Některé příspěvky se píší jen velmi těžce. Ze srdce bych si přál, abych jej nemusel psát vůbec. Ale bohužel musím…
Paní Lenka Šimůnková, maminky Elišky, která v sobotu dobrovolně ukončila svůj život, se na mě obrátila vloni v létě. Setkali jsme se v restauraci u nás v Troji a asi 2 hodiny si povídali. Špatně pohybovala levou rukou kvůli zranění šlach, které si způsobila při prvním pokusu o odchod z tohoto světa. Ještě horší jizvy ovšem měla na duši. Její bolest byla až hmatatelná, a když mi sdělila, že poslední sms, kterou od Elišky dostala v době, kdy už její vrah číhal na fakultě, zněla »maminko, ještě se třikrát vyspíme a budou Vánoce«, tak se otevřeně přiznám, že se mi orosily oči.
Od té doby jsme se viděli několikrát, naposledy na výročí střelby přímo před budovou FF UK, kde organizovala videomapping s fotkami a jmény obětí, které po hříchu na kamenném památníku před budovou zcela chybí.
Seznámila se tam i s mojí ženou a dlouho si povídaly. Skončilo to tím, že obě plakaly. A když se moje Janička dozvěděla tu strašnou zprávu, tak měla slzy v očích znovu. Oba nás to zasáhlo. Věřili jsme, že to nevzdá, a tak nás zpráva o jejím skonu hluboce zasáhla. A bolí to ještě teď.
V ten samý den, kdy jsme se osobně viděli naposledy, jsme ještě natočili rozhovor, jenž jsem publikoval na své FB stránce (zde). Opravdu stojí za poslechnutí.
Vyměnili jsme si stovky zpráv a mnohokrát jsme si volali. Sdělovala mi, jak na ni různé podivné osoby tlačí, aby svou snahu o vyvození odpovědnosti vůči ministrovi vnitra Rakušanovi a policejnímu prezidentovi Vondráškovi vzdala. Jak jí tito lidé nepřímo vyhrožují. Ale především o tom, jak je zoufalá z toho, že není schopna prorazit bariéru mlčení a získat odpovědi od těchto dvou hlavních šiřitelů lží a polopravd. Opravdu jí nešlo o pomstu, nýbrž o spravedlnost. O spravedlnost pro její milovanou Elišku.
Zprávu vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny považovala za frašku. Jak mi sama řekla – poslanci pětikoalice se postarali o to, aby ty hlavní otazníky zůstaly nezodpovězeny.
Bojovala dál, zaplatila si dokonce billboard u Nového Jičína se vzkazem pro Rakušana, Vondráška a Matějčka, že i oni mají na rukou krev. Zcela nepřekvapivě se zjistilo, že onen billboard »nesplňuje technické podmínky«, a byl proto odstraněn.
Když jsem jí odepsal, že je to až odporné, jak se snaží celou věc ututlat, tak mi na to odpověděla »nevím, co si o tom všem již mám myslet«.
Tuhle zprávu jsem od ní dostal minulý čtvrtek. Dva dny před tím, než jí na její statečný boj došly síly.
Je pochopitelné, že většina příspěvků na sociálních sítích bude nyní vzpomínat na její snahu zjednat pro svou dceru spravedlnost a bude nasměrována právě vůči těmto třem hlavním protagonistům (Rakušan, Vondrášek, Matějček), kteří kvůli své kariéře zametali vše nepohodlné pod koberec.
Já osobně ale cítím za sobotní tragédii spoluodpovědnost. Svou osobní, i nás všech, kteří víme, že v téhle kauze opravdu něco pořádně páchne. Neudělali jsme totiž dost.
Když se v Srbsku zřítila nádražní budova postavená fušérsky a za velmi podezřelých okolností (pravděpodobná korupce u veřejných zakázek), vyšly do ulic Bělehradu statisíce lidí.
A co jsme udělali my? I přesto, že jsme věděli, že nám neříkají pravdu, tak jsme si zase jen stěžovali na sítích. Ani tahle tragédie nás nedokázala vybudit k tomu, abychom se všichni zvedli a řekli, že už těch Rakušanových a Fialových lží máme plné zuby a ať už konečně táhnou a přestanou ničit morálku a spravedlnost v naší zemi.
Nyní je mi strašně smutno. Ale přesto chci bojovat dál. Musím. I za Lenku a její Elišku. A doufám, že nebudu sám. Že nás možná právě tato nejvyšší oběť, kterou paní Šimůnková položila na oltář spravedlnosti pro svou dceru, konečně nakopne k tomu, abychom zvedli zadky a začali místo zbytečných řečí něco dělat.
Já za sebe skládám veřejný závazek, že pokud mě ve volbách vyšlete jako svého zástupce do Sněmovny, tak budu iniciovat otevření celého případu a objasnění všech podivností, které tento případ obestírají.
A věřím, že nás přijdete podpořit svou přítomností na všechny akce, které budeme v nejbližších měsících proti současné vládě pořádat. Jedná se o absolutní minimum, které může každý z nás pro Lenku, Elišku a spravedlnost pro ně obě udělat.
Já osobně to cítím jako svou povinnost. Jako povinnost odčinit to, že jsem neudělal dost pro to, abych té sobotní tragédii zabránil.
Nebudu naříkat, ale budu dělat ještě víc pro to, aby se naplnilo to, o co Lenka usilovala nejvíc – tedy aby vyšla najevo celá pravda o tragédii z prosince 2023 a aby ti, kdo lhali, nesli za své mlžení odpovědnost. Měl jsem ji totiž opravdu rád. A proto udělám vše pro to, abych jí tohle její přání splnil. Děkuji každému, kdo nezapomene a přidá se k tomuto úsilí. Ona si to opravdu zaslouží. Čest její památce.
Jindřich Rajchl, předseda PRO
Diskuze je uzavřena.