Před padesáti pěti lety zemřel ve Vídni jeden z největších českých herců meziválečného období, vlastně snad jeden z největších vůbec nejen v letech mezi válkami, Hugo Haas. Pohřben je v Brně, jak si přál. Česká televize nám ho proto v jednom ze svých pořadů s předstihem připomněla. Šlo o krátký šot, výstižný, až na jeden jediný moment. Tím bylo období, kdy musel odejít z Česka. Tehdy, dozvěděli jsme se, na poslední chvíli i se ženou opustil naši zem. Také to ovšem bylo věcně správné. Jenže tuto myšlenku předcházela slova o jeho divadelních rolích, nikoli o tom, co odchod manželů Haasových způsobilo. A právě o to jde.
Hugo Haas pocházel z česko-židovské brněnské rodiny. Měl stejně jako jeho bratr Pavel nadání pro hudbu. Té se chtěl věnovat. Nakonec však skončil u své druhé lásky, u divadla. Absolvoval konzervatoř, hrál pak v Brně, Ostravě, Olomouci, v Divadle na Vinohradech, aby se v roce 1930 na skoro deset let upsal Národnímu divadlu v Praze. Tady se proslavil, stejně jako ve filmech této doby.
Před nacisty skutečně společně se ženou tanečnicí Marií Magdalenou Bibikoffovou (Bibi) doslova na poslední chvíli utekli ze země. Svého synka Ivana však museli nechat u bratrovy rodiny. Následovala Francie, Portugalsko, za dramatických událostí Spojené státy. Tady se dokonce svým uměním, ač se musel napřed naučit anglický jazyk, uplatnil v Holywoodu. Koncem padesátých let z USA odejel do Evropy, aby se po krátkém pobytu v Itálii trvale usídlil ve Vídni. Bylo v tom kus nostalgie, chtěl být blízko, jak jednou řekl, svému Brnu. Domů, do Česka, které ovšem navštívil, se však natrvalo odstěhovat neodvážil. Nebylo totiž pro něj překonatelné pomyšlení, že by měl žít v místech, kde zahynul jeho otec, bratr a další příbuzní (Terezín). Při tom dveře pro něj byly stále dokořán. Národ by ho přijal s otevřenou náručí. Jeho poslední cesta se uskutečnila v roce 1968. Byla opravdu triumfální. Navštívil Prahu a své Brno. Byl však už nemocný. Za několik měsíců náhle zemřel.
Jeho česká stopa je však nezpochybnitelná. Jeho divadelní role – vybírám namátkou – hrál Armanda Duvala v Dámě s kaméliemi (A. Dumas), Malvolia ve Večeru tříkrálovém (W. Shakespeare), či Šefla v Loupežníkovi (K. Čapek), atd., atd., byly nezapomenutelné. To dosvědčují také jeho role filmové. Zase jmenujme třeba roli Načeradce v Mužích v ofsajdu, Petra Suka ve veselohře Ať žije nebožtík, či geniálního dr. Galéna v Bílé nemoci. Tuto postavu ztvárňoval také na scéně Národního divadla. Těch filmových lze napočítat přes třicet. Připočteme-li ty, které natočil ve Spojených státech, pak přibude dalších více než čtyřicet, a, aby účet byl úplný, v Rakousku to byly ještě další tři. Některé z nich dokonce sám režíroval.
A jsme u té výše zmíněné věty, která se obloukem vyhnula momentu, který zabolel. U jeho poslední role, jíž byl konsul Busman v Čapkově R.U.R., a kterou hrál ještě pod ochrannou rukou Františka Götze, v režii Karla Dostala. To bylo 27. února 1939. Bylo to jeho poslední české představení. Pro Haase tedy skutečná herecká derniéra nejen na naší první scéně, ale i v jeho vlasti vůbec. Ještě tentýž den ho totiž čekal doma oficiální dopis z Národního divadla. Bylo v něm napsáno, že vzhledem ke svému židovskému původu je s ním s okamžitou platností ukončena spolupráce a že je propuštěn ze svazku Národního divadla. Rozhodl ministr školství Kapras, podepsal ředitel divadla Stanislav Mojžíš Lom. Oba si ještě nějaký čas poté dokázali udržet své funkce. Ostatní mlčeli. Nevím, kdo se ještě před odjezdem obou Haasových s nimi přišel rozloučit. Tipuji, že nikdo. Byla taková doba. »Židé jako ustaviční běženci a hosté, žijící mezi námi, nepočínají si jako hosté. Neděkují za pohostinství, nemají jako hosté v úctě naše domovy… Nepoklekají, když my poklekáme, nemlčí, když my mlčíme, počínají si jako samozvaní rušitelé našich řádů a páni našich věcí…« (Václav Renč, nositel Řádu T. G. M., dědeček režiséra Filipa Renče). A dál? Řešení nabídl již v roce 1922 spisovatel Florian Eisner. Napsal tehdy ve spisku Židé se obrací na Beneše… »žádám Svaz národů, aby odstranil židovstvo jakožto největšího a nejhroznějšího zločince, jehož země kdy zrodila a nosila a naprosto je vyloučil ze společenství nás – lidí«. Beranova vláda začala tento záměr plnit. Také k nám totiž už pronikly ideje z hrůzných hitlerovských Norimberských zákonů.
Hugo Haas patřil do tohoto rasově chápaného společenství, proto mu sami Češi, nepochybuji totiž o tom, že Kapras, Lom, a potažmo Renč či Eisner byli Čechy, sami vystavili účet. A jako »dárek« k poslední roli, jíž hrál na scéně Národního divadla, přibalili hnusný propouštěcí list. Možná, že také to způsobilo, že domů, kam se celou válku těšil, se neodvážil natrvalo přijet a věnovat nám kus svého umění.
Vynechat tento moment, který ČT nezmínila, vlastně »elegantně« přešla, cenzurovala, nebylo samoúčelné. Kdyby ho zmínila, musela by připomenout i pomnichovskou fašizaci země, kdy vládu ovládly ty nejpravicovější síly, pro něž peněženka byla víc než svoboda a demokratický odkaz předmnichovské republiky. Platila slova, která skoro ve stejný čas prohlásil jeden z vůdčích agrárnických statkářů Zadina. Tu »prkenici« jim totiž nacisté, v jejichž intencích jsme postupovali, skutečně nevzali. ČT by musela zmínit některá dnes oslavovaná jména, těch, kteří neváhali přejmout rasistické teorie a svrhnout všechnu vinu světa na méněcenné rasy a na všechny odpůrce tvrdé ruky a jediných »správných řešení«. Možná by bylo třeba upozornit i na zbabělost, na apatičnost pramenící z toho, že jsme mnichovanskými spojenci byli prodáni a že už lidé neviděli »nová světla v tunelu«. Ať chceme nebo nechceme, byli jsme to my, tedy Češi, kdo vyhnal jiné Čechy, jiného Čecha Hugo Haase, protože jsme dostali strach z mocných a z těch, kteří již tvořili »nový světový řád«. Strach o sebe, o funkce, o svůj majetek.
Dnes nám nejde ani tolik o rasy, ale o jiné názory, i když o moc a majetek také. Proto ti vládnoucí začali ostrakizovat. »Velký bratr« by se totiž mohl, kdyby neuspěli, zlobit. Proto je třeba vyvolávat strach u »malověrných« a tím si vlastně udržet moc.
Jen připomínám, že dnes je tomu právě padesát pět let, co zemřel veliký český herec Hugo Haas.
Jaroslav Kojzar
PS:Měli bychom si uvědomit, že to, co nechceme, aby bylo činěno nám, nemáme činit ani my těm druhým. Mám na mysli odvetu za příkoří, které vyvolal rasismus Třetí říše vůči všemu židovskému a to, co se děje v pásmu Gazy a říká se tomu »odvetná operace« se všemi z ní plynoucími souvislostmi.
Diskuze je uzavřena.