Nenapadlo vás někdy, proč se v některých generacích rodí více velikánů jednoho oboru, pak nastane útlum, a zase za nějakou další generaci přijde nová vlna, která se vymyká normálnosti? Prý jde o příznivé podmínky, které najednou umožnily talentům, aby projevily to, co v nich skutečně je. Ale je to tak? Proč ti, kteří přišli po nich, nedosahují výše generace předchozí anebo jsou jen druhořadými epigony, i když mají podmínky stejné nebo podobné? Nevím. Neumím si odpovědět, i když na oněch podmínkách, které umožnily vzedmout se talentům, přece jen něco je.
Konec 17. století a prvá polovina století 18. byla pro naši barokní hudbu dobou vzletu. Jmenujme Vejvanovského, Stamice, Černohorského, Zelenku, Míču, Myslivečka (il divine Boemo)… a pak přišel Tomášek? Toho však těžko můžeme srovnávat s předchozími mistry. Snad ještě Rybu s jeho slavnou mší. Musila uplynout jedna, dvě, tři generace, než se zrodila celá plejáda nových géniů, kteří si dokázali podmanit i svět. Smetana, Dvořák, Fibich, Janáček, Foerster, Suk… Také vzedmutí této generace je obdivuhodné.
Dnes je to sto padesát let, co se narodil poslední jmenovaný. Rodák z Křečovic – mimochodem stojí za to se zastavit u jeho zdejšího pomníku, absolvent Dvořákovy školy, jehož dceru si vzal za ženu, který prožil jedenasedmdesát let a dožil se velkého uznání také v První československé republice. Zmiňme se, že patřil k zakladatelům Českého kvarteta (prvními členy společně s ním byli spolužáci K. Hoffmann, O. Nedbal a O. Berger), byl profesorem a čtyřikrát dokonce rektorem pražské konservatoře, vynikajícím houslistou. Hlavně však hudebním skladatelem, jenž nám po sobě zanechal Fantazii (houslový koncert), Symfonii E-dur, Asraela, Zrání, Serenádu Es-dur, Pohádku, Fantastické scherzo, Deset zpěvů pro ženský sbor a klavírní čtyři ruce, hudbu k Zeyerově legendě Pod jabloní, klavírní cyklus Jaro, symfonickou báseň Praga, atd., atd. Zvláště pak je třeba připomenout scénickou hudbu k Zeyerově dramatické pohádce Radúz a Mahulena (jeho hudba byla využita i ve stejnojmenném Weiglově filmu z roku 1970).
V dnešních monografiích a článcích se o Josefu Sukovi akcentuje jeho doslova životní spor se Zdeňkem Nejedlým. Šlo v něm nejen o jeho tchána Antonína Dvořáka, ale prý pravou příčinu nutno hledat v Sukovi samém, tedy v tom, že Dvořákova dcera Otýlie odmítla Nejedlého dvoření a vzala si za muže Josefa Suka. Bylo-li tomu tak, těžko říci. Znáte to – na každém šprochu… a zároveň: Je radno věřit fámám? Při jisté subjektivnosti profesora Nejedlého by na tom však mohlo být kus pravdy. I velikáni jeho úrovně bývali ješitní a on prý ješitný skutečně byl.
Víme, že Zdeněk Nejedlý byl v lecčems dost jednostranný. Především v chápání odkazu Smetany. Snažil se poněkud upozadit ty, kteří odkaz tohoto génia hudby mohli ohrozit. Možná ho vyzvedával i proto, že oba pocházeli z jednoho města – Litomyšle – a přitom oba na toto město přenesli kousíček své slávy, byť dnešní moc by nejraději Nejedlého vymazala z dějin. Smetana byl velikán naší hudby, o nic menší nebyl Dvořák a nezapomeňme ani na další naše hudební velikány, kteří svými díly uchvátili svět.
Proto jsem přesvědčen, že je třeba se vždy při jakémkoli postoji zbavit subjektivismu, ten je jenom brzdou v poznání. Odkaz obou jmenovaných hudebních velikánů, stejně jako Bendla, Fibicha, Janáčka, Suka, Foerstera, Nováka, Kovařovice a dalších skladatelů té doby, patří mezi naše rodinné stříbro. A jakákoli subjektivistická hodnocení vyslovená třeba v dobrém úmyslu vždy přinesou víc škody než užitku. To se ovšem netýká jen mnou uváděných postojů Zdeňka Nejedlého, ale zvláště dnešních kritiků, kteří své znalosti vyčetli ze soudobých knih a mainstreamové propagandy.
Jaroslav Kojzar