Jméno Adolfa Grubera se objevuje na počátku každého dílu seriálu Třicet případů majora Zemana, který se naposledy rozhodla vysílat televize JoJ. Ohlas byl stále nemalý. Proč tomu tak je? Vždyť »přece jde, jak se dnes tvrdí, o režimní socialistický seriál, který zkresluje historické události a sloužil minulému režimu k ohlupování lidí«. Gruber byl v té době, tedy v období natáčení seriálu, zástupcem náčelníka Tiskového odboru Federálního ministerstva vnitra a stal se také hlavním poradcem. I proto jsme se rozhodli právě Adolfa Grubera na leccos týkajícího se onoho »režimního seriálu« zeptat.
Účastnil jsem se letošní schůzky spolku Zemanovců, tedy těch, co se před několika lety sdružili, aby sláva Třiceti případů nezapadla. Byl jsem překvapen velkou účastí, ale také tím, že vlastně velké slovo se dostalo Danielu Růžičkovi, režimně orientovanému autorovi, který ve své knize Major Zeman Propaganda nebo krimi, se v některých částech postavil dost nevybíravě na stranu současného mainstreamu. Necítil jste to také tak?
Pan Růžička je režimní novinář. Nelze se mu divit. Jinak by jeho kniha zřejmě nemohla vyjít. Že dostal hodně prostoru na setkání, je sice pravda, ale myslím, že se zde vyhnul všem svým kontraverzním tvrzením, které se objevily v knize. Vyhnul se vlastně všem nepravdám, které napsal, což lze ocenit. Doba se však posunula. Lidé už mnohé vnímají jinak, než tomu bylo před skoro dvaceti lety, kdy svou knihu psal. Když mně ji tehdy poslal, velmi razantně jsem se ohradil proti některým jeho tvrzením. Ty jsem mu také v diskusi znovu zopakoval.
Uznal je?
Neodporoval.
Seriál byl údajně politickou záležitostí a, jak jsem si přečetl v MF Dnes z roku 2007, nedosahoval úrovně špičkovým amerických detektivek. Bývalý údajně barrandovský scénárista Bezouška dokonce pro tentýž list, ale o osm let dříve, dokonce tvrdil, že prý každou detektivku schvalovali lidé z 9. správy ministerstva vnitra, takže Třicet případů muselo být dokonce »pod drobnohledem«. Bylo to tak?
Nikoli. Pokud jde o onu »politickou záležitost«, řekněte mně, prosím, zda cokoli, co dnes natočí Česká televize či dejme tomu Barrandov, nepostrádá v sobě kus politiky? Kdo platí, ten chce, aby v díle, které vzniká, byly prezentovány jeho názory, i když zdánlivě jsou jako by nepolitické. Všechno je politika, i ona takzvaná nepolitika či poklamovaná neutralita. To nemohlo být jinak ani v Zemanovi. Každý z příběhů odpovídal době, kterou reprezentoval. Ale odmítám, že by byl schvalován či dokonce vytvořen v kancelářích kontrarozvědky. Prostě se ten a ten rok stalo to a to, i když řešení či dejme tomu průběh události byl ve skutečnosti poněkud jiný. Autor má právo na literární licenci a příběh si uzpůsobuje po svém. Tak to dělali scénáristé v případě »majora Zemana«, tak to po nich dělal i režisér. A Jiří Sequens byl nejen zkušený režisér, měl za sebou Atentát i Hříšné lidé, ale byl také velmi rozhodný. Do práce si nenechal mluvit. Proto tvrzení, že by mu do ní hovořila třeba Státní bezpečnost, je absolutní nesmysl. Kdyby tomu tak bylo, odešel by a odmítl dál na seriálu pracovat. Ani do jeho Atentátu, ani do Hříšných lidí, mu nikdo nemluvil. Tehdy základní náměty na jakýkoli film nebo seriál schvalovala vždy barrandovská odborná skupina a pak už bylo věcí režiséra, jak bude pracovat dál.
Co však stranické orgány?
Nezasahovaly. Nezapomeňme, že ministr vnitra Obzina si do práce svého resortu nenechal mluvit. Nad Třiceti případy držel ochrannou ruku. Vycházel z toho, že půjde o poklonu práci obyčejných policistů a to bylo pro něho nepřekročitelné. Proto se měly jednotlivé části věnovat různým službám a různým úrovním policejní práce.
Jakou úlohu hrála v seriálu Státní bezpečnost?
Žádnou. Veškeré styky se štábem jsme zabezpečovali my z Tiskového odboru. Respektovali jsme požadavek režiséra, který vyslovil, když mu bylo natočení seriálu nabídnuto.
O jaký požadavek šlo?
Že mu nikdo do práce nebude zasahovat a to včetně výběru herců a že jeho partnerem budeme my, pracovníci Tiskového odboru. To se také dodržovalo.
Vraťme se zpět. Do samotných začátků. Jak vlastně vznikl nápad natočit takový seriál, tedy třicet celovečerních filmů o práci bezpečnostních složek?
Na počátku sedmdesátých let mělo velký ohlas mezi diváky televizní vysílání nazvané Kriminální ústředna pátrá, radí, vysvětluje. Tehdy byl hlavním moderátorem major Leoš Jirsák. Ten společně s autorem knížek o práci bezpečnosti Jaroslavem Šiklem dostal nápad natočit seriál o práce československé bezpečnosti, jakési socialistické pokračování Hříšných lidí. Napsali to na papír a předali. Nápad se líbil, zpočátku nešlo o třicet dílů. Když se návrh dostal k ministrovi Obzinovi, dostal už zcela nový rozměr. Ministr navrhl, aby šlo o třicet příběhů a seriál byl vysílán, anebo jeho začátek, k třicátému výročí osvobození Československa a že by měl vlastně představit všechny složky bezpečnostní práce a vycházet zároveň z konkrétních případů, které se tehdy, tedy v každém konkrétním roce, staly. Zároveň bylo rozhodnuto, že nepůjde o natáčení prováděné v televizi, ale že natočením a zabezpečením všeho potřebného budou pověřeny Filmové ateliéry Barrandov. V televizi měla filmování zabezpečovat armádní a bezpečnostní redakce, což se nakonec stalo, ale z hlediska ministerstva vnitra, tedy policie, jsme měli plnou odpovědnost my v Tiskovém odboru. Velkou zásluhu na tom, že jsme se dostali až sem, měl vedoucí tohoto odboru Jan Kovář, běžný styk a řešení konkrétních problémů jsem dostal na starost já.
Jak to bylo s podklady?
My jsme nechali v našem archivu vyhledat a připravit podklady pro nejzajímavější případy, které se staly v každém jednotlivém roce. Šlo vždy o dvě tři kauzy, které měly být návodem pro vybrané autory, a dramaturg, který byl pro seriál vyčleněn z redakce bezpečnosti a brannosti Československé televize, Jiří Procházka, byl v tomto případě ideální postavou, protože leckoho z autorů znal a sám byl schopen na základě podkladů příběh napsat. Byly to náměty, ale samotný příběh, jen opakuji, nebyl jejich autentickou kopií. Záleželo na autorovi, co využil a co doplnil a to včetně postav.
Takže podklad dostali známí autoři. Pamatujete si jména?
Jistě. Kromě jmenovaného Procházky, Jaroslav Šikl, Vladimír Sís, Ota Železný, Vlastík Kroupa, Jan Otčenášek, a třeba Fiala, Langpaul, J. S. Kupka, Ditrich, Nováková, Červený, Vydra. Některé díly si zpracoval sám Jiří Sequens. Ten ovšem většinou každý díl přizpůsobil svému pohledu a často ho značně upravoval. Některé příběhy se ani do natáčení nedostaly. Byl nakonec vybrán jiný. Z diváckého hlediska zajímavější. Pamatuji si, že režisér vyřadil např. ten, který psal Jiří Šotola, protože dal přednost jinému případu.
Proč však jeden vyšetřovatel, když případy vyšetřovali různí policisté?
I to bylo na samém počátku diskutováno, ale zvítězil názor, že bychom měli ukázat vyšetřovatele tak říkaje »od píky«, jak se vyvíjí od malých případů k velkým, a zároveň také ukázat, jak kriminalista prožívá svůj osobní život. Ani policisté totiž nežijí ve vzduchoprázdnu. Také se diskutovalo jméno našeho »rady Vacátka« a nakonec se vybralo typicky české Zeman.
Ani u státobezpečnostních dílů nedošlo ke spolupráci s StB?
Dodržovali jsme původní dohodu, že veškerá spolupráce s bezpečnostními složkami bude zabezpečována prostřednictvím našeho odboru a to všechny strany dodržovaly. Pomoc Státní bezpečnosti nebyla nutná a ani ji nikdo nevyžadoval.
A co vy poradci? Daniel Růžička vám přičítá státobezpečnostní minulost…
Pan Růžička je režimní autor, proto občasné podsouvání něčeho, co není, se muselo v jeho knize objevit. Mně osobně přiřkl státobezpečnostní minulost, což je vyložená lež. Ochranka prezidenta, jíž jsem dříve velel, nikdy nebyla součástí Státní bezpečnosti a to za žádného režimu. Pokud jde o další tři poradce, byli odborníky ve svých stávajících službách. Proto byli vybráni za poradce. Nikdo z nás však do práce štábu nezasahoval, neupravoval scénáře. Pouze když jsme byli požádáni o radu anebo názor, vyslovili jsme se. Já osobně jsem byl přidělen jako jakási spojka mezi štábem a FMV, takže jsem býval na každém natáčení připravený napomoci.
Jak byl vybírán režisér?
Osloveni byli dva. V prvé etapě byl také názor, že by se mohli podělit o natáčení seriálu. To jeden z oslovených, aniž by dával přednost své osobě, odmítl. Šlo o Jiřího Sequense, jenž měl zkušenosti s filmy tohoto typu. Také on byl nakonec vybrán. Ovšem po dohodě, že budou dodrženy mnou již zmíněné podmínky.
A herci?
Jiří Sequens oslovil na tisícovku herců. Odmítl hrát jeden. Je ovšem diskutabilní, zda kvůli obsahu seriálu, nebo roli, která mu byla nabídnuta. Dnes lze říkat, že to bylo kvůli režimu. Lépe to vypadá. Že by z toho měl problémy? Neměl. Bylo to jeho věcí. V seriálu hráli, na tom trval, všichni, které si vybral. Proto se v něm objevila jména i těch, kteří měli nějaké problémy s režimem. A hráli, dobře hráli.
Můžete jmenovat?
Hlavní roli převzal Vladimír Brabec, mezi nejvytíženější patřili Miloš Willig, Vláďa Ráž, František Němec, Rudla Jelínek, Renáta Doleželová, Jarka Obermaierová a další…
Ale mně jde o ty, kteří měli s režimem jisté potíže…
Nebudu jmenovat. Prostě i ti, co měli nějaké problémy, pokud přijali nabídku hrát, tak hráli.
Protestovalo proti tomu třeba oddělení kultury ÚV KSČ?
Nepamatuji si, ale věřím, kdyby se to stalo, že by to na věci nic neměnilo.
Takže »schvalovačka« nebyla na ÚV?
Žádná taková schvalovačka nebyla.
Jaký byl ohlas Třiceti případů mezi diváky?
Nesmírný. Když se promítaly jednotlivé díly, byly prázdné ulice a lidé seděli u obrazovek. Herci byli zváni na besedy a dostávali velmi mnoho dopisů. Nepamatuji, že by některý z nich přišel, že mu někdo vyhrožoval nebo vyjadřoval nesouhlas s jeho rolí. Seriál se vysílal s velkým úspěchem také v zahraničí. Režisér Sequens odvedl vynikající práci. O tom není sporu. Dokázal v krátkém čase natočit třicet filmů vysoké řemeslné hodnoty. To nelze upřít. Tvrdit něco jiného, je jen účelovou pomluvou. O jeho nadčasovosti svědčí to, že je promítán a divácky sledován vždy, když ho do promítání zařazuje televize JoJ, a protože nejde o českou televizi, nemohou tomu zřejmě současní propagandisté zabránit, bývá dokonce rok od roku znovu zařazován na obrazovky.
Díky. Ale posunuli jsme se tak do dneška. Jak vnímáte současné události?
Víte, už mnohé pamatuji. Prožil jsem jako mladý člověk válku. Vím, co znamenají její hrůzy. Ti, kteří nás ženou do světové katastrofy, nevědí, oč jde anebo je jim to jedno, protože budou mít místo, kam se mohou schovat. Ale před moderními zbraněmi se nikdo nikde neschová, proto prvořadé je si sednout k jednacímu stolu a jednat. Nechtěl bych, aby mí potomci a vlastně také potomci všech obyčejných lidí museli jít do války nebo je válka dohnala v jejich domovech jen pro světovládné cíle některých mocností, politické ambice evropských představitelů a další vyznamenání generálů či pro namyšlenost jistých dam.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.