Manévry v Karibiku

Karibik, tento záliv oddělený celou frontou ostrůvků a ostrovů od svého mateřského Atlantiku se najednou z moře klidu stal shromaždištěm válečných lodí a tudíž nebezpečným koutem světa. Trump, jak je jeho zvykem, vyřkl nové nároky, které na rozdíl od těch původních, které inzeroval po svém nástupu, začal zřejmě naplňovat. Připomínám ty staré: Připojení Kanady a Grónska k USA. Že by od těch ustoupil? Nikoli. Jen zatím odsunul. V Karibiku jde o něco jiného – o venezuelskou naftu, svébytnost Kuby a Nikaraguy. Zatím lodě, včetně té superletadlové, se usídlují v téměř pobřežních vodách Venezuely a ničí ze vzduchu plavidla, která jeho generálové pokládají za drogová.

Jsou drogová? Nikdo neví. Jen to, že z drogových kartelů, s nimiž marně bojují jiho a středoamerické vlády, stále drogy proudí do Spojených států. Že by to bylo především z Venezuely, je jen záminka. Tam totiž naftové americké kartely nemají poslední slovo, vládne tu levicový režim, který dokonce spolupracuje s Čínou, Ruskem, Brazílií a má sympatie vládnoucích kruhů v Mexiku, Uruguayi, Kolumbii, i když ta má problémy s venezuelskými emigranty, kteří vyslyšeli volání Washingtonu, že zliberalizují-li venezuelský systém, budou mít všeho dost. Všeho. I nezaměstnanosti a chudoby tak zužujících Latinskou Ameriku.

V té válce neválce jsou už první mrtví. Jsou z loděk, které si dovolily někam plout a objevili je američtí stopaři. Diskutovaným je v té souvislosti rozkaz admirála Franka Bradleyho, který dva přeživší z jednoho potopeného plavidla nechal rozstřílet. Vskutku humanista! Stejný jako dávní piráti z Karibiku, kteří nebrali zajatce. Kongresmany to rozčílilo. Trest ho však nečekal. Ostatně ani Morgana, jenž v 17. století brázdil a potápěl v Karibiku loď za lodí a pak se svými bukanýry zpacifikoval město Panama, jež bylo ve španělských rukou, tak, že na místě nezůstal kámen na kameni a živé jsi tam nenalezl. Pointou je, že anglický král z něj udělal guvernéra dobitého území. A Bradley? Možná byl pokárán nebo mu bylo doporučeno, aby příště při podobné akci nechal vypnout kamery na letadlech, a bylo mu zároveň přislíbeno po skončení mise v Karibiku lukrativní místo ve společnosti ExxonMobil nebo někde jinde.

Ve čtvrtek večer pirátské jednání USA vyvrcholilo, když američtí výsadkáři zabavili tanker s venezuelskou ropou. Zloděje nikdo nepotrestá. Svět totiž mlčí.

Jde mně však o samotnou Venezuelu. Její nafta jí přináší mnoho dobrého pro sociálně slabé vrstvy. Kdyby neexistovaly sankce ze strany USA, žilo by se zde krásně. Obchod s ropou by lidem zajistil slušnou životní úroveň. Americké sankce však, stejně jako Kubě a Nicaraguy, neumožňují plnit všechny záměry svých vlád. Když se ovšem zjistilo, že právě ve Venezuele se zřejmě nacházejí dosud neexploatovaná veliká, snad největší na světě, ložiska ropy, dostaly naftové americké kartely nový podnět ke svržení zdejší vlády. Už nestačí ukradené prostředky z britských bank, jež anglická vláda převedla na samozvaného a západem podporovaného Juana Guaidó, jenž se sám z kolumbijského exilu prohlásil prezidentem, a jeho podpora. Jenže současný skutečný prezident Maduro je stále v Caracasu a kolem něj jsou statisíce jeho stoupenců, těch, které zdejší režim pozvedl k lidství. Ale říkejte prezidentům těch různých amerických Oil Company, že mají přednost na ropu z venezuelských nalezišť, před voliči současného režimu! Ti Venezuelané to nepochopí.

U břehů Venezuely je soustředěna nebývalá vojenská síla. Americký prezident už vyhlásil, že jeho vojska vstoupí v dohledné době do země. Možná, že blufoval, hraje přece poker, možná, že se jen pokusil znejistit venezuelské státní vedení. Dokonce už velkopansky vyhlásil čisté nebe nad Venezuelou. Žádné venezuelské letadlo by podle toho nemělo vzletět. Vzlétají však, chtějí bránit svou vlast. Trump zároveň dal ultimátum současnému prezidentovi. Má prý odejít ze země a nic se mu pak nestane. Jestliže neodejde? On totiž nemíní odejít. Co bude pak? Letadla USA budou bombardovat venezuelská města? Madura čeká osud Kaddáfiho či Anvara as Sadata? A Venezuelu osud Chile z roku 1973? Byl hodně krvavý a stezky vedly k americké ambasádě.

Po leteckých náletech se námořní pěchota USA vrhne na Venezuelu? Zdejší armáda je však jinak vycvičená a vlastenecká, než ta, s níž dosud Američané v nedávné době bojovali. S Irákem a jeho rovinatou krajinou zdejší kraj nemá nic společného. Vedlejší Kolumbie ví, co znamená válka v neprostupných lesích a horách, kde se vyzná málokdo. Kolumbijský prezident, bývalý člen gerily Gustavo Petro, ví o tom své.

Kolik mrtvých si opět připíší na pažby svých zbraní, pokud Trumpův rozkaz bude uskutečněn, američtí vojáci? Kolik mrtvých to bude stát Venezuelu? Granada byl malý málo vyzbrojený ostrov, na něj bylo možné poslat námořní pěchotu a postřílet levicové vůdce země. Pak jen dohlížet zpoza amerických samopalů, aby náhodou nevyrostli noví. Panama se pokusila vzít do svých rukou průplav mezi oceány. Dokonce Státy podepsaly s prezidentem generálem Omarem Torrijosem takovou dohodu (smlouva Carter-Torrijos). Jenže nevyhovovala americkým naftařům. Torrijos se za podivných okolností zřítil s letadlem a jeho nástupce, generál Noriega, se pokusil průplav skutečně zpanamizovat. Následovala podivná obvinění z pašování drog, spolupráce s Kubou, špionáž, jež ho dovedla navždycky do vězení, a američtí pěšáci rychle obsadili zemi a nedávno Trump dokonce jeho amerikanizaci dokonal.

Venezuela je jiná. Na moři lze vraždit a tvrdit, že šlo o drogová plavidla. Ale ve státě s třiceti miliony obyvatel, větším osmkrát než je Česká republika, je možné chovat se, jako by byl kolonií? V zemi větší než Afghánistán? Tam pod Hindúkušem Američané a jejich spojenci válku prohráli, stejně jako ve vietnamské džungli. Myslí si, že v příkaribských pralesích tomu bude jinak? Kolik tisíc Američanů a desetitisíců Venezuelanů bude muset zemřít, aby byly spokojeny rodiny naftařů Bushů, Rockfellerů a Mellonů? Kolik Venezuelanů bude třeba zabít, aby se María Corina Machadová, jíž dokonce udělili Nobelovu cenu, mohla projít po červeném koberci?

Co svět? Co Evropa? Mlčí a mlčí. Proč by se angažovala? Maduro není její kamarád. Ten kope za jiné mužstvo. Jestliže on a tisíce Venezuelanů zahynou v kouři a hrůzách války, není důležité. Vždyť Karibské moře je přece rybník Spojených států a stále platí Monroova doktrina: Amerika Američanům. Jen ji bylo nutné oprášit a tak se v zájmu naftobaronů oprašuje. Stále je platné, že »už dávno nevládne lidem a světu ten, kdo má největší armádu, nejlepší děla a nejvíce letadel, nýbrž ovládá je ten, kdo ovládl naftu. Co může dnes dělat nejlepší vojevůdce, odmítne-li pan Collins dodat naftu?« (Bruno Traven: Bílá růže, Collins – postava naftového bosse z této knihy).

Proto ty manévry u venezuelského pobřeží. Páni Collinsové potřebují další těžní věže a ve Venezuele je mnoho nalezišť. Jen je vše kryto věčnou lží o drogách a nesvobodě. A Evropa? Ta takové zdůvodnění chápe. Ostatně ve své historii by mnohé státy o podobných přístupech mohly psát anály, byť jim tehdy nemuselo jít jen o naftu, ale třeba o zlato, stříbro, brilianty, strategické místo a třeba o otroky. Je to tak, dámy a pánové z Anglie, Francie, Německa, Španělska, Portugalska, Nizozemí, Belgie, Itálie, Dánska…

Jaroslav Kojzar