Nemám rád žádný fundamentalismus, zvláště pak ten, který má náboženské kořeny. Ve světě vysokého poznání! Nikoli ve středověku, kdy se přeli, zda se naše Země vůbec otáčí a obecně se věřilo na zázraky. Také dnes bychom takové zaujatce našli, zvláště pak v zemích na východě Středozemního moře. Tam, jak se říkávalo, stále ještě žena je nejdůležitějším tvorem po člověku. Prý tato slova vyslovil Fiedrich Nietsche. Myslím ovšem, že jde o pomluvu. Člověk jako on totiž nemohl být hlupák.
Ale oprosťte se od ideologií. Také náboženství je totiž ideologie a kdysi přesně definovalo rozdělení povinností v rodech a rodinách. To bylo ovšem kdysi a doba, pokud by nebyli kněží, a to myslím bez ohledu na náboženství, by dávno již z mysli vymazala náboženská dogmata. Berme to však tak, že jsou země a kultury, které u těchto témat stále vytrvávají. Takový je i dnešní Írán a vlastně, byť nikoli tak fundamentální, dnešní Izrael. Když pak tyto dvě ideologie, které se už dlouho nesnesou, střetnou, létají třísky. Jeden ovšem musí začít válčit. Tentokrát začal Izrael. A zdůvodnění? Je zástupné, i když mu třeba tzv. demokratický svět tleská.
Ale k věci. Rozpor ideologií ponechme stranou. Vzletná slova o vzájemném zničení nás sice mohla vzrušovat, ale stále nebyla hrozbou. Mnohé si člověk řekne v rozpoložení či v rozčilení, při tom nejde zabíjet. U států je to stejné. Ublížit je jinou kategorií, ta přetrvává, a tak si ubližujeme. Právem či neprávem. Kdo je později vůbec schopen říci, kde byl začátek?
A jsme u posledního tématu blízkovýchodního sporu. Jde v něm jen o atomový program Íránu nebo i o naftu? Kdo ví! Kdo chce věřit, ať věří. Ve hře je, jak se zdá, libyjský scénář. Svrhnout, i když třeba za úplného zdevastování Íránu, bigotní náboženský režim a nastolit tzv. demokratický. Je to však cesta k pokroku? Je vždy pokrokem to, co my pokrokem nazýváme? Tedy v zemi s jiným fundamentem, s jiným historickým vývojem. Neodvážím se proto odpovědět. I když osobně podřízenosti žen nefandím a nikdy fandit nemohu. Musím se totiž vždycky zeptat, zda jsme před první světovou válkou byli jiní, tedy my ve středu Evropy, dokonce Švýcaři až po 2. světové, když jsme ženě upírali volební právo, ženy-učitelky se nesměly vdávat a ani studovat na pražských vysokých školách? V některých zemích na východě je tomu tak dosud.
Problém na Blízkém východě má být vyřešen jednáním. Nejde totiž jen o ten izraelsko-íránský. Trump se pokusil jednat a skutečně se jednalo. Dnes se už nejedná. Rakety a bomby z letadel narušily možné další rozhovory a pravděpodobný pozitivní výsledek. Mrtví přitom přibývají. Nejen vojáci, ale především civilisté.
Úterní prohlášení povzneslo střet ještě na vyšší stupeň. Prezident Trump najednou změnil stanovisko. Svěřil se svým poradců a přes ně světu, že se také Američané pravděpodobně účastní války. Na straně Izraele. To znamená zvýšenou intenzitu vraždění. Je to však cesta, jak přinést na Blízký východ mír? Cesta dohody? A co my v Evropě? My budeme chráněni před muslimským radikalismem, protože když Írán prohraje, zůstanou mstitelé, kteří se budou mstít všem, kteří se postavili na stranu Izraele? Ti fundamentalisté zůstanou, i když vládnout pod kuratelou vítězů bude tzv. demokratická vláda. Budou žít v skrytu a zaútočí, když to nikdo nebude čekat. Budou se cítit v právu, protože útokem Izraele a jejích podporovatelů byla porušena Charta OSN. A my v Evropě se budeme jen divit a divit a sčítat těžké rány.
To všechno ovšem v případě, kdy se polnice války nerozšíří dál a dál a nevtáhne do sebe další a další státy.
Jiří Vábr
Diskuze je uzavřena.