U nás nepotkáme tak velké hady, jako je třeba anakonda, či jedovaté kobry, ale přesto, když vám přes cestu »přeběhne« dvoumetrový had, tak asi znejistíte. Ještě v padesátých letech minulého století to nebyla zase tak moc velká vzácnost. Užovky stromové žily v teplých a prosluněných oblastech v křovinatých okrajích lesů, či ve světlých hájích s podrostem, na svazích porostlých křovinami a bylinami či ve skalnatých oblastech, řídce porostlými stromy. V okolí vod v břehových porostech. Ale také na rozpadlých zdech a na hromadách kamení uprostřed polí či luk. Od nížin do pahorkatin.
I v Podkrkonoší jsem je potkal. Vzácným užovkám stromovým plyne ze života v blízkosti lidí řada výhod. Přesto však užovky stromové začaly z naší přírody a krajiny mizet. Rychle se měnilo jejich přirozené prostředí, do přírody přišly chemické látky a přes veškerou ochranu se kdysi souvislá populace změnila na několik ostrůvků v rámci České republiky. Před patnácti lety se zdálo, že pokud se něco nestane, přijde Česko o jednoho z našich původních pěti hadů, užovku stromovou. Výskyt užovky stromové v České republice je skutečně ostrůvkovitý a tyto ostrůvky jsou různého charakteru. Dva z nich, konkrétně populace v Podyjí na Moravě a v Bílých Karpatech, jsou součástí souvislého areálu rozšíření, který má na našem území severní hranici. Další výskyt je skutečný ostrůvek a jedná se o izolovaný výskyt v Poohří a také v Povltaví, která vznikla vysazením jedinců z Poohří. Ten je zároveň nejsevernějším místem výskytu v celém areálu. Vyskytovala se i v Českém krasu a v Polabí. Třeba z nás čtenářů bude mít štěstí a znovu ji tam potká.
Jak vypadá? Inu, zhruba dvoumetrový had se štíhlým tělem a dlouze eliptickou hlavou bez kresby. Hřbetní strana je v různých odstínech olivově nazelenalá, břicho je bělavé a někdy i žluté. Nejhorší je, že tak moc od sebe vzdálené populace druhu jsou ostatně jednou z příčin ohrožení této jedinečné populace, která zde přežívá posledních několik tisíc let, od doby, kdy v Evropě vládlo mnohem příznivější klima, které užovkám umožnilo mnohem severnější rozšíření, než je tomu dnes.
Co může našeho největšího hada u nás zachránit? Především změna, či spíše návrat jeho přirozeného prostředí. A pak nadšená práce dobrovolníků, jako je tomu třeba v Poohří. Jedním z hlavních cílů jejich záchranného programu je rozšíření současné poměrně malé plochy výskytu právě v Poohří. I k tomu se přistupuje metodou nabídky vhodných úkrytů a stanovišť, které musí užovky osídlit z vlastní iniciativy. Tou nabídkou jsou třeba ty hromady tlejícího materiálu a složišť dřeva a další záměrně zbudované jednoduché prvky v krajině, které slouží především jako úkryt a líhniště. Vzhledem ke svému malému rozměru snadno promrznou a nemohou tak sloužit jako zimoviště. Ale užovky mají již zažitá svá zimoviště, na která se pravidelně vrací. Kamenné snosy, zídky, ruiny domů či sutě se v této krajině vyskytují poměrně běžně. Třeba námaha nadšenců jednou způsobí, že i areál užovky stromové, našeho největšího hada, se rozšíří.
Václav Ziegler
Diskuze je uzavřena.