Tereza Čechová Humpolcová: Kuba není sama! Z Havany si odvážím především pocit solidarity

Předsedkyně Společnosti Česko-kubánského přátelství Tereza Čechová Humpolcová se v minulých dnech v Havaně zúčastnila mezinárodního kolokvia věnovaného 100. výročí narození Fidela Castra a zároveň na Kubu přivezla humanitární pomoc. »Kuba je v Evropě často prezentována velmi jednostranně. Člověk pak může získat pocit, že se na ni všichni dívají stejně. Když ale přijedete do Havany a setkáte se s delegacemi z Afriky, Latinské Ameriky, Asie, Evropy i dalších částí světa, vidíte úplně jiný obraz,« tvrdí předsedkyně Společnosti Česko-kubánského přátelství v rozhovoru pro iportaL24.cz.

Letos uplynulo sto let od narození Fidela Castra. Vy jste se při této příležitosti vydala na Kubu. Jaký byl hlavní důvod vaší cesty?

Na Kubu jsem jela především jako zástupkyně Společnosti Česko-kubánského přátelství na I. mezinárodní kolokvium Fidel: odkaz a budoucnost. Byla to pro mě velká čest a zároveň velmi silný zážitek. Setkání se zúčastnili lidé z mnoha zemí světa a bylo zajímavé sledovat, jak různě se na Fidelův odkaz dívají a co z jeho myšlenek považují za důležité pro současnost.

Myslím, že bylo důležité, aby na tak významné mezinárodní akci zazněl také český hlas a aby bylo vidět, že v České republice existují lidé, kteří mají ke Kubě dlouhodobě přátelský vztah.

Co vás na samotném kolokviu nejvíce zaujalo?

Především jeho šíře. Nebylo to jen vzpomínání na historickou osobnost. Diskutovalo se o politice, ekonomice, mezinárodních vztazích, zdravotnictví, vzdělávání, vědě, kultuře, postavení žen a mládeže, ale také o sportu.

Právě sport mě zaujal. Kuba je malá země, ale její sportovci dosáhli obrovských úspěchů na mezinárodní scéně. Hovořilo se o tom, jaký význam má sport pro kubánskou společnost, pro práci s dětmi a mladými lidmi a také pro reprezentaci země ve světě. Bylo zajímavé si uvědomit, jak velký důraz Kuba na sport dlouhodobě klade.

Diskuse se věnovaly také vědě a zdravotnictví. To jsou oblasti, kde Kuba přes své ekonomické problémy dosáhla výsledků, na které je právem hrdá. Velmi zajímavé bylo také téma mezinárodní solidarity a vztahu Kuby k zemím globálního Jihu.

Kolokvia se účastnil také kubánský prezident Miguel Díaz-Canel Bermúdez. Jak na vás jeho vystoupení působilo?

Jeho vystoupení pro mě bylo jedním z výrazných momentů celého setkání. Hovořil samozřejmě především o Fidelovi, ale nebylo to jen historické ohlédnutí. Zdůrazňoval, že Fidelův odkaz má podle něj význam i pro současnou generaci a pro řešení problémů, před kterými Kuba stojí.

Zaujalo mě například zdůraznění Fidelovy schopnosti hledat řešení i ve velmi obtížných podmínkách. Mluvil také o Fidelově internacionalismu, jeho vztahu k národně osvobozeneckým hnutím a o jeho podpoře národům, které podle kubánského pohledu bojují za svou suverenitu a právo rozhodovat o vlastní budoucnosti.

Prezident také připomínal Fidelovu schopnost neztrácet optimismus ani v těžkých chvílích. Myslím, že právě to je něco, co se na současnou situaci Kuby vztahuje velmi výrazně.

Kolik lidí se vlastně kolokvia účastnilo?

Byla jsem překvapena, jak velké množství lidí se sjelo z celého světa. Na závěr se hovořilo o více než 1500 účastnících z 63 zemí. To je podle mě důležitý údaj, protože ukazuje, že zájem o Kubu a její historii rozhodně není pouze otázkou samotného ostrova.

Pro mě bylo velmi silné vidět lidi z různých kontinentů, kteří přijeli vyjádřit svůj vztah ke Kubě. Každý měl samozřejmě trochu jiný pohled, ale společným tématem byla solidarita a respekt k právu Kuby rozhodovat o své vlastní budoucnosti.

Velkým tématem, které se v souvislosti s Kubou často zmiňuje, je americká blokáda a sankce. Jak jste současnou situaci vnímala přímo na místě?

Člověk si může o situaci na Kubě přečíst mnoho věcí, ale něco jiného je být přímo na místě a mluvit s lidmi. Kuba se dlouhodobě potýká s velmi složitou ekonomickou situací a jedním z faktorů, které ji podle kubánské vlády významně komplikují, je americký sankční a obchodní režim.

Nejde jen o to, že by Kuba nemohla něco jednoduše koupit ve Spojených státech. Důsledky jsou širší. Omezení se týkají také finančních operací, přístupu k některým technologiím, obchodu a zahraničních investic. Zároveň existuje obava některých zahraničních firem a bank z toho, aby se kvůli obchodování s Kubou nedostaly do problémů se Spojenými státy.

V praxi se to podle mě nejvíce dotýká obyčejných lidí. Kuba má problémy s palivem, energetikou, zásobováním a dostupností některých výrobků. Časté jsou výpadky elektřiny a nedostatek některých léků a zdravotnického materiálu.

Právě v této situaci jste na Kubu doručila humanitární pomoc. Co jste přivezla?

Solární panely a léky. Peníze na tuto pomoc vybrali členové Společnosti Česko-kubánského přátelství. Chtěla bych jim za to ještě jednou poděkovat.

Pro mě bylo důležité, aby naše cesta nebyla pouze o slovech a účasti na konferenci. Pokud říkáme, že jsme přátelé Kuby a chceme být solidární s kubánským lidem, měli bychom se snažit tuto solidaritu také konkrétně ukázat.

Solární panely mají v současné situaci velký význam. Když země řeší nedostatek paliva a problémy s výrobou elektřiny, každý další zdroj energie může být důležitý. A léky jsou samozřejmě pomocí, která má přímý dopad na lidi.

Jak na vás Kubánci reagovali, když jste pomoc přivezla?

Bylo cítit, že si jí velmi váží. Pro mě ale nebylo nejdůležitější samotné poděkování. Podstatnější bylo vědomí, že se podařilo něco konkrétního udělat.

Člověk někdy může mít pocit, že jako jednotlivec nic nezmění. Ale když se spojí více lidí a každý přispěje podle svých možností, vznikne pomoc, která už význam má. Přesně to byl případ této sbírky.

Jak jste vnímala atmosféru mezi zahraničními delegáty? Opravdu máte pocit, že Kuba není sama?

Ano. A právě to je možná můj nejsilnější osobní dojem z celé cesty.

Kuba je v Evropě často prezentována velmi jednostranně. Člověk pak může získat pocit, že se na ni všichni dívají stejně. Když ale přijedete do Havany a setkáte se s delegacemi z Afriky, Latinské Ameriky, Asie, Evropy i dalších částí světa, vidíte úplně jiný obraz.

Delegáti hovořili o svých zkušenostech, o spolupráci s Kubou, o zdravotnictví, vzdělávání, sportu i o politice. Mnozí z nich otevřeně vyjadřovali solidaritu s kubánským lidem.

Neznamená to samozřejmě, že všichni mají na všechny otázky stejný názor. Ale bylo velmi zřetelné, že Kuba má ve světě přátele. A právě proto si odvážím větu: Kuba není sama.

Co podle vás Fidel Castro znamená pro dnešní Kubánce?

To je velmi složitá otázka a určitě na ni neexistuje jedna odpověď. Pro Kubánce je Fidel především člověkem, který zásadně změnil jejich zemi.

Na kolokviu se ale hodně mluvilo o konkrétních věcech, které po něm na Kubě zůstaly – o důrazu na vzdělávání, zdravotnictví, vědu, sport a také o internacionalismu.

Mně osobně přišlo zajímavé, že se o Fidelovi nemluvilo jen jako o minulosti. Diskutovalo se o tom, co z jeho myšlenek může být použitelné dnes. To bylo ostatně hlavním smyslem názvu Fidel: odkaz a budoucnost.

Co si z této debaty odnášíte vy osobně?

Především to, že některé věci, které považujeme za samozřejmé, bychom neměli brát jako samozřejmost. A také to, že solidarita není jen slovo.

Pro mě se tím stala právě naše humanitární pomoc. Na jedné straně jsem byla na mezinárodním kolokviu a poslouchala velmi významné projevy a diskuse. Na druhé straně jsem měla s sebou léky a solární panely, které zaplatili lidé v České republice. Tyto dvě věci se podle mě velmi dobře doplňují.

Jak důležitá je podle vás činnost Společnosti Česko-kubánského přátelství?

Myslím, že v dnešní době má smysl připomínat, že vztahy mezi lidmi nemusí být založené pouze na politice. Mohou být založené na přátelství, kultuře, vzájemném poznávání a konkrétní pomoci.

Naše společnost se snaží přibližovat české veřejnosti Kubu takovou, jaká skutečně je – její historii, kulturu, sport, současnost i každodenní život. Organizujeme také aktivity, kterými se snažíme podporovat vzájemné vztahy a solidaritu.

A samozřejmě jsme otevření novým členům. Pokud někoho Kuba zajímá, chce se dozvědět více o její historii a současnosti nebo se chce zapojit do našich aktivit, může se na nás obrátit.

Když se na závěr našeho rozhovoru ohlédnete za celou cestou – co vám utkvělo v paměti nejvíce?

Určitě lidé. A potom atmosféra samotného kolokvia. Člověk mohl vidět spoustu různých pohledů na Kubu, ale zároveň velmi silný pocit sounáležitosti. A pak samozřejmě vědomí, že jsme na Kubu nepřijeli jen něco poslouchat, ale že jsme s sebou přivezli konkrétní pomoc od lidí z České republiky.

To je pro mě možná nejdůležitější poselství celé cesty. Nemusíme mít všichni stejné názory na politiku nebo historii. Ale můžeme si pomáhat, můžeme spolu mluvit a můžeme se snažit druhého člověka pochopit.

Z Havany si proto odvážím především pocit, že Kuba opravdu není sama, jak již jsem řekla. A jsem ráda, že jsem mohla být součástí české delegace, která to mohla také konkrétně dát najevo.

Petr Kojzar

FOTO – iportaL24.cz/Marcela Špičková a archiv Terezy Čechové Humpolcové