Už jste se s tím možná také setkali, zejména v zimě nebo na jaře. Modrošedé kuličky nebo čárky ležící v divných seskupeních na povrchu země, na tlejícím opadu, na loužích či dokonce roztroušeně na povrchu sněhu. Když se podíváme z blízka, uvidíme, že se jedná o malé cca 1 mm velké živočichy, kteří dokonce poměrně výrazně skákají. Jsou to zástupci chvostoskoků drobných členovců ze skupiny šestinohých (Hexapoda), jsou tedy velmi blízcí příbuzní pravého hmyzu (Insecta).
Chvostoskoků je na světě velké množství druhů, udává se více než 9 000. I umás jich žije více než 400 druhů. Patří mezi šestinohé a představují starobylou bazální skupinu blízkou hmyzu v širokém slova smyslu. Velká část z nich má na zadečku velmi zajímavý útvar (zvaný též furka), který slouží právě ke skákání. Jejich hlavním znakem (a synapomorfií) je unikátní skákací aparát a ventrální tubus na zadečku – collophor, jehož účel je plnit celou řadu funkcí: od příjmu vody, přes vylučování a vůbec osmoregulaci až po dýchání. Chvostoskoci žijí v půdě, na povrchu půdy, v humusu, opadu, na povrchu kůry, mechů a dalších rostlin, někdy i na vodní hladině, či sněhu a ledu. Některé druhy se živí tlejícími rostlinami, živočichy, exkrementy, houbami, řasami, půdními mikroorganismy, některé jsou dravé. Žijí ve vlhkých místech všude kolem nás, nejvíce si jich ale všimneme právě na konci zimy či na jaře.
Chvostoskoci mají kousací ústní ústrojí uložené uvnitř hlavy a čtyřčlánková tykadla, jejichž všechny články jsou vybaveny vlastní svalovinou. Oči u chvostoskoků buďto chybějí (zejména půdní druhy), nebo jsou reprezentovány osmi samostatnými ommatidii. Hruď je buď srostlá (skupina srostločlenky), nebo článkovaná (skupina volnočlenky). Zadeček má šest článků. Na prvním z nich se nachází ventrální tubus collophor. Na zadečku se rovněž nachází skákací aparát, tvořený skákací vidlicí – furcou a záchytkou – retinaculem. V klidovém stavu je furca držena retinaculem, po jeho uvolnění se vymrští a katapultuje živočicha do výše. U půdních chvostoskoků však skákací aparát často chybí.
Chvostoskoci jsou kosmopolitní živočichové odolní vůči výkyvům podmínek prostředí. Žijí v půdě, humusu, v opadu, na povrchu půdy, někdy i na vodní hladině, na firnových polích či okrajích ledovců. Nacházíme je u nás často na sněhu či v listovém opadu. Pro jejich život je důležitá vlhkost. Potravní spektrum chvostoskoků je pestré, přičemž většina se živí saprofágně. Živí se rozloženým opadem, řasami, houbami, detritem nebo pylem. Někteří jsou predátoři a živí se půdními živočichy. Někteří mohou být považováni za škůdce stopkovýtrusných hub (např. žampiónů v pěstírnách). Chvostoskoci jsou významní půdotvorní činitelé. Jsou významnou složkou (půdní fauny – edafonu). V málo narušených půdách dosahují počtu až 200 000 jedinců na metr čtvereční. Významně ovlivňují společenstva půdních mikroorganismů, zejména hub, a to nejen jejich konzumací, ale i roznášením spor. Udržují diverzitu hub v půdě. V přírodě jsou nepostradatelní.
Václav Ziegler