V posledních dnech došlo k několika událostem, jež souvisí s představou prezidenta a zájmové skupiny, která jej obklopuje a řídí, jak by měla vypadat příští česká vláda. A o těchto událostech chci teď psát.
V posledních dnech, a to byla první událost, se objevily průzkumy, ze kterých je zřejmé, že hnutí ANO a SPD by byly schopny sestavit společně koaliční vládu. A protože SPD posiluje po provedené akvizici několika politiků ze spřízněných stran na své budoucí kandidátky, lze očekávat, že to bude neměnný trend až do voleb. Prezident Pavel, naše IQ 107, proto po návštěvě bruselských lídrů na otázku novináře odpověděl svou představou o sestavě budoucí vlády. Prý tím, že jsme zakotveni jako stát ve strukturách EU a NATO – jak se vyjádřil, by měl problém jmenovat do funkce ministrů politiky zastupující stranu, která má ve svém programu vystoupení z některé z těchto institucí. Nabízí se jednoduché vysvětlení: tedy prezident v podstatě může znemožnit vznik vlády, jejíž ministři by byli z řad SPD či s touto stranou spřízněných osob. Ústava České republiky však zní jasně. Prezident jmenuje premiéra, který pochopitelně má za sebou parlamentní většinu. Tedy, který reprezentuje strany, jež získaly ve volbách většinu mandátů v Poslanecké sněmovně. A návrhy na jmenování ministrů pak předkládá prezidentovi dezignovaný premiér. Podle Ústavy prezident ministry jmenuje a měl by tak učinit bezodkladně.
Je poněkud nezvyklé a zatím žádný z prezidentů, předchůdců P. Pavla, to neudělal, že by sdělil 4,5 měsíce před volbami, že nejmenuje ministry reprezentanty nějaké politické strany. Pokud některý z předchozích prezidentů odmítl jmenovat premiérem navrženou personu ministrem, bylo to až ex post. Tedy po volbách. A prezidenti k tomu měli argumentaci související s kvalifikací těchto politiků pro danou ministerskou funkci a vedení určitého resortu.
V tomto případě vlastně prezident Pavel může znemožnit vznik vlády, přeložme si to do lidské řeči, tvořené hnutím ANO s asistencí SPD. To je ovšem zcela v rozporu s Ústavou republiky.
Podle české Ústavy není prezident vybaven právem veta a neměl by vytvářet situace, které by nutně vyústily ve vážnou politickou krizi. V každém případě P. Pavel jako prezident nyní vystoupil coby jasný exponent stran současné vládní koalice. Tyto strany a P. Pavel se po rumunských manévrech s vyloučením nejsilnějšího prezidentského kandidáta z politické soutěže o prezidentský úřad domnívají, že podobným způsobem se dá znovu instalovat vláda pravostředové koalice také v České republice. Jak říkali staří latiníci: »Exempla trahunt« (Příklady táhnou).
Současná vláda a její prezident, spoléhají zřejmě jednak na zázrak a jednak na protiústavní zásah do politické soutěže. Mohu se mýlit, ale neočekávám, že by korespondenční hlasy ze zahraniční přinesly takový zvrat ve volebním výsledku, jak si od nich česká pravice slibuje. Ostatně na Slovensku mají také korespondenční volbu a opozice vedená Smerem, Hlasem a Slovenskou národní stranou vyprášila nemožné pravicové vládě ve volbách kožich.
Současná vládní garnitura u nás nemá v záloze ani možnost protiústavního zásahu Ústavního soudu do volební soutěže, jako se to stalo za Rychetského vedení Ústavnímu soudu v roce 2009. Ten v září 2009, tedy měsíc před konáním sněmovních voleb, jejichž uspořádání bylo po pádu Topolánkovy vlády dohodnuto, a to ústavní většinou členů obou parlamentních komor, tedy – poslanců a senátorů, protiústavně zrušil ústavní zákon, který otevřel cestu k předčasným volbám v říjnu 2009. A stačila k tomu ústavní stížnost jednoho poslance, jediného Melčáka, který si stěžoval, že nemůže dokončit svůj čtyřletý poslanecký mandát. Takže jisté protiústavní zkušenosti zde již máme. Před 16 lety se jich nezalekl Ústavní soud, ale ten už je teď mimo hru. A tak začíná s vyjadřováním na hranici ústavnosti sám prezident.
Je zajímavé, a to je třetí jev, o kterém se v této souvislosti chci zmínit, že dnešního dne jsem nenašel v českých mainstreamových médiích jedinou zmínku o vyjádření prezidenta Pavla. A snad dokonce někdo z vládních politiků i popírá, že by P. Pavel takové vyjádření večera novinářům mohl dát.
Nicméně, prezident se vyjádřil jasně a jeho slova nelze podceňovat. Český prezident podle platné ústavy je de facto v rámci české exekutivy Ústavou určen k tomu, aby především kladl věnce a byl symbolem českého státu.
Nechci opakovat notoricky známé věci, že máme prezidenta, který byl členem vysoké nomenklatury bývalé komunistické moci. A byl připravován k »vysazení« coby agent bojující proti imperialismu v kapitalistické cizině. Listopad 1989 zmařil tento záměr komunistické rozvědky. A nynější pan prezident se proto přichýlil k jiným hodnotám a k jiné nomenklatuře. Avšak zásahy do ústavního pořádku, které naznačil, svědčí o tom, že si podržel bolševického ducha i po svém dávném odchodu z mateřské politické strany.
Proto občané, bděme!
Jiří Paroubek
Diskuze je uzavřena.