Výstavba bytů v Praze je prakticky zastavená. Piráti svého času slibovali dvacet tisíc bytů – a to nebylo dávno.
Z kraje roku 2023 se konala diskuse ve Slovenském domě na téma bydlení, kde vystoupil radní Adam Zábranský. Ten mluvil o připravené koncepci výstavby pod vedením Pirátů. Na můj přímý dotaz, kolik sociálních bytů se tedy za toto volební období skutečně postaví, odpověděl: »Když to půjde dobře, tak dvě stě až tři sta.«
Realita tedy je, že původní slib dvaceti tisíc bytů se smrskl na dvě až tři stovky. V rámci kampaně se budeme ptát, kolik bytů skutečně za ty čtyři roky vzniklo. Dnes jsme stále v nižších stovkách.
Kde je problém? Nejen legislativa
Často se říká, že za problémy může ministr Bartoš – kvůli nepovedené legislativě a digitalizaci stavebního řízení. Jenže problém není jen ve stavebním zákoně. Jde i o samotný průběh výstavby a schvalovacích procesů. Změny územního plánu trvají běžně 10 až 15 let. Stavební povolení také není otázka měsíců, ale let.
Jako architekt se v plánování v Česku pohybuji přes 25 let. Zažil jsem několik novelizací stavebního zákona. Vždy se tvrdilo, že nový zákon věci zjednoduší. Ve skutečnosti se systém pokaždé zkomplikoval a zpomalil. Digitalizace to teď ještě více zamotala.
Příklad z praxe
Například jsme nedávno podávali dokumentaci ke stavebnímu povolení digitálně. Budova je postavená, zkolaudovaná, vše bylo schváleno. Ale při dodatečných úpravách – kdy třeba část obchodního centra navrhuje jiný architekt – vzniká problém. Digitální systém nepřijme dokumentaci, pokud je elektronický podpis jiného architekta než původního. Ten to musí odsouhlasit.
Taková banalita pak výrazně zbrzdí celý proces. U velkých objektů, kde běžně spolupracuje více architektů, je to vážný problém. Celý systém je technicky nedomyšlený.
Demokracie vs. realita
Dalším tématem je participace. Demokracie je důležitá, ale otázka zní: pomáhá aktuální systém participace věci posouvat, nebo ji spíše brzdí?
Jsem členem komise Rady hl. m. Prahy pro metropolitní plán a často tam deklaruji, že stavíme příliš řídce a nízko a nevyužíváme racionálně a efektivně území města. Pamatuji si ještě dobu, kdy se uvažovalo o výškových budovách v Bubnech-Zátorech. Studie, včetně těch od UNESCO, označovaly tuto oblast za vhodnou pro mrakodrapy. Nakonec se výškovost v rámci veřejné diskuze opět snížila.
Při projednávání mi jeden člen koalice řekl: »Museli jsme snížit o dvě až tři patra.« A když se ptám proč, odpověď zní: »Ani se neptejte.« V mnoha případech sahají tyto limity až do dob, kdy se měnily územní plány a výška byla součástí vyjednávání – například kvůli ceně pozemků. Někdy šlo prostě o kompromis s developerem. Výsledkem je, že rozvoj města je takto účelově omezován.
Více domů, více betonu
Další zásadní otázka: jak výstavba ovlivňuje životní prostředí? Mnoho aktivistů se ohání ochranou přírody a klimatu, ale když se zamyslíme, tak čím víc stavíme nízkopodlažních domů, tím více zabíráme půdy. Navíc vzniká více střech, více chodníků, více komunikací – a tedy více zabetonovaných ploch, které zvyšují teplotu ve městech.
Když místo čtyř pětipodlažních domů postavíte jeden větší patnáctipodlažní, zabíráte méně půdy a vytváříte méně zpevněných ploch. Paradoxně tedy ekologicky udržitelnější varianta je stavět výškově. Jenže nikdo si dnes netroufne to říct veřejně.
Selhání urbanismu: Praha jako ostrov
Kdyby se Praha rozhodla stavět do výšky a zahušťovat zástavbu, nemuseli bychom dnes řešit sídliště rozlézající se za hranice města. Město zaspalo. A urbanisté dlouhá léta razili teorii, že Praha má být ostrovem obklopeným volnou krajinou.
Já bydlím na jihu Prahy, v Šeberově, v oblasti vilové zástavby. Ale když přejdete přes hranici do Jesenice, Zdiměřic nebo Kocandy, začíná obrovská výstavba. Desítky a stovky rodinných domů, nízkopodlažních bytovek. Ráno se tam tvoří kolony, auta stojí už od Klokotské a všechno se valí do Prahy a na D1, která je naprosto zahlcená.
Absence koordinace
Už před více jak dvaceti lety jsem jako zastupitel navrhoval, aby se výbor pro územní rozvoj Prahy scházel s výborem pro územní rozvoj Středočeského kraje. Nestalo se nic. A tak se nikdy nepřemýšlelo v širších souvislostech aglomerace. Výsledkem je chaos. Technická infrastruktura se prodlužuje, náklady rostou – výstavba i údržba vodovodů, kanalizace, plynovodů, rozvodů elektřiny. I toto přispělo k rostoucím účtům za energie a narůstajícímu podílu distribuční složky.
Kde stavět do výšky?
Nedávno Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR) zveřejnil aktualizovanou studii »Prognóza obyvatel a veřejné vybavenosti 2024 2050«. Podle ní má v Praze přibýt počet obyvatel až na hodnotu 1,9 milionu – tedy skoro o polovinu víc než dnes. A já se ptám: Kde ti lidé budou bydlet? Kam budou jezdit? Kde budou pracovat? Kde budou stát nové školy, školky? Zácpy máme už teď. A 20 let uteče jako voda.
Já sám se dlouhodobě pohybuji v mezinárodním prostředí – žil jsem roky v Emirátech, podílel se na projektech v zemích kolem Perského zálivu, kreslil projekty v Indii. Právě jsem se vrátil z Koreje a Japonska. Tam je výstavba velmi zahuštěná a v Koreji i hodně vysoká. Tak je to i v metropolích celé jižní Asie a rovněž v nových městech po celé Číně. Stejně tak v předních evropských metropolích jdou nové projekty do výšky. Vysoká zástavba dává smysl – obzvlášť u dopravních uzlů MHD.
Na Praze 9 máme brownfieldy napojené na metro: Kolbenova, Českomoravská, Vysočanská. Rovněž tak na Praze 11 kolem stanic Roztyly, Chodov, Opatov, Háje. Tady by výšková výstavba dávala smysl. Diskutabilní je Smíchov, kvůli blízkosti Malé Strany a Hradčan. Ale Bubny-Zátory jsou ideální lokalita. Letňany, okraje Prahy – tam všude by mohla vyrůst nová městská čtvrť s odpovídající infrastrukturou.
Pokud má Praha přijmout 500 tisíc lidí navíc, nestačí si dělat hezké studie a obrázky. Musíme jednat. Jinak tu v roce 2050 budeme řešit ještě horší dopravní kolaps, zoufalý nedostatek bytů a přetíženou infrastrukturu.
Milan Urban, předseda Klubu zastupitelů SPD hl. m. Prahy
Diskuze je uzavřena.