Minulý týden ve čtvrtek jsem navštívil fotbalový zápas Evropské ligy mezi Slavií a Anderlechtem Brusel. Přiznám se, že jsem očekával jiný průběh zápasu, nežli byl k vidění.
Anderlecht, a to nejen podle svého čelného postavení v tabulce Evropské ligy, ale dlouhodobě a vlastně historicky, patří k předním evropským fotbalovým klubům. Jeho hráči nesporně fotbal hrát umějí. Když se soustředí na hru, je vidět jemnou, vytříbenou techniku, krásné zpracování míče, precizní přihrávky a sofistikované využívání volných prostorů ke hře. Upřímně, tohle to ovšem v Praze předváděl Anderlecht jen z malé části. Zejména v prvním poločase bylo zřejmé, že chce Slavii vyvést z míry, prakticky při každém fyzickém kontaktu, ke kterému došlo mezi hráči Slavie a Anderlechtu – a fotbal je kontaktní sport – se belgičtí hráči uchylovali k teatrálním pádům na zem, ke svíjení. To způsobovalo, že byl často povoláván k ošetřování hráčů ležících na zemi lékař belgického klubu. A o to šlo zejména: zdržovat a kouskovat hru. Hráči Slavie sami sebe vyvedli dvakrát z míry chybou, která v těchto zápasech bývá »smrtelná« pro další vývoj zápasu. Po riskantní přihrávce brankáře Kinského na Zafeirise udělal řecký hráč chybu, ztratil míč a soupeř přišel lehce k první brance. Nicméně, i tak pokračoval ve svém destruktivním způsobu boje.
Fotbalisté Slavie tento způsob hry zažívají prakticky v každém mezinárodním zápase na svém hřišti (výjimkou nebyl ani slavný Ajax Amsterdam, ani Fenerbahce Istanbul) a konec konců, v naprosté většině ligových zápasů a to i když hrají na hřišti soupeře.
Hráčům Slavie se zápas s Anderlechtem herně nevydařil a lacino dostali po chybě jindy výtečně hrajícího Douděry další laciný gól. Dva laciné góly po chybách hráčů, kteří jindy patří k oporám družstva, týmem pochopitelně otřásly.
Hráči Slavie ovšem byli psychicky připraveni velmi dobře na provokace, simulace a zdržování hry ze strany svého soupeře. Zejména ve druhé půli zápasu se snažili soustředit na svůj výkon, což málem přineslo i vyrovnání. V průběhu zápasu, někdy kolem třicáté minuty, podle dostupných informací, vedoucí týmu Anderlechtu informoval přítomného Venue direktora UEFA o údajných rasistických urážkách z tribuny Jih. O údajné rasistické urážce hráče Slavie vůči svému protějšku v tu chvíli nepadlo ani slovo. Obvinění tribuny Jih Anderlecht po zápase do zápisu o utkání ale neuvedl. Toto obvinění není ani v zápise delegáta a rozhodčího. V některých médiích bylo po zápase uvedeno, že v průběhu první půle jeden z hráčů Anderlechtu snědé barvy pleti sdělil rozhodčímu, že měl být údajně rasisticky urážen hráčem Slavie Chorým. Podle tvrzení samotného Anderlechtu neměl urážku slyšet nikdo další z jeho hráčů. A sám Chorý urážku kategoricky popírá. Konec konců hrál s hráči z Afriky v Belgii, v Plzni a nyní ve Slavii. Protokol UEFA o rasistickém chování na hřišti nebyl hlavním rozhodčím aktivován.
Tak jak já to vidím, jako člověk, který před lety hrál fotbal a od roku 1962, tedy od slavného Mistrovství světa v Chile, fotbal u nás i ve světě sleduje, bylo snahou Anderlechtu (těžko takové jednání očekávat od hráče z jeho vlastní iniciativy), záměrem a součástí taktiky v rámci utkání takové obvinění vytasit. Prostě šlo o to, Chorého, nejnebezpečnějšího útočníka Slavie, rozhodit a snížit kvalitu jeho hry v zápase.
Trenérský tým Anderlechtu se na utkání se Slavií velmi pečlivě připravoval. Zabýval se zřejmě i typologií hráčů, kteří hrají emotivněji a nevyhýbají se ani konfliktním situacím na hřišti. Chorý je soubojový typ hráče. Vlastně klíčový hráč současné Slavie, a tak byl spuštěn tento taktický prvek. To je můj názor.
Ostatně, něco podobného jsme zažili před čtyřmi a půl lety v Glasgowě, kde hrála Slavie v Evropské lize s tamními Rangers. Slavia utkání vyhrála 2:0 a dodnes mám před očima brutalitu některých hráčů skotského týmu. Např. hnusný faul ve stylu kopu karate (ovšem se špunty napřed) na hlavu brankáře O. Koláře, který de facto výrazně narušil kariéru tohoto, v té době zřejmě nejlepšího českého gólmana. Mám stálé před očima televizní záběry, na kterých dva skotští hráči kopou přes míč do ležícího hráče Slavie. A snaží se vyvolat kolizi, ke které skutečně následně došlo. Reprezentační střední obránce Kúdela, v té době jeden z klíčových hráčů Slavie, byl obviněn z rasistického útoku na jednoho z hráčů Glasgowa tmavé pleti. Kúdela toto tvrzení odmítá a i po letech je mi těžké obvinění uvěřit. Nemohu se zbavit dojmu, že ambiciózní trenér Gerrard, pro kterého Rangers byli jen přestupní stanicí v cestě za lepším angažmá v klubu Premier League, se prostě nechtěl smířit s prohrou s týmem z východní Evropy. Tento arogantní pohled Britů na nás je v jejich myšlení stále přítomný. Je to vlastně také svého druhu rasismus.
Vrchol všeho ovšem bylo obvinění českých dětí, které zaplnily prázdnou tribunu Sparty při jejím zápase s Glasgow Rangers, za necelé dva roky po zápasu Slavie v Glasgow. České děti – mládež z fotbalových klubů z celé Prahy a Středních Čech bouřlivě reagovala na lháře Kamaru, který incident s Kúdelou vyvolal. A z britského tisku jsme se mohli dozvědět, že i naše české děti jsou rasisté…
Dostáváme se do paradoxní situace. Pokud stačí k osočení a k narušení kariéry sportovců obvinění bez relevantního svědectví, je to vlastně svého druhu náhlý soud. Po náhlých soudech, které byly uskutečňovány v dobách války, následovala vesměs oprava.
Myslím, že těch urážek českých sportovců a českých dětí z údajného rasismu bylo už dost. Ať si Belgičané nebo Britové hrají své hry údajného boje proti rasismu, ale ne na náš úkor. Podle mého názoru, spíše tento na odiv dávaný boj proti rasismu zakrývá jenom ubohé postavení většiny občanů tmavší barvy pleti téměř ve všech státech Západní Evropy. Pracují často v podřadných zaměstnáních. Jejich společenský status je nízký a jejich ostrakizace ve společnosti, kde žijí, je častá. Samozřejmě, že jsou výjimky z tohoto pravidla, ale bohužel převládá můj pocit, že se v těchto zemích jedná většinou o občany druhé kategorie.
Ne, že by česká společnost byla zcela imunní vůči xenofobii. Pokud bych to tvrdil, tak bych lhal. Ale myslím, že z české fotbalové ligy prakticky vymizely rasistické pokřiky či bučení a zesměšňování afrických fotbalistů, už také proto, že téměř v každém ligovém týmu nějaký africký fotbalista působí. Prostě čas a zkušenost fotbalových fanoušků přinesly normální situaci. Ve Slavii zejména Afričané Oscar, Ogbu a Diouf patří k nejlepším hráčům týmu. Ve Slavii žádný rasismus neexistuje, to je zřejmé a průkazné.
Jiří Paroubek, předseda ČSSD