Tygři, lvi, gepardi či rysi, to jsou všeobecně známé a rozeznatelné kočkovité šelmy. Říkají vám ale něco jména jako margay, irbis či serval? Pokud ano, málokdo z nás dokáže dát dohromady, co je typickým znakem tohoto zvířete, ani to, jak vůbec vypadá. Vybrali jsme devět »koček«, které nejsou tak tradiční a skloňované. Možná jsou o to krásnější a o to zajímavější…
Margay
Margay neboli ocelot dlouhoocasý je známý také jako dlouhoocasá tečkovaná kočka. Žije v tropických lesích a křovinatých oblastech od Mexika po Jižní Ameriku. Jak již onen druhý název napovídá, blízkým příbuzným je ocelot velký. Koneckonců, tmavá kresba je u obou podobná a táhne se podél hřbetu a na boky. Jedná se o nesmírně přitažlivé zvíře, což umocňuje jeho plachost. Jen těžko jej může lidské oko spatřit, neboť žije skrytě v korunách stromů. Zato v zoologické zahradě si můžete margaye náležitě užít – v České republice jej chovají v Jihlavě, v Liberci, v Brně a v Děčíně.
Irbis
Stejně jako margay je příbuzným ocelota, irbis se blíží levhartovi, jejž svým vzhledem velmi připomíná. Koneckonců, někdy se mu říká »sněžný levhart« či »sněžný leopard«. Jen je o něco menší než jeho blízký příbuzný, zato však robustnější. Obývá horské masivy Střední Asie, i proto je těžké jej v tomto nedostupném biotopu spatřit, natož nafilmovat. Zato do zoo se za ním můžete vypravit i v naší zemi, a to konkrétně do Liberce, Plzně, Jihlavy a Ústí nad Labem. Zajímavostí je, že se irbis, ač není heraldickým zvířetem, ocitl například ve znaku ruské republiky Chakasie či měst Almaty a Biškek. Byl rovněž jedním z maskotů zimních olympijských her 2014 v Soči. Snad za to v nynější pohnuté době nebude nikde pranýřován…
Karakal
Karakal je kočkovitá šelma střední velikosti, která žije v Africe a jihozápadní Asii. Podobá se severněji žijícím rysům, proto někdy bývá označována jako pouštní rys nebo africký rys, ale není s nimi nijak úzce spřízněna. Samotný název karakal pochází z turečtiny, v níž znamená »černé ucho«. Na rozdíl od většiny jiných »koček« preferuje tato šelma otevřenou krajinu a nepotřebuje se skrývat a schovávat. V České republice můžeme karakala najít například v pražské zoologické zahradě, ale také ve Dvoře Králové nad Labem, v Ostravě a chová jej i menší táborská zoo.
Serval
Serval stepní je africká kočkovitá šelma, která se vyznačuje žlutavým, černě skvrnitým kožichem a vysokým, štíhlým tělem. Na první pohled zaujme jeho poněkud netypicky stavěná postava. Vysoké a štíhlé tělo je přizpůsobené ke skákání a rychlému běhu ve vysoké trávě. Dokáže vyvinout rychlost až 73 km/h, což však využívá jen na krátkou vzdálenost. Serval je úzce spřízněn s karakalem a tzv. kočkou zlatou, do jejichž rodu býval, zvláště v minulosti, řazen. Na rozdíl od velké většiny zmíněných kočkovitých šelem, bývá často chován v zajetí, a pokud jsou servalové odebráni v mládí, snadno zkrotnou. I přesto mohou být nebezpeční, především pro malé děti. Když se ale přijdete podívat na servala do zoo, určitě vám nic nehrozí. U nás se vám pohled na tento skvost přírody nabízí v Olomouci, Liberci či ve Dvoře Králové.
Jaguarundi
Jaguarundi se podobá kočce domácí, ale ve srovnání s ní má kratší silnější končetiny, dlouhý ocas a kratší uši. Celkové proporce těla mu vysloužily anglické pojmenování »otter cat« (vydří kočka) nebo také »weasel cat« (kočka-lasice). Ve skutečnosti je příbuzná pumě, přičemž žije divoce v Jižní a Střední Americe. Ke svému životu vyhledává hustý porost, nejčastěji v blízkosti vod, kde za úsvitu a soumraku úspěšně liví. Podobně jako serval se i jaguarundi dá ochočit a mnozí američtí domorodci jej využívají jako domácí zbraň proti nežádoucím hlodavcům. Chcete-li jaguarundi obdivovat v českých podmínkách, pak máte tu možnost v pražské Troji, v Ostravě či v Děčíně.
Manul
Co se týče vizáže, je manul doslova a do písmene králem či královnou mezi malými kočkami – s typickou dlouhou srstí. Díky ní byl dlouho pokládán za předka dlouhosrstých plemen domácích koček, zvláště perské kočky. Ve skutečnosti je to však omyl. Manul obývá kamenité stepi střední Asie, a i proto býval v minulosti občas označován jako »kočka stepní«. Nicméně, toto jméno se častěji používá pro poddruh kočky divoké obývající centrální Rusko – jméno manul tedy zní jednoznačněji. Jedná se o samotáře lovícího v noci nebo za úsvitu a za soumraku. Přes den spí v doupatech pod kameny, v malých jeskyních a někdy v opuštěných norách jiných zvířat. V České republice chovají manuly Zoo Brno, Zoo Jihlava, Podkrušnohorský zoopark Chomutov a Zoo Ostrava.
Levhart obláčkový
Jedná se o nenápadného obyvatele rozlehlých lesů asijských tropů a subtropů. Území výskytu začíná na západě ve středním Nepálu, táhne se přes Bhútán a severovýchodní Indii směrem na východ a jihovýchod. Levhart obláčkový se sice řadí mezi velké kočky, ale je z nich nejmenší. Jeho typickými znaky jsou krátké nohy, dlouhá hlava a srst ozdobená velkými šedožlutými, oválnými skvrnami s černým okrajem. Klouby na nohou jsou značně flexibilní a umožňují agilní pohyb po stromech. V České republice má chov levhartů obláčkových dlouhou tradici hlavně v pražské zoo, kam první jedinec zavítal již v roce 1961, ale spatřit na vlastní oči lze tuto šelmu i v Děčíně, Ostravě či v Ústí nad Labem.
Kaguár
Jestliže levhart obláčkový je nejmenším zástupcem velkých koček, o kaguárovi můžeme říci pro změnu to, že je největším exemplářem mezi malými kočkami. Říká se mu někdy (a zřejmě i frekventovaněji) také »puma americká«, přičemž na tomto kontinentu už je větší kočkovitou šelmou pouze jaguár. Námi zmiňovaný tvor může vážit i více než 100 kg a dosahovat celkové délky až 275 cm. Vyznačuje se šedou, béžovou či hnědou barvou srsti, mohutnými končetinami a relativně malou hlavou. Stejně jako ostatní malé kočky neumí řvát, ale přede, a je příbuznější domácím kočkám než lvům. Pokud se na tuto šelmu chcete podívat, vydejte se do táborské zoologické zahrady nebo Kontaktního Zooparku ve Zvoli. Uvidíte, že je impozantní!
Oncilla
Oncilla neboli ocelot stromový je blízký příbuzný ocelota velkého a dlouhoocasého. Název »ocelot stromový« může být matoucí, jelikož v anglicky mluvících zemích je výraz »tree ocelot« používán pro druh margay. Toto sympatické zvířátko se vyskytuje v tropických deštných pralesích Střední a Jižní Ameriky. Je to noční tvor, který loví drobné obratlovce, především hlodavce a ptáky. Je o málo větší než kočka domácí (délka 40 až 50 cm, ocas měří 30 až 40 cm), zato však váží méně (2–3 kilogramy). Není bez zajímavosti, že Zoologická zahrada Praha vede jeho evropskou plemennou knihu. A co dodat? Snad se vám dnešní »kočičí putování« líbilo – a nejen proto, že jde o půvabná zvířata…
Marcela Špičková
FOTO – wikipedia.org/CC BY-SA 3.0/Dingopup, wikipedia.org/CC BY-SA 4.0/Supreet Sahoo, wikipedia.org/CC BY-SA 3.0/Melczer Zsolt, wikipedia.org/CC BY 2.0/Derek Keats, wikipedia.org/CC BY-SA 2.5/Self, wikipedia.org/CC0/Vassil, wikipedia.org/PD/Karin Sturzenegger, wikipedia.org/CC BY 3.0/NaturesFan1226, wikipedia.org/CC BY-SA 3.0/Groumfy69, wikipedia.org/CC BY 2.0/kellinahandbasket
Diskuze je uzavřena.