část společenské frustrace a pocitu úpadku demokracie (volby už nemohou nic zásadně změnit). Návrat k ostřejšímu rozdělení na levici a pravici, byť třeba v odlišné podobě, než jak jsme byli zvyklí, je proto podstatný pro zachování životaschopné demokratické politiky. A levice tomu nejlíp pomůže, když v rámci své renesance nabídne odvážný a uvěřitelný transformativní program.

Milan Urban – předseda Klubu zastupitelů SPD hl. m. Prahy a kandidát na primátora

v současné době už dělení na levici a pravici není příliš aktuální, ano, protože se změnila celosvětová politika a vlastně všechno se dnes točí kolem různých globalistických cílů. S tím globalismem je spojený celosvětový bankovní kapitál, nadnárodní společnosti a podobné struktury. Vytvořily se paralelní struktury nejen proto, aby ovlivňovaly politiku, ale také proto, že pokud politici úplně nehrají podle jejich not, existují paralelní struktury, například různé nevládní organizace, tedy NGO, které podle tohoto pohledu hlídají a prosazují globalistickou agendu.

Já už proto dnes vidím politické dělení spíš mezi národně orientovanými, řekněme vlasteneckými stranami, a těmi, které jsou nějakým způsobem spojeny s globalismem. Protože právě obhajoba národních zájmů, kterou prosazují patriotické a různé vlastenecké strany, může mít samozřejmě prvky jak tradiční levice, tak i pravice. To původní dělení se tak podle mě postupně stírá a hlavní politický střet dnes vidím spíš jako boj mezi globalismem na jedné straně a prosazováním národních zájmů na straně druhé.

Štěpán Kotrba – publicista, politický analytik

V žádném případě to není překonaná dělící osa. Je to osa primárně ekonomická, usilující na levé straně o společností vnucenou sociální rovnost, uprostřed o větší či menší míru zásluhovosti, sociální spravedlnosti a rovnosti příležitostí. A na pravé straně o maximalizaci individuálního prospěchu.

Ale ta dělící rovina není sama. Své studenty jsem učil, že žijeme v politickém prostoru, definovaném minimálně třemi osami.

Druhou osou je řešení otázek kulturních – na jedné straně konzervativismus, až po uši vězící v schématech tradic, věrouk, rituálů a rodových či rasových schémat. Ve lpění na tradičních autoritách a morálních dogmatech. Uprostřed by měl být liberalismus uznávající jako prvotní a určující hodnotu svobodu rozhodnutí jednotlivce. Tím samozřejmě nemyslím Hegelovu »svobodu poznání nutnosti«… Na opačné straně pak vnímám progresivismus jako usilování o pokrok jako nepřetržitou změnu, aktivní a radikální přetváření společnosti.

Třetí rovinu vidím na jedné straně jako idealismus opírající se o víru v duchovní řád, který staví na první místo vědomí nebo ideje, ze kterých teprve vychází a organizuje se hmotný svět. Na jeho počátku je Slovo. Jeho opakem je kritický racionalismus, který odvíjí řád od existence nekonečna vesmíru a pravdivost idejí testuje praxí. Zastoupený například Karlem Popperem. Můžeme jej nazvat i materialismem elementárních částic… Na definici jeho počátku se neodvažuje nikdo, ale úsilí mnoha vědců k poznání směřuje.

Podružnou, čtvrtou osou může být osa společenské organizovanosti – na jedné straně kolektivismus upřednostňující zájmy a potřeby rodiny, komunity, obce, společnosti, jako například čínský konfucianismus. Na druhé individualismus, kladoucí na první místo nikým nesvázanou svobodu jednotlivce. Jeho extrémem je nepokryté sobectví Ayn Randové.

Jan Schneider – bezpečnostní analytik, publicista

Myslím si, že dělení na pravici a levici je důležité jen pro někoho, kdo chce vše špatné házet na levici a značkovat to (neo)marxismem – buď aby si zchladil žáhu (často to má příčinu v minulosti dotyčného, který se »namočil«, a nyní se toho chce teatrálně zbavit, přičemž se dostává do situace, že mu není co věřit, protože mu zřejmě nebylo co věřit ani kdysi), anebo se bojí Marxových myšlenek (podle mě zejména jeho analýzy vzniku a distribuce nadhodnoty, protože to je stále živá a velmi ostrá zbraň).

Pro mě je – a zde výslovně souhlasím s pohledem na svět, jak ho prezentuje spolek Svatopluk – zásadní rozdělení na neoliberály, progresivisty, aktivisty a podobné pošuky na straně jedné (k nimž patří jak někteří lidé, prohlašující se za levičáky, tak i někteří lidé, prohlašující se za pravičáky) – a na straně druhé důstojné a rozvážlivé konzervativce (k nimž patří jak někteří lidé, prohlašující se za levičáky, tak i někteří lidé, prohlašující se za pravičáky). Hlouběji bych ten rozdíl popsal ještě jako na jedné straně lidi, kteří mají plná mluvidla ideologie (»prázdné sudy nejvíce duní«), a na druhé straně lidi, kteří s velkou pokorou se snaží žít to, v co věří.

(pk)

KOLÁŽ – AI, FOTO – iportaL24.cz/Marcela Špičková, Facebook a archiv