»Pracuji teď na kompletní reformě zdravotnictví, která je založená prakticky na jedné premise. Nejlevnější zdravotní péče je ta, která nemusí být poskytnuta.« Uvedl to v aktuálním rozhovoru pro iportaL24.cz zdravotnický expert hnutí SPD a poslanec za Moravskoslezský kraj Jan Síla. Nastínil i poměrně jednoduchý recept, jak vyřešit problematiku nedostatku lékařů, ale i léků v České republice…
Opětovně zvolený šéf České lékařské komory (ČLK) Milan Kubek nové vládě na základě jejího prohlášení vytkl, že údajně neřeší největší problém zdravotnictví – finanční udržitelnost. Co vy na to? Jak lze podle vás dostat peníze do systému?
Dostat finance do zdravotnictví je velice složitá záležitost. Pořád se hovoří jen o tom, jakým způsobem tam peníze přidat, a každá předchozí vláda nedělala nic jiného, než že do zdravotnictví dolila chybějící finance. Ale tudy cesta nevede. Z jednoho prostého důvodu: protože ve zdravotnictví je prakticky peněz dost. Když si vezmeme, že je u nás procentuálně zhruba o dvě procenta méně peněz ve vztahu k HDP, než je průměr v Evropské unii, tak by se mohlo říct, že je málo peněz. Ale není. Peněz je ve zdravotnictví dost, ale jsou za prvé špatně alokované a za druhé je systém ochuzován o značnou částku peněz, které by vůbec nemusely být vydané.
To znamená, že se musí udělat kompletní audit na výdajové stránce. To je ze všeho nejdůležitější. A pokud se udělá kvalitně, tak se podle mého názoru ušetří minimálně 10 procent z celého budgetu, který se dnes pohybuje kolem částky 600 miliard.
Je podle vás řešením i lepší prevence a osvěta? Ostatně nyní vzniká nové ministerstvo sportu, prevence a zdraví – a říká se, že sport je nejlepší prevencí chorob…
To je problematika, které jsem se věnoval, když jsem psal zdravotnický program pro SPD. Pracuji teď na kompletní reformě zdravotnictví, která je založená prakticky na jedné premise. Nejlevnější zdravotní péče je ta, která nemusí být poskytnuta. To znamená, prevence poškození zdraví je vůbec to nejdůležitější, co musíme udělat. Bez toho nepůjde ufinancovat zdravotnictví.
Řeknu vám konkrétní příklad. Za dávných dob jsme jezdili po školách a vykládali osmnáctiletým klukům, ať neskáčou do vody, když neví, kolik jí tam je. Každý rok docházelo k 14 až 18 zlomeným krčním páteřím s kvadruparézou u mladíků od 15 do 20 let.
A já nevím, jestli v současnosti někdo vůbec po školách jezdí, ani nemám přehled, jaké jsou nyní konkrétní počty zlomených krčních páteří s kvadruparézou. Ale to je konkrétní příklad.
Dalším jsou pak potraviny. Hygienické stanice musí znovu začít kontrolovat jejich složení a začít sledovat životní styl. Ten rozhoduje o 40 procentech nemocnosti. To není jen u nás, ale na celém světě! A tak by se o prevenci dalo mluvit dvě hodiny. Já ji mám jako jeden ze základních bodů zdravotního programu SPD. To znamená předcházet onemocnění, ale hlavně – pokud by se všechna tato opatření, které v programu máme, uvedla v život, tak by se prodloužil věk dožití ve zdraví u našich občanů o tři roky za pět let. Dnes činí průměrný věk dožití ve zdraví u mužů 61,7 let a u žen 62,6. To znamená, že zhruba od 62 let se průměrně veškerá populace stává nemocná. Lidé mají problémy se zády, páteří, nosnými klouby, trápí je ischemická choroba srdeční, vysoký tlak a tak dále. A to vše stojí peníze! Toto období – tedy od 62 let a výše – spotřebuje 68 procent veškerých peněz, které se pohybují ve zdravotnictví. Když tedy zabráníme nemocnosti a zvýšíme věk dožití ve zdraví, tak tím ušetříme obrovskou část peněz, která se musí poskytnout.
Když už jsme u prevence, v programovém prohlášení vlády, jejíž je SPD součástí, stojí v oblasti zdravotnictví mj.: »Budeme motivovat zaměstnavatele k investicím do preventivních programů pro své zaměstnance.« Jak toho lze dosáhnout, zvláště u menších živnostníků s pár zaměstnanci, kterým jde o každou korunu?
Já si o tom myslím svoje. Na jedné straně by bylo dobré, kdyby zaměstnavatelé měli zájem na tom, aby jejich zaměstnanci byli zdraví, na druhé straně se osobně domnívám, že snaha o prosazení tohoto bodu je vedená tím, aby si mohli zaměstnavatelé odečíst určitou částku z daní ve smyslu odčitatelné položky, kterou dají na různé benefity, takzvané preventivní.
Ono by to mělo smysl za předpokladu, že by to bylo opravdu centrálně řízené, kdy byste přesně definovali způsoby prevence, které budou hrazené zaměstnavatelem a které si potom budou moci odečíst.
Dnešní plavenky a další benefity, to – nezlobte se na mě – k ničemu není. Lidé, co je využívají a chodí plavat nebo cvičit, ti to nepotřebují. To jsou ti zdravě žijící, co se starají o svoje zdraví. Ale ti ostatní, kteří dřou například jako hutník, který přijde domů unavený jako kůň z těžké práce, určitě plavat nepůjdou. To po nich nemůžete chtít.
Čili já mám představu o prevenci jako takové, a tím nemyslím jenom u zaměstnavatelů, úplně jinou. Jednotlivá opatření totiž musí být vztahovaná individuálně na různá povolání a různé zátěže. Úplně jiná je prevence u zaměstnanců, kteří jsou zatíženi psychicky a pracují ve stresovaném povolání, a jiná u zaměstnanců, kteří mají těžkou fyzickou práci.
»Zdravotnictví, to je systém naprosto samostatný, složitý a neplatí tam plné ekonomické zákonitosti trhu jako v jiných oblastech. Jako klíčové vnímám definovat, co je zdravotní péče a zdravotní služba. Za nás se na formulaci této kapitoly podílel doktor Jan Síla, přičemž zcela jednoznačnou červenou linií je to, že se nesmí snížit rozsah základní nutné péče hrazené ze zdravotního pojištění.« To uvedl v nedávném rozhovoru pro iportaL24.cz váš stranický kolega Tomáš Doležal. Když už byla řeč o vaší osobě, mohl byste toto témě trochu rozvést a konkretizovat?
Zdravotní péče je jenom jedna. Účinná a kvalitní zdravotní péče musí být poskytována podle posledních vědecky ověřených metod – to je tzv. evidence-based medicine. A tak musí být léčen každý z nás. Vy jste chtěl být léčený hůř? Nebo lépe?
Ne! Zdravotní péče je jenom jedna. A já musím jako organizátor zdravotnictví zajistit, aby moderní zdravotní péče, čili poslední medicinské poznatky, mohly být využité u všech občanů tohoto státu. Naprosto u všech, a rovnoměrně.
Nemluvím o zdravotních službách. To je úplně něco jiného. Jedná se o výkony vyžádané pacientem a tam, prosím, ať si lidé připlatí. Uvedu příklad, který by lidi mohl zajímat, a to je plastika prsou. U ženy, kterou trápí bolesti v zádech a má velká prsa, která přetěžují její hrudní páteř, já jako neurochirurg nebo ortoped napíšu žádanku na plastickou chirurgii, ať tam dojde k plastice prsou, respektive k jejich zmenšení, aby se snížila zátěž hrudní páteře a ona nemusela takhle trpět. Žena jde k plastickému chirurgovi jako pacientka a zákrok má hrazený.
Druhá věc je, když se rozhodne sama, že chce zvětšit prsa, jde k plastickému chirurgovi, který provede augmentaci. Ona si operaci musí zaplatit, protože nebyla indikována nijak medicínsky. To byla její vůle. To je zdravotní služba a klientka za ní zaplatí 80 až 120 tisíc.
S tím hodně souvisí problematika nadstandardů. Byl byste pro, aby se v některých sférách zavedly? Například ve stomatologii již fungují běžně?
Já jsem byl jeden z hlavních komentátorů snahy ministra Válka, který se pokoušel – nikoli vládním, ale poslaneckým návrhem – tyto nadstandardy zavést do novely zákona. Hlavním odpůrcem novelizace jsem byl z jednoho prostého důvodu. Není pravda, že nadstandardy, jak oni všichni říkají, ušetří peníze právě pro ty méně solventní.
To je všechno jenom obezlička, protože pokud by se to zavedlo, tak dneska tu péči, kterou musí hradit všichni za ten takzvaný nadstandard – za lepší čočku, lepší sádru a já nevím, jak by to všechno bylo zavedeno – musí zaplatit celou. Kdežto kdyby část této sumy, kterou pacienti musí za nadstandard zaplatit, hradila zdravotní pojišťovna, měla by potom právě o tuto částku menší budget pro ty méně solventní.
Právě z toho důvodu jsem proti zavedení nadstandardů. A to není jediný z argumentů. Zásadní je, že takzvané nadstandardy znamenají další krok v privatizaci zdravotnictví, jejímž já jsem zásadním odpůrcem. Zdravotní péče není běžná komodita, s níž lze obchodovat.
Další téma, o kterém se hodně mluví, je nedostatek lékařů u nás. Jak zabránit tomu, aby odcházeli do zahraničí?
To je právě velký omyl naprosto všech, kteří mluví o tom, že nedostatek lékařů, a dodávám zdravotnického personálu celkově, je způsobený tím, že odcházejí do zahraničí. To není pravda!
Od roku 2010 je neustále stejný počet absolventů – zhruba 1700 – 1800 každý rok. Letos nebo příští rok bude dokonce o 300 absolventů víc.
Ale teď proč o tom mluvím. Posledních 12-13 let je neustále stejný počet absolventů lékařských fakult. Proč? Protože lékařské fakulty jsou podfinancované a proto, aby mohly alespoň tyto lidi vyškolit, mají tzv. anglické programy, kdy sem přijdou anglicky mluvící studenti ze zahraničí, jichž je zhruba 350 až 390 ročně. Vystudují tu, ale proč by tady zůstávali a dělali za naše peníze, když můžou za dvojnásobné finance na Západ? To znamená, že když odečtete ty tři stovky od 1700, máte výsledek 1400.
A teď tu máte dalších 180 až 200 Slováků, kteří tu dřív zůstávali, jenže na Slovensku se lékařům přidalo a oni tam mají mnohem větší nástupní platy, než jaké jsou u nás. Takže po škole odcházejí zpátky do vlasti. A najednou jste na čísle 1200, kolik je absolventů, co tu zůstávají.
Navíc medicína je velmi feminizovaná. Dneska 62 % absolventů jsou ženy. Ve 24 letech dokončí školu, následně si dělají další tři roky atestaci a potom chtějí mít dítě, tak jsou třeba tři, čtyři nebo pět let na mateřské nebo rodičovské dovolené, tudíž zase nějakých 200 lékařů chybí.
A toto se děje už 15 let, kdy máte tisícovku lékařů-absolventů, kteří jdou do praxe, ale je to malé číslo, které nestačí na nahrazení přirozeného úbytku lékařů, kteří jdou do důchodu.
Vezměte si, že dneska je zásadní problém v tom, že tři čtvrtě milionu lidí nemá praktika. Praktici, anesteziologové – dneska je 45 procent lékařů v těchto důležitých profesích, bez nichž nemocnice vůbec nemůžou fungovat, ve věku nad 60 let. Za pět let půjdou do důchodu – a kdo je nahradí?!
Než se dostaneme k otázce, co s tím, dotkl bych se zmíněné feminizace. Byl byte pro to, aby při příjímacích zkouškách na lékařské fakulty byli zvýhodněni chlapci?
Vůbec ne, to v žádném případě, protože ženy mají v medicíně nezastupitelné místo. A celé by se to mělo řešit právě naopak. Ne tak, aby byly znevýhodňované, ale aby existovala povinnost státu nebo daného zřizovatele umožnit jim zkracovat úvazky. Aby pro ně například vybudoval školky v nemocnici, do nichž by mohly dát děti přímo v areálu a nemusely nikam jezdit. Prostě postarat se o to, aby měly mateřskou a rodičovskou co nejkratší, a přitom bylo o děti dobře postaráno. Tudy vede cesta…
A další řešení…?
Já mám zpracovaný třístupňový recept, jak zlepšit dostupnost zdravotní péče. Urgentní, krátkodobý a dlouhodobý. Mohl bych o tom mluvit dlouhé hodiny, ale to nejdůležitější, co se nám povedlo už v minulém volebním období, je zjednodušení nostrifikace zahraničních lékařů. To se nám povedlo se senátorem Václavcem prosadit i ve Sněmovně, že dneska už spousta zahraničních lékařů působí v regionech. O tom se taky moc nemluví a ani neví. Když přijdete do nemocnice někde, já nevím, na menším městě, určitě si všimnete, že tam spousta lidí mluví špatně česky. Jsou to zahraniční lékaři, zdravotníci a sestry. To je jedna ze základních možností, jak urgentně zvýšit přístup zdravotníků k nám – investovat do přeškolení eventuálních zájemců z cizích zemí tím způsobem, aby mohli u nás během roku dostat stipendium. Aby se jednak naučili české reálie, dále samozřejmě češtinu a také aby si udělali nostrifikaci, která by odpovídala našim lékařským plánům. Musel by do toho zainvestovat stát, ale kdyby se tohle plně zavedlo, byl by během dvou tří let dostatek lékařů a sester ve zdravotnickém systému. Ale jak jsem řekl, toto je urgentní recept, moje opatření mají tři stupně.
A jaké máte opatření na nedostatek něčeho jiného – tedy léků?
I toto téma jsme ve zdravotním programu řešili velmi intenzivně, protože jsem toho názoru, že léky a základní zdravotnické prostředky jsou kritická strategická surovina nebo zboží, které by ten stát měl mít zajištěn. To znamená, dali bychom se tou samou cestou, jak se vydalo Maďarsko, které začíná budovat farmakologickou firmu, a ta má zajistit na 30 až 40 nejčastěji používaných léků přímo v Maďarsku. Stejným způsobem to má zařízené Švédsko. Mají státního výrobce těch nejdůležitějších, nejzákladnějších léků. Stejným způsobem bychom měli postupovat i u nás.
Když už jste se jmenovitě dotkl některých zahraničních zemí, nedá mi to, abych se vás na závěr nezeptal, který stát je pro vás, co se týče systému zdravotnictví, vzorem, a který naopak »antivzorem«, dá-li se to takto nazvat?
Já vám to řeknu takto: podle mého názoru má jedno z nejlepších zdravotnictví, co se týká kvality a cenové dostupnosti, Česká republika. Ano, my.
A nejhorší zdravotnictví z civilizovaných zemí je ve Spojených státech amerických, kde vůbec není zdravotní pojištění. Zdravotní péče je tak vyloženě otázkou obchodu a komerce, kdežto u nás ji pořád ještě garantuje stát, ale hlavně je financovaná z tzv. solidárního zdravotního pojištění, kdy mají solidaritu zdraví s nemocnými a bohatí s chudými. To je základní předpoklad, aby to fungovalo.
Petr Kojzar
FOTO – archiv Jana Síly
Diskuze je uzavřena.