»Vítej Maďarsko, vítej zpátky do Evropy!« »Maďaři pochopili, co jsou evropské hodnoty!« »Welcome back! Bienvenue! Willkommen!« Nadšení zavládlo ve správných kruzích Bruselu, Paříže, Berlína, Varšavy, Tallinu, Kodaně… Konečně zas budeme zajedno. Také v Praze se někde slavilo. Tam, kde mysleli europansky. Ve Strakovce to nebylo, na Moráni a na Kavkách ano. Proč ne? Moráň je centrem euroobčanů a Kavky jsou přece hlásnou troubou pro evropské hodnoty a pro Brusel.
Problém však nastal někde v Podkavčí, když rozložili na stůl mapu, aby podle nepsaného zvyku na ni připíchli další praporek s vlaječkou Evropské unie. Lekli se ovšem, když zjistili, že nad Budapeští již dávno (od r. 2004) vlaje prapor nejen Unie, ale i Aliance (ta od roku 1999). Navíc země je dokonce ve středu Evropy, takže, jak ji a kam vlastně vracet? Z Budapešti na Apšeronský poloostrov je stejně daleko jako na Cabo Fisterra, na Hammerfest stejně jako třeba do Larnaky.
Když se ti z Podkavčí podívali do dějin Evropy, zjistili, že Maďaří do Karpatské doliny přišli v 9.a v 10. století a vůbec ne z Afriky či Asie. O Americe se ani neuvažovalo. Tu v té době ještě neobjevil ani vikingský mořeplavec Leif Eriksson a to bylo o čtyři sta let dřív, než tam dorazil Krištof Kolumbus.
Maďaři přišli ze severních krajů kdesi před Uralem. Také tehdy to byla Evropa, i když o tom ještě nevěděla. Nebyla bruselská centrála, nemohl to nikdo nikomu sdělit. Také pro nás to byl kraj hic sunt leones, i když o lvy pochopitelně nešlo a Řím už dávno uzavřel svou éru.
Takže do Evropy zpátky si ti z Podkavčí mohli škrtnout.
Zbylo to druhé. Evropské hodnoty. Jenže když hledali ve slovníku, dozvěděli se o nich málo. Prý jde o »normy a hodnoty, které mají Evropané údajně společné a které přesahují národní nebo státní identitu« (wikipedie).
Bum! Vyznejte se v tom. Do takovéhoto vysvětlení se vejde leccos. Prý lidská práva, liberální demokracie a právní stát. Co si však pod těmi slovy máme představit?
V roce 2005, tedy v předvečer schválení tzv. Lisabonské smlouvy, filozofové Jürgen Habermas a Jacques Derrida se pokusili v článku pro deník Frankfurter Allgemeine Zeitung přece jen dát alespoň nějaké vysvětlení. Určili šest bodů tzv. hodnot (viz wikipedie), které Evropany údajně spojují: sekularizaci, důvěru ve stát a skepsi ohledně možností trhu, realistická očekávání ohledně technologického pokroku, welfarismus, tedy teorii, která považuje blahobyt (welfare) za jedinou vnitřní hodnotu a klíčové měřítko pro hodnocení dobra, pocit, že smyslem morálky či práva je život a štěstí jednotlivců, nízký práh tolerance pro použití síly a konečně přesvědčení o tom, že mezinárodní spolupráce může vyřešit globální problémy.
V roce 2007 byla schválena po dlouhých jednáních a úpravách Lisabonská smlouva (Smlouva o Evropské unii). Z ní jsme se tak mohli dozvědět, že »Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin« (viz čl. 2).
A jsme tam, kde jsme byli…
Ze smlouvy totiž tímto tvrzením vyplývá, že všechno vlastně začíná 13. prosincem 2007 (resp. 1. prosincem 2009) a to, co bylo před tím, snad vlastně ani nebylo. Vše je údajně odvozeno od všeobecně lidských pravd, evropských tradic a údajně odpovídá staletému vývoji v našem kontinentu. Ty tradice jsou, pochopitelně, křesťanské a humanistické a vývoj měl, alespoň si to zřejmě máme myslet, svůj stálý pozitivní směr, jenž dosáhl svým vrcholem až současnosti.
Zase jsem to zamotal, ale ono to tak je a leccos, vzhledem k tomu, lze vykládat z různých úhlů pohledu. Odvozené právní normy tak často jsou až absurdní. Proto např. ten, kdo se brání, může být odsouzen, jelikož při tom použil nepřiměřenou sílu a tím vlastně narušil útočníkova lidská práva. Nebo jiný příklad: dělení společnosti na muže a ženy, biologicky prý je to správně, ale společensky však nikoli. A tak tu jsou najednou všelijaká nová pohlaví, která se vytvořila v hlavách a právních normách šílených tvůrců zákonů či nenormálních lidskoprávních organizací. Při tom se společnost jako taková odvolává na křesťanské tradice, křesťanský základ Evropy, křesťanství, jež vlastně kategorie muž a žena dokonce kodifikovalo v Bibli.
A propos. Křesťanský základ Evropy! A co pohanství Řeků, Římanů, barbarů? Co židovská diaspora? Co Muslimové na Apeninském poloostrově a na Balkánu? Nekřesťanská kultura, jež vlastně tu křesťanskou spoluformovala? Co přínos Féničanů, španělských muslimů, toho Žida z Toleda, k evropské vzdělanosti? To všechno nepatří do evropských tradic?
Vážíme si Aristotela, alespoň před Lisabonskou smlouvou jsme si ho po staletí vážili, čteme Ovidia, skláníme se před moudrostí Moše ben Maimona a Einsteina, ctíme díla Feutchwangera a Mendelssohna-Bartholdyho. Také oni patří k tradicím našeho světadílu, i když nebyli křesťané.
Kromě zářné Evropy byla však i ta nezářná. Byl to světadíl, kde otroci zajišťovali vysokou životní úroveň pánů nebo vlastníků, stejně jako později nevolníci a luddité-rozbíječi strojů. Byl to i světadíl inkvizice a honu na čarodějnice, upalování heretiků, pogromů na Židy, válek, kdy na obou stranách jako modla byla socha Panny Marie či posvěcený kříž, kolonialismu, fašismu, revolucí, jež potlačovali Windischgrätzové a Thiersové, světadíl, odkud vzešly jen v minulém století dvě hrůzné světové války?
Do které Evropy se vlastně Maďarsko nyní vrací? Jaká Evropa ho vítá? Evropa svobody, kde média říkají, co chce Brusel? Ta, co píší či vysílají jinak, prý nejsou svobodná. Jaká Evropa? Tzv. lidských práv, kde nesmíš vlastnímu dítěti dát pohlavek, kde práva seniorů jsou omezena digitalizací a stát či velké korporace člověka začínají kontrolovat vlastně ve všem? Evropa demokracie, kde o čemkoli začínají rozhodovat ničím nezvolení bruselští byrokraté a najmenovaní komisaři, kde je možné zakázat kandidovat jen hlasy několika soudců či zrušit zákony, např. třeba dekrety prezidenta Beneše, jen rozhodnutím člověka, jenž na sobě má talár? Evropa porozumění? Jenže když Španělé odmítají podporovat americkou válku v Íránu a jsou za to šikanováni, zastane se jich někdo? Evropa míru? Proč však ti, kteří po něm volají, jsou nazýváni lžimíry, zrádci aproruskými trotly, přičemž s Ruskem mají společného jen to, že by chtěli odebírat jeho levný plyn a levnou ropu, aby lidé v jejich zemích mohli lépe žít?
Ve které Evropě jsme my? Oficiálně v demokratické, kde vládnou svoboda a lidská práva, skutečně však v té polisabonské, která si práva přizpůsobila svým potřebám, právům byrokratů a nikým nevolených komisařů.
Vítej Maďarsko, vítej do Evropy!
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.