Dneska vám hokejovou terminologií popíšu aktuální stav společnosti. Do listopadu 1989 jsme se Západem více méně hráli plichtu. Koncem listopadu 89 »rozhodčí« odpískali konec základní hrací doby a šlo se počínaje rokem 1990 do prodloužení. Náhlá smrt se mu říká. Když padne gól do jedné či druhé branky, je konec…
My ho celou dobu hrajeme v oslabení, anžto nám páni »sudí« permanentně vylučují »hráče« za nic a soupeř nám je úmyslně zraňuje – za nečinného přihlížení arbitrů. Není moc s kým hrát. Někteří naši hráči se dokonce nechávají vylučovat dobrovolně, jsouce podplaceni soupeřem. Bohužel.
Zatím u naší branky »jen« zvoní tyčky a břevna, což značí, že gólman byl již překonán. Pořád ještě se z toho nějak vyhrabeme a puk vyhodíme z třetiny. Ale pouze na zakázané uvolnění, takže vzápětí se znovu vhazuje v naší třetině a zas zvoní ty tyčky a ta břevna.
Náhlá smrt…
Ani v přihlížejícím publiku nemáme na růžích ustláno, neboť většina fandí soupeři. Nás odhodlaných do hry zůstalo pár – máme vyloučené a zraněné. Přesto bojujeme, nicméně jak dlouho vydržíme, toť otázka. Jednou totiž ta tyčka či to břevno již nezazvoní a rozvlní se síť. Co potom? Potom už nic. Spokojení diváci projeví ovace soupeři, vyjede rolba, vyžehlí led a správce zimáku naposledy zhasne. My si v kabině popláčeme, sbalíme výzbroj a brusle pověsíme na hřebík. Nebudeme proti komu hrát. Protože náhlá smrt…
Robert Fish