Nová pirátská poslankyně Katerina Demetrashvili vystupuje velmi sebevědomě a sebevědomě a bez pokory mluví také o svém otci, gruzínském snajpru na Ukrajině. V české historii je téma vztahu a odpovědnosti mezi dětmi a rodiči velmi silné a výsledkem společenské diskuse je závěr, že děti nejsou morálně, právně ani politicky odpovědné za své rodiče. Toto stanovisko plně sdílím, přičemž však vnímám sociálně psychologickou souvislost mezi oběma generacemi. Samozřejmě ani netuším, koho otec Kateriny Demetrashvili zabil a kolik mrtvých má na svědomí, vím však, že gruzínští ostřelovači mají významnou roli v nejmodernějších dějinách Ukrajiny.
Při stupňujícím násilí se v Kyjevě hledalo východisko v jednání, které proběhlo ve večerních a nočních hodinách 21. února 2014 za účasti prezidenta, vládních představitelů, opozičních stran a ministrů zahraničí Německa – Waltera Steinmeiera, Francie – Franka Erica Fourniera, a Polska – Radoslawa Sikorského. Výsledkem jednání byla podepsaná dohoda o vyřešení krize, podle níž se obě strany měly zdržet násilných akcí, vláda měla stáhnout policii Berkut před parlamentem a vládními budovami. Na podzim 2014 měly být na Ukrajině nové prezidentské volby a do té doby měly ustat protivládní demonstrace a měla být vytvořena vláda národní jednoty.
Následující den vláda stáhla Berkut před parlamentem, ale demonstranti okamžitě vtrhli do parlamentu. Televize vysílala záběry, jak demonstranti chodili po parlamentu s kalašnikovy. Na poslance vykonávali otevřený nátlak. Ostřelovači zabili desítky lidí, demonstranti násilím obsadili vládní čtvrť a parlament. Garanti noční dohody, ministři zahraničí Německa, Francie a Polska na násilné popření a zničení noční dohody nijak nereagovali.
O událostech na kyjevském náměstí odvysílala americká televize One America News v roce 2020 film »Ukrajinský podvod. Impeachment, Bidenovy peníze a masové vraždy«. (The Ukraine Hoax: Impeachment, Biden Cash, and Mass Murder).
Ve filmu vypovídá gruzínský ostřelovač (snajpr) Alexandr Rezavašvili, člen skupiny gruzínských ostřelovačů, kteří se od podzimu 2013 cvičili v Gruzii na zásah na Majdanu.Členové jednotek gruzínského prezidenta Michala Saakašviliho měli zkušenosti s potlačováním demonstrací, únosy a vraždami nepohodlných podnikatelů. Každý člen skupiny dostal dopředu 10 tisíc dolarů a dalších 50 tisíc jim bylo slíbeno po akci. Při výcviku byl neustále přítomen americký důstojník Brian Christopher Boyenger. Výcvik probíhal pod jeho kontrolou. Celou operaci od přesunu z Gruzie na Majdan spolu s americkým důstojníkem řídil pozdější poslanec ukrajinského parlamentu Sergej Pašinsky. Po rozkaze začali ostřelovači ostřelovat demonstranty i policisty Berkutu. Výsledkem bylo 49 mrtvých demonstrantů a 4 policisté. Některé zdroje uvádějí až přes sto mrtvých.
V době natáčení filmu ze 45 gruzínských ostřelovačů z Majdanu jich žilo již pouze 14. Proto se přeživší ostřelovač Alexandr Rezavašvili rozhodl ze strachu vypovídat. Zatímco na spuštění převratu stačil v Praze v roce 1989 fiktivní mrtvý Zifčák, pro převrat na Majdanu to bylo pro jistotu 49 skutečně mrtvých.
Kdyby garanti noční dohody představitelé států Evropské unie, ministři zahraničí Německa – Walter Steinmeier, Francie – Frank Eric Fournier, a Polska – Radoslaw Sikorský, splnili svou misi, pro kterou v Kyjevě byli, či kdyby nedovezli do Kyjeva gruzínské zabijáky, ukrajinská historie by se vyvíjela jinak a pravděpodobně by nebyla válka na Ukrajině a lidské civilizaci by nehrozilo atomové kataklyzma.
Nikdy jsem nezaznamenal od německého prezidenta Waltera Steinmeiera, polského místopředsedy vlády Radoslava Sikorského či Franka Erica Fourniera sebemenší projev sebereflexe přiznáním odpovědnosti za své selhání. Tato kauza ukazuje, jak zbyteční v lepším případě jsou politici, pokud rovnou nejsou paraziti a škůdci.
Nevím, zda otec Kateriny Demetrashvili byl mezi těmito gruzínskými snajpry na Mejdanu, považuji to však za málo pravděpodobné. Rozhodně však považuji za zrůdnou zálibu z bezpečné vzdálenosti ukájet svou morbidní potřebu zabíjet. Vznešené fráze o pomáhání proti agresorovi jsou pro mne nepřijatelným zdůvodněním pro patologickou zálibu, zvláště pokud tuto zálibu ukájím v cizí zemi a nepochybně za peníze. Namísto aby byl s rodinou a staral se o výchovu dcery, preferoval svou morbidní zálibu zabíjet lidi. S tím vším se Katerina Demetrashvili ztotožňuje. Za vrchol absurdity, překračující absurditu Kafkových románů, považuji, že tato poslankyně se snajperskou rodinnou tradicí chce ve Sněmovně založit podvýbor pro duševní zdraví. Chce snad do Česka importovat duševní zdraví a psychickou normalitu v podobě morbidní záliby v zabíjení?
Česká společnost je historicky velmi otevřená migrantům. Ve dvacátém století Československo přijalo vlnu migrantů nejdříve z Ruska a později z Německa. Řada migrantů znamenala pro českou společnost přínos. Pro mne to byl například nedávno zemřelý prof. Milan Nakonečný, vynikající psycholog a odborník na hermetizmus, který své znalosti přenášel na několik generací jako pedagog i řadou skvělých publikací.
Ne všichni migranti jsou však přínosem, řada z nich agresivitou, militarizmem a primitivní etnickou a rasovou nenávistí jsou pro českou společnost zátěží, jako Džamila Stehlíková, Mitrofanov či Romancov. Obávám se, že Katerina Demetrashvili bude patřit spíše do této skupiny.
Petr Sak
Diskuze je uzavřena.