Cesta do Ankary

Dal jsem si otázku, proč vlastně se kdo chce dostat do Ankary na summit NATO? Nejde přece jen o osobní spor několika ústavních činitelů a o jejich prezentaci navenek. Nebo ano? Nějak se v tom přestávám vyznávat, i když chápu, že osobní ego může hrát v kauze Summit také svou významnou roli.

Začněme s vládou. Musí do Turecka jet? Musí. Odpovídá za zahraniční politiku státu. Kdo ostatně jiný, když volby nedopadly pro Fialův kabinet a strany tehdejší koalice právě nejlépe? Prohráli je. Když někdo prohraje, uzná porážku a poučí se z ní. Snaží se pak o poněkud jinou politiku nebo chování a buď se stáhne do pozadí, anebo ho prostě jeho příznivci sami vymění. Tak to obyčejně bývá. V Česku je tomu jinak. Ti, co prohráli, jsou přesvědčeni, že to bylo jen nedopatřením – vždyť přece oni zabezpečili, že lidé žijí v nejlepší době. Mají dokonce svého prezidenta, vládnou Senátu a ústavní soudci prošli jejich sítem. Ale nechme je. Ti do Ankary nepojedou.

Vláda tedy má právo rozhodovat o naší budoucnosti. Alespoň na příští čtyři roky. V Ankaře se právě o ní bude jednat. Nejen o tom, že jsme nedosáhli dvou procent HDP na zbrojení. Válčit se musí, rozhodla Evropa, a tak se válčí anebo směle či nesměle podporuje zabíjení. Nejsou padesátá léta, mírové hnutí na rozdíl od té doby je slabé, a tak zbraně a zbrojaři, kteří je vyrábějí, dostanou zelenou. Tam i tam, bez rozdílu. Jenže lidé umírají. Na frontách i v zázemí. Co s tím? Nic? Ti mrtví už nepotřebují ani zbraně, ani náboje a nepřinášejí eura či dolary evropským a americkým akcionářům zbrojovek, práci do evropských, amerických a ruských zbrojovek. Co se tedy o ně starat?

Tam v Ankaře by ministři vedení premiérem měli obhájit dosavadní český postup. Kdo jiný než oni to může udělat? Zdá se však, že jsou tu komplikace.

Tam do Turecka chce také náš generální prezident. Má jiný názor než vláda. Už ho projevil. Zřejmě by už zítra odebral prostředky z jiných položek na armádu. Kde, nechť rozhodne vláda. Šetřit se musí. Tanky jsou důležitější než máslo, drony než rohlík do školy. Ostatně dnešní děcka nechtějí ke sváče pouhý rohlík. Jistě to znáte. Ale o to nejde. Takže, ještě jednou: šetřit se musí. Všude. S tím sice každý souhlasí, ale je tu dovětek: U nás nikoli. Nesmí se sáhnout na platy soudců a ústavních činitelů, na příspěvky kultuře, na rozpočet České televize a Českého rozhlasu, na neziskovky, na státní úředníky, na pomoc Ukrajině, na cesty politiků, na… Je hodně těch ‚na‘. Ostatních, včetně důchodců, sociální a zdravotní péče, škol a jejich personálu atd. se to ovšem netýká. Tam lze jistě ušetřit. Stačí vysvětlit, že kdybychom neměli letadla F-35, přistávaly by na Letišti Václava Havla ruské SU-57 (Felon) a po Václavském by si štrádovaly Armaty.

Proč však prezident chce za každou cenu také jet do Turecka? Dokonce jako šéf delegace. Je jistě více příčin, tedy při pohledu zvenčí.

Důvodem může být osobní ego. Jsem nejvyšší, jsem nevyšší, a kdo je víc!?! Bývají takoví lidé. Postižení velikášstvím nebo věřící v Prozřetelnost. Velikášem byl Napoleon. Navíc věřící ve svou válečnou genialitu. Přišel čas a z jeho geniality zbyl jen ostrov Svatá Halena. Ani ta Prozřetelnost nepomohla. Ten, co v ní věřil, skončil ještě hůř. Vlastně ani Pán Bůh si nikoho zvlášť nevyvolil. Zřejmě něčí ego také on nemá rád. Jinak by si svého favorita vybral a ten by byl novým Ježíšem. Musel by být čestný, lidský a morální. Bojím se, že mezi takové náš kandidát Prozřetelnosti nepatří.

Pak tu bude zřejmě jiný důvod, kvůli němuž náš generál generálů chce jet do Ankary. Bude se tam jednat o navýšení zbraní, o větších dodávkách munice, dronů a děl pro Ukrajinu. Bude se tu rýsovat velký kšeft. Prý, nemohu to ovšem potvrdit, pan hlavní principál Malé velké opyšské muziky, má své drápky v jedné zbrojařské firmě. Když ona bude víc vyrábět, bude i on mít víc dividend. Snad proto se nenechal zapsat mezi zaměstnance Hradu. Že by generál generálů zůstával mimo tento kšeft? Snad ano. Nemyslím, že by jinak finančně strádal.

Takže může jít o to pohlídat si případné investice. Ostatně nemusí jít jen o zbraně, ale také o rekonstrukci Ukrajiny. Na tom se také nechá vydělat. Jak? Nevím, ale aby to šlo, musí se být u toho.

Moc nevěřím, že by mu šlo jen o účast na summitu. Čuju v tom čertovo kopýtko. Krok k ústavnímu převratu, který na podzim zdůvodní Ústavní soud. Nyní jde jen o měření sil. Kdo z koho. Kdo bude mít lepší svaly a větší podporu u vyvolených. Prostě jde o zkoušku, co na to prostý český lid.

Ptáte se, proč to lidé neprohlédnou? Protože vše je baleno do exkluzívního papíru. Řádně zdůvodněno. Navenek jde o dodržování zákonů a zvyklostního práva. Trochu chamurappiovské zdůvodnění, není-liž pravda. Papír je ovšem moderní, euroatlantický. Scénář možná také pochází z Bruselu a podle zvyklostí soudil snad už Praotec Čech. To, že český Ústavní soud se také řídí zvyklostním právem, se po jeho rozhodnutí ve věci cesta do Ankary pro mne a nejen pro mne stalo novinkou. Možná, že brzy své rozsudky bude odvozovat od kartářky nebo od hlavní kněžky z českých Delf, tedy ze středočeského Bacína. Byla úspěšnější než ta delfská. Nepředpověděla zničení velké říše. Ostatně, proč také?

Změní se něco, jestliže náš generál v. v. pojede do Ankary? Málo. Velmi málo, a při tom hodně. Prolomí se dosavadní pojetí výkonu prezidentské funkce u nás. Stačí pak, aby Ústavní soud vzal na podzim podle přání generálova týmu – a vlastně také Bruselu – právo do svých rukou a udělal krok pro to, aby se moc začala přesouvat ze Strakovky do kanceláří na druhém nádvoří Pražského hradu. Pak zbyde jen krok k tomu, abychom ztratili korunu, předali rozhodující státní pravomoci Bruselu a začali lámat tzv. Benešovy dekrety třeba tím, že jižní Moravu předáme Lichtensteinům a kus té severní Řádu německých rytířů.

Takže: Hurá do Ankary.

Jaroslav Kojzar