V listopadu před sto pěti lety na mnoha místech mizely památky na »staré Rakousko«. Nešlo jen o Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Praha těch různých památníků byla plná. Na nábřeží kousek od Národního divadla dokonce stál památník se sochou císaře Františka I. Ano, to byl ten, kdo povolal Metternicha a s ním třicet let tmářství. Dnes je zde opět, stejně jako Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, pozůstatek připomínky vítězství katolického Rakouska nad nábožensky tolerantními českými zeměmi. A tak je to stále dokola. Navždycky padají jen pomníky osvoboditelů. Namísto nich se vracejí dávno zemřelí monarchové či nově vznikají památníky, které připomínají postavy z vlády nesvobody, ale jsou milé současným vládnoucím klanům – Valdštejn, Marie Terezie, Josef II., František I. či dokonce František Josef I.
Dnešní vzpomínkové datum je spojeno s odstraněním Maxovy sochy Radeckého z Mariánského náměstí v Praze. Ve zmíněných listopadových dnech roku 1918 ho jen zakryli. To zabránilo jeho tehdejší demolici. Jenže ta ho čekala v květnových dnech o rok později, kdy se rozebrala nepříliš zdařilá socha feldmaršála, aby zatím jen na další dva roky zůstal mramorový základ nadživotního kolosu. V těsné blízkosti Café Radetzky tak vzniklo tržiště, pak veřejné parkoviště a nakonec místo stání pro automobily poslanců.
Před několika lety vznikla společnost snažící se o opětné znovuzřízení Radeckého památníku tam, kde býval do roku 1919. Nestojí ovšem za tím vlivná katolická církev, proto k tomu zatím nedošlo. Jinak by tady všechny důvody byly, alespoň pokud jde o stávající ideologii a vyzvedávání jejích současných a dávných protagonistů. Nic nevadí, že Radecký se nejen vyznamenal v boji proti Turkům. Byl totiž opomíjeným náčelníkem generálního štábu v Bitvě národů u Lipska, což znamenalo, že sláva za vítězství nad Napoleonem byla neprávem přiřčena Karlu Schwarzenbergovi, přestože plány vytvářel Radecký se svými lidmi a nikoli knížecí velitel. Stejně jako vlastní řízení bitvy bylo v rukou Radeckého.
Jeho největším činem bylo naplnění hesla »Za císaře pána a jeho rodinu«, což znamenalo pacifikaci severní Itálie a vlastně její záchranu pro Rakousko. Nedivme se, že se mu dostalo těch nejvyšších rakouských vojenských hodností a vyznamenání – i Řád sv. Rouna a Leopoldův řád jsem na jeho obraze našel. Svoboda národů, demokracie, alespoň podle konstitučního pojetí (1948) mu však neříkaly nic. Proto jako další magnát z českých zemí – vedle Felixe Schwarzenberga – převzal otěže ochrany zájmů císařského domu a spoluvládnoucího katolicismu.
To rakušáctví mu ovšem popularitu po 28. říjnu nepřineslo. Kdyby nebylo slavného Radetzkého marše, asi bychom na jeho jméno dokonce pozapomněli. Stejně jako na česko rakouského generála Aleše Podhajského, jednoho z rakouských velitelů v boji o Piavu, nebo na generála Richarda Králíčka, jenž se vyznamenal taktéž zde, či třeba generála plukovníka Karla Křítku, jenž se z vysoké štábní funkce dobrovolně přihlásil na východní frontu. Všichni s orlíčkem na čepici a pod černo žlutou vlajkou. Bylo jich takových však ještě víc. Za Velké války na šest set, kteří dosloužili 28. října v hodnosti generála Jeho Milosti císaři Karlovi. Žádnému však, kromě Radeckého, nenavrhli ještě za života pomník v samém centru Prahy. Seznamy oněch generálů existují. Poražení se ovšem málokdy dočkají slávy. Ostatně jejich válečné úspěchy a věrnost Říši už nebyl důvod oslavovat. Byli jiní generálové, kteří dostali zelenou.
Zajímavé je, že tuto »tradici« dodržel také poúnorový režim a ten polistopadový to vzal ještě víc »z gruntu«. A tak máme nové generály nebo ty, kteří s vidinou nových příležitostí (hvězdiček na ramenech) přeměnili nejen státní znak na baretu, ale i celé své myšlení.
Pomník maršála Radeckého z Radče před sto pěti lety vzal definitivně za své. Je ovšem doba, která si žádá obnovy moci jedině pravé církve a císařskorakouského myšlení a dělá se vše, aby léta před Velkou válkou byla líčena jako to nejpřátelštější období spolužití Čechů a Němců. Odtud je už jen kousek k bratrskému přijetí sudetoněmecké menšiny a obejmutí odrodivších se, protože »co jsme si, to jsme si, všichni jsme přece Češi«. To ostatně potvrzuje také návrh na korespondenční volbu, kdy i ti, co objeví ve svém rodokmenu zapomenutou českou babičku a budou moci odpřisáhnout (na papíře a ten snese všechno), že se stále cítí Čechy, budou moci přihodit svůj hlas těm, kterým se v jejich dnešní zemi dostává největšího sluchu. Tím vlastně ovlivní volby u nás, aniž vědí, co se tu děje. Stačí dobře vypracovaný a včas dodaný prospekt »až do domu«. Po takových volbách to už ovšem nebude Česko, ale kolonie velkých menšin krajanů ovlivněná duchem své dávno již přijaté vlasti. Bude-li jich ovšem dostatečné množství, o což se ale postarají místní úřady, bude-li to v jejich zájmu, politické strany z domova, mající hodně peněz na propagandu, a českojazyčné či staromilské spolky zatvrdlé v době, kdy Prahou snad projížděla koňka.
Stržení pomníku Radeckého se tak opět stalo politickým činem. Proto bylo v roce 2011 vytvořeno občanské sdružení »Radecký 1766–2016«, brzy překřtěné na »Spolek Radecký Praha«, jež si dalo za cíl ho obnovit. Stejně jako se to podařilo s výraznou podporou KDU-ČSL na Staroměstském náměstí s Mariánským sloupem.
V roce 1919 byl stržen jako symbol rakušanství a odrodilosti. Dnes jde o evropanství, další odrodilost národu. Proto na našem území vznikají nové či obnovené památníky s rakouskými potentáty nebo jejich slouhy, kteří nám mají dokázat, že my nejsme nic, ale Evropa je vše, že zájem Bruselu je víc než zájem všech nás, kteří žijí u Vltavy, Labe, Moravy či Odry a jejichž předci předali nám potomkům rozkvetlou zem a stálo je to mnoho krve a strádání.
Proto si ovšem myslím, že pomník by si zasloužil spíše první český král Vratislav, první král s dědičným mandátem Václav I., první král, jenž chtěl Evropě přinést mír – Jiří z Poděbrad, než Marie Terezie či její vnuk František anebo dokonce František Josef I. a jejich generálové či ministři, kteří nás vtáhli do habsburských válek.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.