Před několika týdny jsem náhodou navštívil jedno z příšerných stanových městeček v kanadském Vancouveru. Na rohu Main Street a Hastings Avenue si bezdomovci závislí na drogách rozložili na deky svých pár věcí a pokryli jimi chodník na několik bloků. Je to jen kousek od restaurací a atrakcí tohoto poměrně bohatého města a je snadné do něj zabloudit, napsal ve svém komentáři pro server Spiked Kevin Yuill, který vyučuje americká studia na Univerzitě v Sunderlandu.
»Dokud nejsou násilní, jsou závislí bezdomovci v celém městě většinou ignorováni. Obyvatelé Vancouveru jejich přítomnost zdvořilým kanadským způsobem akceptují a dělají, co mohou, aby se k nim chovali vstřícně. Přesto všichni, které jsem potkal, mluvili o ‚krizi‘ závislých ve Vancouveru, kde byly drogy fakticky dekriminalizovány,« popisuje Yuill.
Zdá se ale, že kanadské úřady nyní přišly s neotřelým, děsivým řešením této krize: eutanazií.
V současné době mají Kanaďané nárok na program lékařské asistence při umírání (MAID), pokud trpí „těžkým a nezvratným zdravotním problémem“, jako je například vážné fyzické onemocnění nebo postižení. Pokud se jejich stav dostal do pokročilého stavu nezvratitelného poškození a způsobil jim trvalé fyzické nebo psychické utrpení, mohou požádat o povolení k eutanazii. To znamená, že lékař aktivně ukončí život této osoby. Ačkoli MAID zahrnuje jak eutanazii, tak asistovanou sebevraždu, téměř všechna usmrcení MAID v Kanadě provádí lékař.
»Už to je dost hrozné. Od března 2024 však budou mít na MAID nárok i osoby trpící duševními chorobami – bez nutnosti fyzického onemocnění. To se týká i lidí s poruchami způsobenými užíváním návykových látek,« upozornil Yuill.
Skutečnou hrůzu tohoto plánu lze zahlédnout v celonárodní diskusi, která jej provází. Minulý týden se na výroční konferenci Kanadské společnosti pro léčbu závislostí v Britské Kolumbii diskutovalo o rámci pro posuzování osob s poruchami způsobenými užíváním návykových látek z hlediska MAID. Dr. David Martell (držitel ocenění Rodinný lékař roku) byl jedním z nejhlasitějších zastánců rozšíření MAID na drogově závislé. Martell prohlásil, že »není spravedlivé vylučovat lidi z účasti na programu jen proto, že jejich duševní porucha může být buď částečně, nebo zcela poruchou způsobenou užíváním návykových látek. Souvisí to s rovným zacházením s lidmi«.
Martell dále zdůraznil, že lékaři budou muset rozlišovat mezi člověkem, který si »rozumně přeje zemřít«, a člověkem, který má pouze sebevražedné sklony. Podle Martella by osoba, která »klidně a rozvážně uvažuje o tom, že chce ukončit své utrpení«, mohla být zařazena do programu MAID. Připustil však, že osoba může vykazovat jak známky sebevražednosti, tak klidného a rozvážného přání zemřít, a že je »poměrně nemožné« rozlišit, pokud je posuzovaná osoba pod vlivem omamných látek.
Rozlišení je skutečně prakticky nemožné, jak vysvětlil Christopher Lyon, jehož otec se sebevražednými sklony se podstoupil MAID. Hranice informovaného souhlasu jsou velmi nejasné, zejména pokud se jedná o drogy a alkohol.
Od roku 2016, kdy byla v Kanadě legalizována eutanazie a asistovaná sebevražda, se kritéria rozšířila jak v zákoně, tak v praxi. V roce 2021 kanadská vláda opustila myšlenku, že smrt musí být »rozumně předvídatelná«, aby měl kdokoli nárok na MAID. Minulý týden pak parlament zamítl návrh zákona C-314, známý také jako zákon o ochraně duševního zdraví. Ten by změnil trestní zákoník tak, aby stanovil, že duševní porucha není těžkým a nenapravitelným zdravotním stavem, pro který by osoba mohla získat MAID. Pro návrh zákona hlasovali téměř všichni poslanci Progresivní konzervativní strany a poslanci levicové Nové demokratické strany, zatímco liberálové, kteří mají pod kontrolou vládu, hlasovali proti. A to i přesto, že pouze tři z deseti Kanaďanů sami podporují MAID pro duševně nemocné.
»Kanadský parlament – jak jsme se nedávno přesvědčili, když ve stoje aplaudoval veteránovi Waffen-SS – by opravdu potřeboval lekci z historie. Eutanazie jako řešení pro ty, kteří žijí v nesnázích, není téměř žádnou novinkou. Nejvíce se jí věnovali ti, kteří byli spojeni s hnutím za eugeniku,« připomněl Yuill.
V prvních letech 20. století přitom podle něj například doktorka Ella K. Dearbornová nadšeně vyzývala k »eutanazii pro nevyléčitelně nemocné, duševně choré, zločince a degeneráty«. Podobně socioložka L. Graham Crozierová v roce 1906 uváděla: »Osobně bych raději podávala chloroform ubohým, hladovějícím dětem v New Yorku, Filadelfii, Chicagu a dalších amerických městech, než abych je viděla žít v bídě a utrpení.«
»Lepším a humánnějším řešením by mohlo být nabídnout závislým léčbu, místo aby byli zabíjeni. Je to opravdu tak nerozumné?« táže se Yuill.
(cik)