Máme se zavázat za dluh Ukrajiny. Každá země, každý stát. Prostě členské státy Evropské unie. Když však, selský rozum mi říká, za někoho ručím, musím vědět, že nejen může jednou dluh splácet, ale že je mně nějak blízkým. Za zcela cizího člověka bych přece ručit svým majetkem nebo penězi, což je také majetek, nemohl. Pokud ano, byl bych hazardér. Vím ovšem, že můj selský rozum nemá na rozum bruselský. Ten myslí jinak, než ten můj od Vltavy, Labe a Zlonického potoka.
A představte si, že Andrej Babiš, nevolil jsem ho, ale toto mu schvaluji, ve videu na síti X prohlásil, že Evropská unie by měla najít jiné způsoby financování Ukrajiny, než prosazuje, a že Česko nemá peníze pro jiné státy a tudíž za nic nemůže ručit. To ovšem zvedlo adrenalin mezi odstupujícími politiky. Ti se přece se srdcem na dlani dělili o dary naší země. Proč ne, když šlo o to srdce a nikoli o jejich osobní majetek! A tak jsme dosud pomáhali a stále zřejmě pomáháme, rozdělili se o naše zbraně, medikamenty, dodali mnoho nábojů, které umožní, aby rychleji rostla ukrajinská pšenice, protože lépe než pluhy přeryjí tamní půdu, přijali statisíce utečenců, kteří sice ne všichni ztratili střechu nad hlavou, ale zato všichni si přišli pro výpomoc a jsou ošetřováni zdarma. To všechno od nás byl čin hodný ceny Nobela. Sice jsme jeden čas měli nejvyšší inflaci v Evropě a některé léky občas nebyly v nabídce lékáren, také bojujeme s nedostatkem prostředků na leccos, co by bylo potřebné, ale vše byl náš příspěvek k právu, celistvosti a svobodě na Ukrajině. Stále jde ovšem, podle odstupujících členů vlády, o věc srdce.
Andrej Babiš svým vystoupením na síti Xukázal, že srdce není jeho pravé ořechové. Tedy podle médií a jediných demokratů. Myslet jen na svou vlastní polívčičku je přece čistý provincionalismus, neschopnost dohlédnout dál než za Šumavu, a znamená oddělit nás od hlavních sil Evropy. Těmto silám jde přece o sjednocenou Evropu, o kontinent vedený trojhvězdím Německo, Francie, Anglie, jež v historii vždy bylo zárukou míru. Po celé moderní evropské dějiny se zmíněné země přetahovaly o to, kdo bude mít na kontinentu větší vliv. Občas vadívalo Rusko. Byl čas Švédů, čas německých států, čas habsburského soustátí, čas Francie a Anglie, či paňstwa polskiego. Také ruská říše tu byla. Feudální, občinová, jednotná a přitom rozdrobená. Z ní se zrodil Sovětský svaz, jenž od počátku musel být ve střehu. Po ruském území a bohatství Uralu, Ukrajiny, Běloruska, či naftových nalezišť při Bílém moři, sahal kdekdo. Britové, Francouzi, Němci, Poláci, bílé, modré a jiné divize, Brusel. Jen Česko v tomto souhrnu chybělo, i když také ono se zapsalo do kroniky Sibiře. To ovšem byla epizoda a zavinily ji obě strany.
Také současná válka na východě je vlastně jenom pokračováním toho, co bylo v minulém století. Tady jsme ovšem nezůstali pozadu. Namísto míru, jednání zainteresovaných, mezi nimiž vlastně ani nejsme, podporujeme válku, tedy minulá vláda, a jsme schopni obětovat cokoli. I Česko. Jeho zájmy. Naši budoucnost, protože válka budoucností není a peníze na válku jen prodlužují další utrpení tam na východě a nám ubírají to, co bychom mohli využít jinak, kdyby té války nebylo.
Nemohu za to, ale Andrej Babiš myslící jako chytrá horákyně má pravdu. Ta válka není naše a prostředky, které na ni dáváme, nebo za něž chceme ručit a vlastně také ve skutečnosti dáváme, to také není v zájmu naší vlasti. O srdci při tom nemůže být řeč.
Jaroslav Kojzar