Právo na odnárodnění?

Z Centrumu jsem se dozvěděl, že v Estonsku do tří let všechny školy, i ty, kde v místech většinově bydlí Rusové, povinně přejdou z dosavadního vyučovacího jazyka, tj. z ruštiny na estonštinu. Dosud se zde učilo rusky. Ruština jako jazyk ze škol tak úplně zmizí. Jen doplňme, že pro ty, kteří ostatně estonsky nemluví nebo špatně a žijí v této zemi, není dnes dosažitelné plnoprávné občanství a tím ani některá práva zdejšího obyvatelstva, jako je volit a být volen, atd. A to přesto, že byste se v Estonsku narodili a narodili se zde i vaši rodiče či prarodiče a že region, v němž žijete na hranicích země s Ruskem, byl vždy převážně jazykově ruský.

Zároveň je hodno zvláštní pozornosti třeba to, zda vaši prarodiče byli za 2. světové války v Rudé armádě. Poté můžete mít problém. Byli-li však příslušníky SS, pak to ovšem byli hrdinové a je třeba se jim poklonit. Proto pomníky sovětských vojevůdců či hrdinů války byly odstraněny, ale z ohňových pochodů potomků bývalých esesgrenadýrů (20. Grenadieredivision der SS) či místních fašistických orgánů se stala tradice. Za pozornost stojí, že za členství v Komunistické straně Estonska a zastávání funkcí v době SSSR se po rozpadu velmoci netrestalo. Příkladem buď otec Kaji Kallasové, současné šéfky eurounijní diplomacie. Býval totiž nejen členem KSE, ale v době existence Sovětského svazu ředitelem republikové Sberbank, zástupcem šéfredaktora republikového komunistického deníku Rahva Hääl a dokonce poslancem Nejvyššího sovětu SSSR. Pak ovšem představitelem nového demokratického Estonska. Veřejné přihlášení se k ruské národnosti může však být problémem. Stejně jako »neunijní« postoje.

Rozhodnutí zbavit děti jejich rodného jazyka je něco nového v Evropské unii, vlastně zbavit se po tolika letech celé národnostní skupiny. Zkušenosti jsou a nemyslím tím jenom Odsun uskutečněný podle rozhodnutí z Postupimi. Vlády Jejich Veličenstev britských králů tak např. odnárodnily Irsko. Pokusy odnárodnit Katalánce a třeba Lužické Srby nebyly tak účinné. Katalánsko odolalo, Lužičané se zatím marně brání přišedšímu německému živlu pracujícímu v bokatých dolech Dolní a Horní Lužice. I zde tentokrát drážďanské územní orgány by rády zrušily menšinové školy. O tom mohl mnohé vyprávět europoslanec Jaromír Kohlíček (KSČM). Také v minulosti čeští vlastenci podávali pomocnou ruku k záchraně lužického národa. Profesora Pátu to stálo za okupace život. V 19. století dokonce vznikl tzv. lužický seminář, kde se vzdělávali srbští učitelé a kněží.

Věděli jsme totiž, co je to odnárodňování. Náš národ však vydržel. Ani éra nacistické hrůzovlády nebyla bez pokusů předělat naši mladou generaci na Němce, začalo to zbavením vysokého školství. Další kroky byly v plánu, Moravcovo Kuratorium byl první velký krok, ale aby najednou z jazyka českého naše děti ve školách přešly na němčinu? Ne, to ani hitlerismus neudělal. Mělo to své příčiny, jistě, jednou by všechno, pokud by nacisté vyhráli válku, mohlo být jinak, ale nikdo se o změnu nepokusil. V lavicích se děti učily sice podle zvrácených osnov, ale česky.

Proč však takový xenofobní přístup rodné země paní Kallasové, jež v ní dokonce před časem byla premiérkou, a mlčení Evropské unie? Protože se to hodí? Protože nenávist za minulá nebo vymyšlená příkoří jde až za hrob? Protože mstít se na těch, kteří se nemohou bránit, je tak jednoduché? Nebo… bojím se to vyslovit… jde o další pokus vyprovokovat Rusko, aby přišlo svým bratrům na pomoc a vyvolalo tak Třetí světovou válku?

Asi bych se neměl ničemu divit. Jde přece o zničení Ruska a rozdělení si, jak domýšlela Češka rodem, paní Madlenka Allbrightová, jeho surovinového bohatství. Západ je přesvědčen o své převaze, i o tom, že právě ona bude po vydávání pěti procent na zbraně ještě větší. Pak lze začít. To, co se nepovedlo Napoleonovi a Hitlerovým generálům by se mělo povést generálům Řehkům. Každá země Evropy má takové vojevůdce, kteří myslí, že by se mohli zapsat do dějin. Jen nevím, zda jako Valdštejn, Karel ze Schwarzenberku či Radecký z Radče, anebo Rudolf Gajda, generál Richtrmoc anebo semínkový generál Šejna.

V každém případě přechod malých dětí, pro něž je mateřštinou ruština, během tří let z vyučovacího rodného jazyka na estonštinu, je systematickým krokem k odnárodnění. Do budoucna ruština rozhodnutím nacionálů prostě zmizí. Možná, že časem dojde i ke vzpourám rodičů, protože ne každý je ochoten se vzdát svého rodného jazyka. Co pak bude dělat Evropská unie se svou teorií lidských práv? Postaví se za postižené, anebo potvrdí svou politiku dvou pohledů a bude mlčet, jako je tomu dnes?

A co my? Proč je dosluhující ministr Lipavský, který se rád plete do různých světových záležitostí, najednou v případě porušení základních lidských práv v Estonsku, což odnárodňování je, tak potichu?

Jaroslav Kojzar