Je zvláštní, jak lidská paměť funguje – selektivně, účelově a především velmi krátkodobě. Jen hrstka zasvěcených si dnes ještě vybaví, že česká politická legenda, veteránka sarajevského atentátu, knihomolka (nebo zkrachovalá knihovnice) s lehce přepjatým étosem a morálním kompasem, který se točí jako větrník v průvanu, paní Mirka Milka Němcová, byla v roce 2023 tak pohoršena papežem Františkem a jeho výroky, že by mu snad nejraději hodila po hlavě celou Bibli. A kdyby nebyla tak slušná – nebo možná kdyby to nebylo v televizi – možná by ji rovnou zapálila.
Ano, je to ta samá Mirka Němcová, která v roce 1997 se svatou pravicovou vervou kopala do zad Klausiánskému liberálnímu pragmatismu a stávala se tváří revolty známé jako sarajevský atentát. Už tehdy bylo jasné, že tahle dáma si servítky brát nebude. Pravda a láska byly zbraně ostré, někdy se jimi trefovalo do vlastních řad, ale hlavně – byly vždy na té správné straně dějin. A když dnes na fotografiích z parlamentu vidíme její rozhořčený výraz, je jasné, že morální hněv je její životní nastavení.
Ale zpět k papežovi. Chudák František. Ten si totiž v roce 2023 (a posléze i v následujících letech, než v roce 2025 zemřel) dovolil tu neodpustitelnou věc – projevil lidskost a složitost současného světa. Odvážil se vyslovit, že válka na Ukrajině není jen černobílá, že v ní umírají lidé na obou stranách a že je třeba usilovat o mír (o mír na celém světě). A to byl konec. V očích Němcové se z něj stal morální kolaborant, ba přímo agent moskevské tmy v bílém. Nezachránila ho ani funkce nejvyššího pastýře katolické církve, ani úcta věřících. U Mirky prostě skončil, když se o něm hanlivě vyjadřovala na sociální síti X. Věci totiž nejsou složité, věci jsou jednoduché – dobro, zlo, konec. A kdo tápe, ten je nepřítel v očích Mirky Němcové.
Tento černobílý pohled ostatně nejlépe ilustruje další ikonický moment z května roku 2025, který by neměl zapadnout. V přímém přenosu Otázek Václava Moravce, za účasti celé národem sledované nedělní kavárny, sáhla Mirka Němcová s teatrálním odporem na knihu »Fialovy pohádky«, kterou jí chvíli před tím věnovala předsedkyně KSČM Kateřina Konečná, aby ji vzápětí demonstrativně hodila po studiu se slovy, která měla působit jako poslední soud: »Tak a je to!« Někteří diváci se tehdy lekli, že se jedná o pokus o státní převrat – jiní byli zklamáni, že kniha nebyla zapálená. Její gesto však zůstalo: literární ortel nad všemi, kteří se (ne)dostatečně vztekají nad kremelskou agresí na Ukrajině. V očích Němcové totiž »umírněnost a hledání míru« není ctnost, ale zrada.
Jistě, nelze jí upřít konzistenci – vždy byla ideově pevná jako betonová stěna bunkru. Ale možná právě proto by dnes nebylo od věci se zamyslet, jestli onen morální zápal, který tak ochotně pálí mosty i knihy (alespoň v duchu), není přece jen trochu… přepálený?
Dnes už se o Mirce Milce mluví málo, byť sedí v Havlově komoře coby senátorka za Prahu, protože by jí v rodném Žďáru nad Sázavou nezvolili. Veřejný prostor zaplnili jiní bojovníci, často bez jakékoli historické zkušenosti, zato s výkonným profilem na Instagramu. Jako například STANuše Nerudová, která o prvenství v hlouposti soupeří právě s Mirkou Němcovou. A přece, když se zadíváme zpět, nelze než s určitou nostalgií vzpomenout, jak Mirka Milka Němcová zuřivě bránila svět před papežem, který si dovolil říct, že válka není dobrá věc. Skutečná hrdinka naší doby. Možná poslední, která ještě zná všechna písmena z Bible – i když by ji dnes už možná raději přepsala.
Koneckonců, co je pár tisíc let starý text proti aktuálnímu geopolitickému rozhořčení? A co je pár kapitol proti spravedlivému hněvu Mirky Němcové? Určitě to, že je nutné těmto věcem říci jasné STAČILO!.
Jan Klán
Diskuze je uzavřena.