Všichni, kdo si včera, na Velký pátek, vyrazili do přírody, aby vrbovým proutkem zkusili otevřít skály, jež podle pohanské tradice měly vydat svoje poklady, byli zřejmě zklamáni. Příroda si svoje tajemství nechala, tak jako každý rok, pro sebe. Ale přeci jen…
Možná jste našli jiné poklady, dávno ztracenou náušnici, či dopis od přítele, na nějž jste (totiž na onoho přítele) spoustu let nevzpomněli v chvatu doby, který vám mnohdy nedá ani pořádně vydechnout. A možná jste potkali nové přátele, poklad velmi ceněný, či někoho z rodiny, poklad nejcennější, s nímž a jeho či jejími dětmi jste společně »nasávali« sílu jarní přírody.
Slavnosti ohně a rozjímání
Dnes je Bílá sobota určená věřícím k rozjímají. Blíží se Velikonoční noc a s ní údajné Kristovo vzkříšení. Bílá sobota je posledním dnem půstu.
»Vrátily« se zvony z Říma a zvoněním zvaly věřící k noční bohoslužbě. Jejich zvonění má prý kouzelnou moc. Když při něm hospodyně zametla dům, po celý rok se v něm nedrželi švábi a jiná »havěť«. Pokud se při něm člověk umyl v pramenité vodě, byl celý rok zdráv. V zahradě se třáslo ovocnými stromy, aby se probudily, byla na ně stříkána voda, což jim mělo dodat celoroční sílu. Zajímavé propojení pohanské mystiky s křesťanskou vírou.
Konaly se i slavnosti ohně. Ano, tradiční pohanská »klasika«. Každý rok z jara, první sobotu po jarní rovnodennosti měli lidé ve zvyku setkávat se mimo své osady, sbírali dřevo, pokládali je v blízkosti významného dubu a zapalovali. Stáli okolo ohně, klekali a prosili Sunnu, bohyni soumraku, o návrat vytoužených jarních dní.
Katolická církev ji »šikovně« převzala pod svoji ochrannou ruku v podobě vysoké velikonoční svíce, označovaná též jako paškál, která symbolizuje vzkříšení Krista. Zapaluje se v noci, od ohně v blízkosti kostela.
Hlavním pokrmem v tento den bývala velikonoční nádivka (říká se jí všelijak – hlavička, velikonoční buchta, sekanice, sekanina, nebo velikonoční svítek). Na stole nesměl chybět mazanec. V domácnosti hospodyně nechávaly vyhasnout oheň, aby mohl vzplanout nový, očistný a ochranný.
Pravé Velikonoce až zítra!
Slavnost Zmrtvýchvstání Páně (též Velikonoční neděle nebo Boží hod velikonoční) je největší slavností křesťanského církevního roku, při níž se slaví Kristovo zmrtvýchvstání a vítězství nad smrtí, symbolicky pak vykoupení celého lidstva.
Neděli předchází Velikonoční vigilie, bohoslužba noci z Bílé soboty na neděli, v níž byl údajně Ježíš vzkříšen. Velikonoční období končí (podle církve) až na tzv. letnice (letos 28. května), svatodušní svátky.
Velikonoční nedělí velikonoční svátky vrcholí. V časech našich babiček a prababiček se v každém stavení slavnostně prostřel stůl, z kuchyně bylo cítit lahodné vůně. Na stole nesměl chybět beránek (ať z masa nebo z těsta). Babičky se snažily, aby kromě relativně snadno dostupného drůbežího či králičího masa bylo na stole i maso kůzlečí.
V časech dávných otec oloupal vařené vejce a rozdělil ho na tolik dílů, kolik bylo u stolu osob. Každý ze stolovníků svůj kousek vejce snědl, což symbolizovalo bezpečný návrat domů v případě, kdyby snad někdo z rodiny zabloudil. Stačilo si vzpomenout na to, s kým kousek vajíčka snědl a našel cestu domů. V některých místech věnoval hospodář kus mazance, vejce a víno zahradě, poli a studni, aby byla dobrá úroda, hojnost ovoce a zdravá pitná voda. Nelze přehlédnout, že nedělní »zábava« začínala již při východu slunce. Pokud se slunce objevilo na bezmračném nebi, věštilo to dobrou úrodu a pěkné léto.
Koleda, mrskačka, pomlázka či šmikrust
Velikonoční (též červené) pondělí je dnem lidových oslav a hodování, svátkem jara, znovu se probouzející přírody, nadějí na dobrý rok, dobrou úrodu, zdravý a šťastný život.
O Velikonočním pondělí převažovaly v kuchyni pokrmy z vajec. Samozřejmě. Vždyť vajíčko je velikonoční symbol a považuje se za symbol nového života a znovuzrození. Dělala se vejce plněná, smažená, dávala se do omáček, salátů, k masu, a pokud se pekla další várka velikonoční nádivky, vejce v ní nesměla chybět. Oblíbené byly i různé vaječné pomazánky.
Muži a chlapci vyrazili vyšlehat ženy, aby »neuschly«. »Akci« se říkává pomlázka, koleda, mrskačka či šmikrust. Sloužily k ní spletené čerstvé vrbové větvičky, pomlázky, tatary či žíly. I oblévání studenou vodou žen a dívek má svoji (jak jinak než pohanskou), magickou a ozdravnou funkci. Proč jen ženy byly vystaveny těmto ne zcela příjemným »radostem« netuším. Ale věřte nevěřte, dodnes se na ně těší a mají z nich na Velikonoce radost…
Užijte si svátků jara a také magie…
Jiří Janouškovec