Když se 2. června roku 1942, právě před osmdesáti lety, moji rodiče dozvěděli, že den před tím nacisté s klišé-zdůvodněním »schvalování atentátu na Zastupujícího protektora« popravili »lékaře a spisovatele ze Zbraslavi Vladislava Vančuru«, byli v šoku. Maminka se prý rozplakala a tátovi ztvrdly rysy ve tváři. Já si snad hrál na zemi, a když jsem uslyšel pláč mámy, začal jsem plakat také.
Toto oznámení mělo však ještě mnoho dalších pokračování. Řadu dnů se objevovalo v novinách totéž: »Za schvalování atentátu na… byli popraveni…« Tehdy, onoho 2. června, byl v novinách otištěn i projev státního prezidenta Emila Háchy, jenž sdělil všem, že »nemůže být těch, kteří stojí stranou. Zde je možné dvojí: buď jít s Říší, nebo se postavit proti ní. Ten z vás, kdo se odvážil jen v nejmenším proti Říši pracovat, bude zničen…«
V novinách onoho 2. června se také objevila i další jména a každý další den přibývala nová. Neznámí lidé a mezi nimi známá jména. Lidé se měli přesvědčit, jak jednoduché je zbavit člověka života a přitom dokázat, jak jednoduché je zbavit národ jeho »velkých mužů a žen«. Byla v tom děsivá jednoduchost a zároveň i děsivá hrůznost.
Vančura, ten »lékař a spisovatel ze Zbraslavi«! V dvacetiletí předmnichovské republiky se stal známým například svým Pekařem Janem Marhoulem, Rozmarným létem, Markétou Lazarovou, Josefinou, Poli ornými a válečnými či dětskou knihou Kubula a Kuba Kubikula, filmy Před maturitou, Marijkou nevěrnicí či Našimi furianty, ale i tím, že patřil mezi zakladatele levicového Děvětsilu, jehož byl dokonce prvým předsedou, či mnoha předválečnými protifašistickými a levicovými aktivitami na pomoc uprchlíkům z fašistického Německa či demokratické vládě ve Španělsku.
Nikdo ovšem nevěděl, že za okupace přijal funkci předsedy Výboru inteligence, který jako ilegální organizaci založila KSČ. V čele jejích sekcí stáli profesor Felber, sochař Makovský, herečka Půlpánová, rozhlasový režisér Disman, lékař Miloš Nedvěd, filmař Ebl a členy byli František Halas, Julius Fučík a řada dalších známých českých osobností. Tato společnost už dokonce začala připravovat návrh na organizaci české kultury po osvobození. O tom se zřejmě gestapo nedozvědělo, jinak by tak rychle nespěchalo s Vančurovou popravou. Přesto jistě i on musel projít martyriem gestapáckých výslechů. Neprozradil však jméno žádného ze členů tohoto výboru, a tak jeho ostatní členové mohli dál ilegálně pracovat, a proto i většina z nich přežila okupační léta.
Vančurovi ovšem přitížilo to, že odmítl napsat scénář k protektorátnímu filmu o Bedřichu Smetanovi, ač byl vyzván, a že odmítl cestu po Německu, která tak »přesvědčila o síle a cílech Říše« jiného představitele české kultury, Emanuela Moravce, alias publicistu Ystera. Ten se dokonce v onen hrůzný den, 1. června, nechal veřejně slyšet výhrůžkou: »Ohlašuji otevřeně tímto okamžikem … boj naprosto bezohledný všem příslušníkům českého národa, kteří nejsou poslušni své zákonné vlády…«, tedy té kolaborantské, v níž byl ještě z vůle Heydricha členem.
Ve tři čtvrtě na sedm večer dne 1. června se čelem postavil s několika dalšími občany namířeným puškám »lékař a spisovatel ze Zbraslavi« Vladislav Vančura. Výstřel popravčího komanda ukončil jeho život, nedokázal však zničit jeho dílo, které dodnes patří ke klenotům české literatury.
Jaroslav Kojzar