To je takový jeden zimní sport. Poprvé jsem ho viděl v roce 1982, když ve francouzském Lanarvily obhájil Miloš Fišera v památném souboji se svým synovcem Radomírem Šimůnkem titul mistra světa.
Nebyl jsem tehdy schopen pochopit – a vlastně nejsem dodnes – jaký má smysl jezdit v zimě na kole na ledu nebo v blátě kolem dokola, sem tam hodit to kolo na rameno a popoběhnout…
Často je cyklokros vlastně závodem Belgičanů a Nizozemců, kde se do popředí někdy dostane i někdo třeba z Anglie nebo právě České republiky (před rokem 1993 Československa). Vlastně to zahájil v roce 1972 v Praze právě zmiňovaný Fišera. Ale to si nemohu pamatovat, »to jsem byl ještě takhle malej«, jak říkával Tomáš Holý. Věřím, že mi hodně rychle někdo z fanklubu našeho webového deníku iportaL24.cz v diskuzi pod článkem připomene, že Fišera byl v registračních protokolech evidován jako agent StB pod krycím jménem Bernard, ale to nic nemění na tom, že získal tři medaile na světových šampionátech.
Těch medailistů je více, někteří v kategorii »amatéři«, další v kategorii »elite« a »junioři«, jiní v kategorii »do 23 let«, která vznikla v roce 1996, tři roky po zrušení »amatérů«. Byla to zvláštní situace, dělit závodníky na amatéry a profesionály, ale budiž. Jen tak přemýšlím, na kterých olympijských hrách by se závodilo o medaile v cyklokrosu?
Nesmím zapomenout na ženské kategorie – i tam máme české medailistky – československé to nestihly, protože závod žen se jezdí od roku 2000 a žen do 23 let od roku 2016, v poslední době i závod juniorek, ale tam na cenný kov ČR ještě čeká.
Tu první zmiňovanou medaili Fišera získal na prvním šampionátu pořádaném u nás, další se konal v roce 1987 v Mladé Boleslavi a pak čtyři další v Táboře v letech 2001, 2010, 2015 a letos. V letech 1972 až 1990 získalo Československo 15 medailí mezi amatéry, v kategorii »elite« v letech 1991 až 2014 osm, v kategorii »do 23 let« v letech 1996 až 2016 jedenáct. Nejvíc medailistů je juniorů – od roku 1980 do dnešního bronzu Kryštofa Bažanta je to rovných 30 (po osmi zlatých a stříbrných, 14 bronzových).
Dva bronzy získala Kateřina Nash (2011 a 2017), v mladší kategorii Nikola Nosková stříbro v roce 2016 a Kristýna Zemanová přidala k loňskému bronzu dnes stříbro.
Proč o tom píši? Některé ty medaile a jejich držitelé jsou nezapomenutelní, o některých už se vlastně ani neví. Komu něco říká třeba stříbrný junior z roku 1992 Vojtěch Bachleda nebo bronzoví Daniel Rech (1988), David Kášek (2000) nebo Jan Kunta (2021)?
Zato když položím otázku, kdo získal bronz v juniorech 2002 a 2003, zlata v »23« 2005 a 2006, nebo v »elite« bronzy 2008 a 2009 a zlata 2010, 2011 a 2014, určitě padne jméno Zdeněk Štybar.
A právě on je »mužem z titulku« – ano, v Táboře v roce 2010 získal to první elitní zlato a dnes zde svou kariéru ukončil. Třeba čas ukáže, že v Táboře to začalo i pro Kryštofa Bažanta.
Loni se poprvé na mistrovství světa jela nová kategorie – štafeta. Letos ji poprvé i naposledy jel právě i Štybar. Je to celkem zajímavý závod – je přesně dáno, kdo musí tvořit tým, ale je už celkem jedno, v jakém pořadí se jede. Kdo páteční závod nesledoval od začátku, mohl být příjemně i nepříjemně překvapen. Václav Ježek po rychlém startu sice vjel do terénu první, ale pak začal ztrácet a propadl se až na sedmou pozici. Předal Zemanové a ta už předávala Bažantovi jako poslední. Jenže jen proto, že jela proti samým mužům. To Bažant štafetu vytáhl na druhé místo – on jel naopak pouze proti ženám. Simona Spěšná a Amálie Gottwaldová dostaly štafetu na páté místo, na kterém ji přebíral Štybar. Ten bohužel nedostihl Kanaďana Eckerta a navíc podlehl ve spurtu Italu Bertolinimu. Bylo z toho tak šesté místo.
V posledním závodě šampionátu i Štybara v kariéře to v cíli vypadalo jak na mistrovství Beneluxu:
Dva Holanďani, Belgičan, Holanďan, dva Belgičani, sedmým místem si dorovnal své maximum dvakrát domácí Michael Boroš, za ním dojeli dva Belgičani, Španěl, čtyři Belgičani a patnáctý další Holanďan. Štybar dojel na 31. místě. Je to dobrý konec, nebo mizerný? To druhé bych rozhodně neřekl, ale končil před domácím publikem ve své zemi, to možná ještě pro některé mnoho znamená. Uvidíme, kde Štybara dále uvidíme…
Ještě odbočím ke dvěma sportům. Jeden typicky zimní, druhý takový celoroční »obojživelník«. Když se řekne rychlobruslení, mnohým se vybaví jméno Martina Sáblíková. Ale vypadá to, že se u nás rodí další hvězda. Na Facebooku Roller Team Stars Praha se objevila zpráva s výsledky závodů Světového poháru juniorů v Hačinohe v Japonsku. Možná stojí za to si zapamatovat jméno Metoděj Jílek. Třeba podobné záběry neuvidíme naposledy:
Kde je Tábor, jistě vědí mnozí, kde je Hačinohe teď už také, ale kde je Vendryně možná do včerejška věděli jen nemnozí v naší republice, a ještě méně asi v Izraeli. Ale teď už je to jistě lepší. Naši tenisté tam v kvalifikaci Davisova poháru porazili izraelské tenisty 4:0 a podobně, jako Kanada, Slovensko, Belgie, Německo, Holandsko, USA, Finsko, Francie a Brazílie postoupili do zářijových skupin 16 týmu, ze kterých postoupí osm nejlepších do listopadového vyřazovacího turnaje v Málaze.
Že jsem vyjmenoval pouze deset týmů? Ano, v Rosariu ještě hraje Argentina s Kazachstánem a v Santiagu Chile s Peru. A již dříve jistou účast ve finálové šestnáctce měli obhájci trofeje Italové, poražení finalisté Australané a držitelé divoké karty Britové a Španělé.
Sportu zdar – a úspěšný týden všem sportovcům i nesportovcům.
Diskuze je uzavřena.